Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Se Sověty bylo těžké pořízení. Vždy museli ukázat, že mají navrch
Marcela Ulrychová, roz. Máková, se narodila 14. září 1939 v Praze
válku prožila ve Všechromech ve středních Čechách
po válce se rodina přestěhovala do Oseka v severních Čechách, odkud pocházel otec
v letech 1954 – 1958 vystudovala Střední ekonomickou školu v Teplicích
v roce 1959 se provdala za Jaroslava Ulricha ze Strančic, kde žije dodnes (2023)
v letech 1960 – 1996 pracovala jako účetní ve Strojexportu se sídlem na Václavském náměstí v Praze
v letech 1968 – 1969 se účastnila protiokupačních demonstrací
v roce 1971 byla vyloučena ze strany, stejně jako její manžel
v letech 1998 – 2010 působil Marcelin manžel Jaroslav Ulrich jako starosta Strančic
Dětství a rodinné sešlosti
Marcela Ulrichová, rozená Máková, se narodila 14. září 1939 a své dětství strávila ve Všechromech, kde bydleli i její prarodiče. „Ve Všechromech to bylo úplně báječný, babička bydlela za vsí, to byl domek, docela mě to dojímá, vlastně tam měli takový malý hospodářství.“ Dědeček pracoval na dráze a babička se starala o domácnost, měli kozu, krávu, králíky, slepice, krůtu a další zvířata. „Dralo se peří, to bylo taky moc hezký. Rodiny se scházely, večer se dralo peří a povídalo se. Spoustu historek znám z tý doby. Hodně se zpívalo, což se dneska neděje a je to velká škoda.“ S touto zkušeností je tak Marcele dnes divné, že v některých domácnostech třeba vůbec není společný stůl a lidi spolu nejedí. „Tam se sedělo u toho stolu při obědě, při večeři, lidi si neuměj sednout a tak nějak popovídat.“
Marcela byla sice během války ještě malá a maminka jí vždycky říkala, že si nemůže nic pamatovat, přesto má ale pocit, že si na něco přece jen pamatuje. „Já si pamatuju začátek války, jak kdyby to byl film. Vím, jak mašina s těma Němcema jela, viděla jsem vlak, jak jede a [ti Němci] z toho vyskákali. Chtěli na sedlácích koně, sedláci jim nechtěli koně vydat a koně odvedli do Horky a začli je odstřelovat. Vim, že jsme zalezli do takovýho pidisklepa a báli jsme se vylézt.“
Přestěhování do Oseku, škola a zaměstání
Po idylickém dětství přišla ale nepříjemnější část života, protože se s rodiči odstěhovala do Oseka, odkud pocházel její otec. A tady se také rodiče rozvedli. „Po válce jsme se odstěhovali do Oseka u Duchcova, to je na Teplicku. Hornický kraj, typickej průmyslovej, pro mě strašnej dodneška, neměla jsem to tam ráda. Život tam byl těžkej, způsob života taky nebyl jednoduchej, byla tam spousta těžký práce a z toho vyplývalo všechno ostatní.“
Na místní horníky si Marcela pamatuje třeba v den jejich výplaty. „Ty horníci opravdu nevěděli, jestli se dnes z tý práce vrátí. Takže tam bylo v tom Oseku, co já si pamatuju, snad asi pět hospod. A to prostě, když se bralo, to jsme s mojí mámou nemohly pochopit, […] my jsme tomu říkaly leteckej den. Prostě to byly plný hospody a u každý hospody se hrály kuželky. Prostě oni ten den jako užívali. A vím, že i mnohdy ty některý ženský na ně čekaly, aby jim nějaký peníze sebraly, aby měly pro děti a na živobytí.“
Na střední školu chodila Marcela do Teplic, na což už vzpomíná raději. „To bylo takový pěkný lázeňský město, tam to bylo fajn. Byly jsme samý holky ve třídě, bylo nás třicet dva a scházíme se doposud.“ Na škole odmaturovala v roce 1959 a rok na to se vdala. S manželem pak bydlela ve Strančicích, kde časem dostali pozemek, na kterém svépomocí postavili dům, ve kterém dodnes žije.
