Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marcela Ulrichová (* 1939)

• Marcela Ulrychová, roz. Máková, se narodila 14. září 1939 v Praze

• válku prožila ve Všechromech ve středních Čechách

• po válce se rodina přestěhovala do Oseka v severních Čechách, odkud pocházel otec

• v letech 1954 – 1958 vystudovala Střední ekonomickou školu v Teplicích

• v roce 1959 se provdala za Jaroslava Ulricha ze Strančic, kde žije dodnes (2023)

• v letech 1960 – 1996 pracovala jako účetní ve Strojexportu se sídlem na Václavském náměstí v Praze

• v letech 1968 – 1969 se účastnila protiokupačních demonstrací

• v roce 1971 byla vyloučena ze strany, stejně jako její manžel

• v letech 1998 – 2010 působil Marcelin manžel Jaroslav Ulrich jako starosta Strančic

Třicet šest let pracovala ve Strojexportu na Václavském náměstí v Praze, kde měla klíčové události velkých dějin jako na dlani. Zejména srpnová okupace Vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 vyhnala zaměstnance Strojexportu do ulic. Při následných prověrkách v roce 1971 ji za to vyloučili ze strany, ve které by už ale stejně být nedokázala. „Viděla jsem, jaká je jejich politika špína. Ať si každý věří čemu chce, Bohu nebo komunismu, neměl by ale druhým ubližovat. Měl by respektovat svobodnou vůli druhých a nenutit je jednat proti svému přesvědčení,“ vypráví Marcela Ulrychová.

Žilo se hodně pospolitě

Marcela Ulrichová, roz. Máková, se narodila 14. září 1939 v Praze, jejím domovem byly Všechromy ve středních Čechách. Její maminka Marie, roz. Hořejší, se před válkou provdala za Julia Máka, který pocházel z Oseka u Duchcova v severních Čechách. Když po Mnichovské dohodě v září 1938 zabrali Němci sudetská území, v nichž se Osek nacházel, zůstali ve Všechromech, u matčiných rodičů. Měli poslední domek ve vesnici u lesa s malým hospodářstvím na přilepšenou. Dědeček pracoval na dráze. Žila s nimi ještě matčina sestra a často zde pobývala i druhá matčina sestra provdaná do Prahy.

„Měla jsem zde krásné dětství, byla jsem obklopena prarodiči a tetami, žilo se hodně pospolitě. Babička vedla malé hospodářství, měli kravku, léto jsem trávila na zahradě, válka jako by nebyla,“ vzpomíná Marcela Ulrichová.

1945: Přestřelka ve Všechromech

Na období protektorátu má dvě vzpomínky. Na konci války 1945 seděla venku u vrátek, kde viděla na železniční trať, protože bydleli s výhledem do stráně. Náhle spatřila, jak z jedoucího vlaku, který mířil ze Strančic do Velkých Popovic, někdo vyskakuje. Vystrašeně volala na babičku, ta ji rychle zahnala domů s varováním, že to jsou Němci. „Říkalo se, že si je sem určitě pozval Ringhoffer,[1] ale proč, to nevím, možná aby ho chránili…?“ Všichni se schovali doma. Marcela Ulrichová vzpomíná, že v těch dnech schovávali sedláci své koně v blízkém lesíku zvaném Horka. „Nevím, před kým je schovávali a proč, ale bylo to tak. Od trati byl zřejmě v lesíku vidět pohyb a němečtí vojáci na ně začali střílet. Zůstaly jsme s babičkou schované ve sklepě, někdo nám sdělil, abychom zůstaly uvnitř. Asi po hodině jsme mohly vylézt, byl klid, jakoby se nic nestalo. Pokud vím, nikoho tam nezastřelili, to by se o tom mluvilo,“ vypráví Marcela Ulrichová.

Dědeček spojkou v odboji

V době přestřelky nebyl dědeček Antonín Hořejší, zaměstnanec železnic, doma, což prý bylo docela časté. „Babička to vždy jen komentovala slovy, že ‚už zase někde trajdá‘.“ Marcelina rodina nikdy nemluvila o odbojové činnosti dědečka a zřejmě o ní nikdo neměl tušení. Teprve o mnoho let později se Marcela dozvěděla od místního pamětníka, že Antonín Hořejší spolupracoval s odbojem a působil jako spojka.

