Marta Uhlíková

„To si pamatuji jako dneska! Byl srpen [1968], krásné ráno, chodili jsme do práce od šesti hodin. A najednou slyším maminku: ,Zabrali nás Rusáci, je válka!‘ To se vám zdá… Než se proberu, říkám si, ježíšmarjá, co se stalo? Moje maminka vyběhla v kombiné, vidím ji jako dneska, a běžela barák od baráku, bouchala na dveře a říkala: ,Zabrali nás Rusáci, je válka. Zabrali nás Rusáci!‘ Pak jsme viděli jejich auta a měli jsme strach. To ne že ne, to měl každý. Řada lidí byla naštvaná, opravdu naštvaná. A tenkrát vím, že můj tchán a tchyně si je vzali k sobě a dali jim najíst. A někteří lidé, i v krámě, jim nechtěli nic prodat, je nepřijali, že dali Rusákům najíst.“

„Přímo jsem [odsun Němců] nezažila, ale vím to z vyprávění tety, která to zažila, protože je rodačka. Říkala že, když tam přišly po padesátém nebo kolem padesátého roku, říkalo se jim Rudé gardy, vybíraly si samozřejmě ty lepší domy. Jsou tam krásné vily, na začátku Suché ta první byla nádherná vila. Kdo tam bydlel z Němců, tak co měla ta paní na sobě, nemohla si vzít ani těch padesát kilo, na které měla nárok, a vyhodily ji. To byly Rudé gardy. A na mě to jako na děcko strašně působilo, protože jsem neznala, že by můj tatínek někomu ubližoval nebo někomu nadával, to jsem nikdy nezažila.“