Po škole se Marcela stala účetní a pracovní umístěnku dostala na národní výbor v Duchcově. „To byla taky nádhera, protože on sídlil v duchcovským zámku. To bylo přenádherný, protože klid, pohoda, prostory nádherný. Měli jsme kancelář a vedle byla obrazárna, velký taneční sál.“ Pak ale přišlo přeložení do Prahy. „Z tohohle prostředí, kde byl klid a okna jsme měli do zahrady, jsem šla pracovat na Václavské náměstí, kde kolem nás jezdily tramvaje a trolejbusy a o autech ani nemluvim. A já jsem dnes a denně chodila domů s brekem.“
Srpen 1968
„Když přišlo pražský jaro, tak jsem měla pocit, že lidi byli natěšený, proto tomu Dubčekovi se tak strašně fandilo. Tady nechtěl nikdo převrat nebo revoluci, jenom aby se některý věci uvolnily, aby se dalo svobodně dýchat. Abych si nemusela támhle říkat kamarádce, aby mi dovezla pěknou čokoládu ze Švýcar.“
21. srpna 1968 měla s manželem zrovna dovolenou a chystali se, že vyrazí do Českých Budějovic. „A teď někdo, nevim, jestli sousedi: ‚Pusťte si radio!‘ A tam teda bylo, že nás obsazujou. A už bylo vidět, že se shlukujou lidi a nevědí, co se děje. Tak jsme nikam neodjeli.“ Marcela na okupaci také vzpomíná s tím, že je zajímavé, že náš „národ musí dostat ťafku, aby se dal dohromady.“ Vzpomíná, jak všechno najednou začalo fungovat, třeba pekař, aby měli lidé pečivo, pekl celou noc. „Objevily se letáky, který byly různě připíchávaný, takový docela rýmovaný a dobrý. Nebo se obracely cedule, lidi obrátili ty směrovky na Prahu a oni se vlastně dostali ty Rusáci tenkrát do Všeším a tam to končilo, tam nebylo nic, že jo. Takže oni z toho byli zmatený. Když už jsem potom jezdila do Prahy a mluvili jsme s těma vojákama, tak oni, myslim, byli sami překvapený. Oni tady vlastně viděli lidi dobře oblečený, zásobování dobrý. A lidi jim říkali: ‚Co tu děláte, běžte pryč, vy tu nemáte co dělat.‘ No oni vlastně pořád jen opakovali: ‚U vás je revoluce, u vás je revoluce, my musíme zasáhnout.‘ ‚Jako proti komu chcete zasahovat?‘ A byli to samý mladý kluci, samý mladý kluci to byli.“
Vzhledem k tomu, kde Marcela pracovala, tak se účastnila i manifestací proti sovětské okupaci, což mělo potom své následky. V práci ji prověřoval člověk, který se neustále ptal, proč se demonstrace zúčastnila. „Já jsem se namíchla a řekla jsem mu: ‚Vždyť vy jste tam byl taky!‘ A podepsala jsem si tím to, že mi pak zarazili postup v práci, měla jsem omezenou třídu pracovní.“ To by jí ani tak nevadilo, ale moc ji mrzí, že to ovlivnilo i její dceru. „Zkrátka moje dcera měla problémy, aby se dostala na pitomou školu. To člověka zamrzí, řekne si, že to dítě za to přece nemůže.“
Dnešní život a motto
Dnes je moc ráda, že proběhla sametová revoluce a žije v demokracii. Moc dobře si vzpomíná, jak museli s manželem dvakrát žádat o výjezdní doložku, než jim povolili vyjet na dovolenou do Jugoslávie. Jak stávala fronty na banány, které nemohla sehnat pro svou dceru k Mikuláši. Nebo jak se neustále přešívalo oblečení. A mrzí ji: „Lidi jsou nepoučitelný, lidi se zkrátka nepoučili a neváží si toho, co mají.“
V dnešní době je Marcela stále činorodá, celý život ráda zpívá, a tak zpívá i své pravnučce a také chodí cvičit do Sokola. Na otázku, jaké je její životní motto, odpovídá: „Já vždycky říkám, aby byli lidi slušný a od toho se odvíjí všechno. Slušnost je vrozená, ale zdvořilosti se musí člověk učit. Pokud se člověk bude chovat tak, aby se nemusel za sebe stydět, tak to je to nejlepší.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Petra Verzichová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Terezie Vavroušková)