Marcela vzpomíná, že Všechromy osvobozovali Vlasovci, kteří pobývali v přilehlém lesíku zvanému Horka. „Jednou přišli k nám a chtěli vodku. Jenomže babička jim nerozuměla a dala jim kýbl vody. Teta Jarka, které tehdy bylo šestnáct let, byla v té době stále někde schovaná a nesměla vycházet ven, protože babička s dědou se o ni báli,“ vzpomíná Marcela Ulrichová.

 

Nový život v Oseku, odkud byli po válce vyháněni Němci

Po válce se rodina Mákových přestěhovala do hornického města Osek u Duchcova v severních Čechách. Otce návrat do rodného města nelákal, ale ve Všechromech u babičky nebylo dost místa na trvalé bydlení. Marcelina maminka si zde našla práci v pomocných profesích, svého času doručovala poštu.

Do první třídy Marcela šla již v Oseku. Na školu vzpomíná ráda. Do třídy s ní chodilo hodně dětí ze smíšených manželství a měly se mezi sebou rády. Čistě německé rodiny ale byly vystěhovány. Marcela vzpomíná na nízké domky, kterým se říkalo „Na izoláku“ a připomínaly ubikace. „Žilo tady hodně německých rodin. Po válce většina z nich odešla a v Oseku zůstala většinou jen smíšená manželství.“

Marcela vzpomíná, že domy, které zůstaly po německých rodinách prázdné, obsadili Češi, kteří přišli z vnitrozemí, aby si polepšili. Místní by prý do opuštěných domů většinou z morálních důvodů nešli. „Otec prohlašoval, že by se nikdy nemohl nastěhovat do domu, z něhož byl někdo, koho navíc znal, vyhnán,“ říká Marcela Ulrichová.

V Oseku žili její příbuzní z otcovy strany. Strýc s tetou v pozdějších letech bydleli v domě, který kdysi patřil Němcům. „Vyprávěli o návštěvě původních obyvatel domu, kteří se přijeli podívat. Byli prý doslova nadšení tím, jak je dům udržovaný, jak to tam vypadá. Necítili žádnou zášť. Pokud vím, mnoho Němců z Oseka odešlo do západního Německa a měli se dobře,“ vypráví pamětnice. Z jejího pohledu její rodina po válce v Oseku bydlela hezky, v malém bytě, a nevadilo, že neměli koupelnu a koupali se v neckách.

 

Jako dítě jsem nechápala, co se děje 

V Oseku Marcela poznala i svou babičku Annu Mákovou, která na zabraném území zůstala přes válku. „Žila sama, se svým mužem, byla rozvedená a mluvila s německým přízvukem. Vyprávěla, že v Oseku před válkou žili Češi společně s Němci, nedělaly se rozdíly, vzájemně si pomáhali. Když vypukla válka, babička nechápala, proč by se od nich měla najednou distancovat,“ vypráví Marcela Ulrichová. I když babička měla německý přízvuk, v rodině se má za to, že Němka nebyla. Byla rozená Křečková.

Vztah rodičů nebyl příliš šťastný. „Otec byl inteligentní člověk, pracoval na dráze v kanceláři, avšak měl slabost pro ženy. Odcházel a pak se zase vracel, nakonec se s ním maminka rozvedla,“ říká Marcela Ulrichová. Dlouho ale sama nezůstala, podruhé se provdala za rodáka z Oseka Rudolfa Adelta a v roce 1948 do rodiny přibyl Marcelin bratříček.

Biologický otec Julius Mák zmizel Marcele ze života. „Neměl o mě nikdy zájem, ani když s námi bydlel. Choval se ke mně neosobně, jako k cizí, nikdy jsme k sobě nenašli vztah. Maminka mi jednou vysvětlila, že prostě nemá rád děti.

Babička Anna Máková těžce nesla, že její syn opustil rodinu, a zřejmě i to přispělo k jejím duševní problémům, které u ní propukly. „Potkávala jsem ji v Oseku, někdy na mě čekávala u školy, ale já jsme se jí bála a nechtěla jsem s ní být. Chovala se divně. Byla jsem dítě a nechápala jsem, co se děje,“ vypráví Marcela, která si až dnes s lítostí uvědomuje, jak asi musela babička trpět osaměním a odmítáním. Zemřela v ústavu v Beřkovicích, kde je pravděpodobně i pochována.

50. léta 

Když v roce 1948 přebrali moc komunisté, rodiče to navenek nijak nereflektovali. Žili dál prací a každodenními starostmi. Z padesátých let si Marcela pamatuje například velkolepé oslavy Prvního máje v Oseku. „Chodily obrovské průvody s výzdobou a pionýři v rudých šátcích.“ I ona byla členkou pionýrské organizace a SSM, ale nevnímala to politicky. „Bylo důležité, že jsme trávili čas s dalšími vrstevníky. Brala jsem to jako zábavu. Navíc jsem ráda zpívala a v rámci SSM jsem chodila do pěveckého sboru, jezdili jsme na přehlídky a soutěže,“ vysvětluje Marcela Ulrichová.

V letech 1954 – 1958 vystudovala Vyšší hospodářskou školu v Teplicích, což byla v podstatě střední ekonomická škola s maturitou. Po škole dostala umístěnku na Okresní národní výbor v Duchcově do finančního odboru. Jejich kanceláře sídlily v tamním zámku.

Návrat do rodného kraje a nový život ve Strančicích

Marcele se v Oseku nelíbilo. Životní styl v Oseku byl zcela odlišný od toho, jaký poznala ve středních Čechách. „Ve městě bylo hodně hospod, kde horníci pravidelně utráceli své peníze. Až časem jsem pochopila, proč. Nikdy nevěděli, jestli se zítra vrátí z šachty živi a zdrávi. Když sirény na šachtě začaly houkat, ženy se seběhly v nejistotě, co se tam stalo a jestli jsou jejich muži živí,“ vysvětluje Marcela Ulrichová. I její maminka mívala obavy o svého druhého muže Rudolfa. „Byl horník, prostší člověk, a máma to s ním neměla lehké. Zařekla jsem se, že si nikdy nezačnu s žádným klukem z Oseka,“ vypráví Marcela.

Jak mohla, z Oseka se vracela k babičce do Všechrom. Cestovala vlakem sama od školních let, na nádražích si ji přebíraly tety a babička. Na vsi měla kamarádky, chodily na zábavy. Tam také potkala svého budoucího manžela Jaroslava Ulricha z vedlejší vesnice Strančice. V roce 1959 se za něj provdala a díky němu se vrátila zpět do rodného kraje. Nejdříve žili u jeho rodičů, v 70. letech si postavili ve Strančicích dům, v němž žije dodnes.

Všichni věděli, že jsme byli vyspělejší země než Sovětský svaz

Celý svůj profesní život (1960 – 1996) pracovala v Praze ve Strojexportu, který sídlil na Václavském náměstí. Měla zde jako na dlani klíčové události velkých dějin.

V období tzv. Pražského jara v roce 1968, kdy uvnitř komunistické strany probíhaly reformní procesy se snahou o liberalizaci společnosti, Marcela doufala, že Dubčekova myšlenka „socialismu s lidskou tváří“ by mohla být uskutečnitelná.

„Věřila jsem Dubčekovi a myslela jsem si, že pod jeho vedením by lidé mohli žít lépe... Ale lidé nejsou andělé. Nechápu, proč Dubček podepsal Moskevský protokol a zda se opravdu tolik bál Rusů. Všichni přece věděli, že jsme byli vyspělejší země než Sovětský svaz,“ uvažuje Marcela Ulrichová.

Jako zaměstnankyně Strojexportu věděla, jaká dárky kolegové při pracovních cestách do SSSR vozili. Šlo o běžné, ale v SSSR nedostatkové věci.

I ona sama poznala sovětskou realitu díky dlouholeté korespondenci s rodinou z Kramatorska. Kdysi se ve škole v rámci sovětsko – československého přátelství rozdávaly adresy vrstevníků ze SSSR a děti si měli v ruštině dopisovat. Marcela si tak dopisovala s Raisou až do jejich dospělosti, kdy už samy měly rodiny. „Posílala jsem jim takové obyčejné věci, jako byla například pasta na zuby. Neměli tam skoro nic a nemohli být pro nás vzorem,“ líčí Marcela Ulrichová.

Tamní povahu poznala i díky práci ve Strojexportu, který se Sovětským  svazem obchodoval a uzavíraly se s ním smlouvy. „Bylo těžké s nimi jednat. Jejich přístup byl autoritativní, diktovali si podmínky a vždy museli ukázat svou domnělou převahu, že mají nějak navrch.“

Srpen 1968

V roce 1968 měla již tříletou dceru Ivanu. 21. srpna plánovala jet za tetou do Budějovic, ale neodjela - ráno ji překvapily zprávy o okupaci sovětskými vojsky. Ve Strančicích byl klid, bez vojenské přítomnosti.

Události na Václavském náměstí měli ale zaměstnanci Strojexportu přímo před okny. „Bylo nemožné se toho neúčastnit. Viděli jsme, jak se tam mlátili lidi, řvali jsme z okna. Vycházeli jsme ven na Václavák a proti Rusům demonstrovali.“

Podobně tomu bylo i při výročí 21. srpna v roce 1969. Marcela Ulrichová vzpomíná na dav rozháněný veřejnou bezpečností, který se řítil z Václaváku do vedlejších ulic. Ji osobně ale pendrek ani vodní dělo nikdy nezasáhly. „Kdykoli se situace zkomplikovala, mohli jsme se vytratit do budovy Strojexportu, kam jsme jako zaměstnanci měli snadný přístup.“

Vzpomíná, že demonstrovat přestávali lidé začátkem 70. let a zamýšlí se nad Palachovým činem, kterým se svým sebeupálením snažil vyburcovat lidi z letargie. Jeho smrt ji hluboce zasáhla i jako ženu – matku. „Většina z nich ale chtěla postupem času na události zapomenout.“

Vyloučení z KSČ

Marcela byla řadovou členkou KSČ, což, jak říká, byla v 60. letech podmínka pro její uplatnění ve Strojexportu. V roce 1971 ji však při prověrkách pro její postoj k sovětské okupaci z KSČ vyloučili. „Předstoupila jsem před komisi, která se skládala z lidí, které jsem dlouhé roky znala, a musela zodpovídat otázky, které se týkaly mých projevů a účastí na demonstracích proti vstupu Sovětů na naše území. Pustila jsem si pusu na špacír. Vadilo mi, že mě prověřovali lidé, kteří tam také byli taky, ale tvářili se, jako by tam nikdy nebyli. Vytkla jsem jim to. Asi patřili mezi tzv. ‚pomýlené‘,“ vypráví Marcela Ulrichová.

Vyloučení z KSČ ale její existenci neohrozilo. Jako účetní mohla ve Strojexportu pracovat dál, podobně jako její manžel, který byl zaměstnán u Pozemních staveb. Pamětnice vysvětluje, že ze Strojexportu ji po vyloučení z KSČ nevyhodili proto, že tam byli ‚rozumní vedoucí.‘ Ti, kteří v KSČ zůstali, nebyli přesvědčení komunisté. Byli tam jen z kariérních nebo existenčních důvodů. Jejich vnitřní přesvědčení bylo jiné než to, co manifestovali navenek.

Její postoj vůči KSČ prošel výraznou proměnou. Po vyloučení z KSČ si uvědomila, že by ve straně už ani nechtěla být. „Viděla jsem, jaká je politika špína. Nejdůležitější je čestnost a upřímnost. Jsem přesvědčena, že nezáleží na tom, čemu člověk věří, ať už je to Bůh nebo komunismus, dokud svým přesvědčením nikomu neubližuje. Měl by respektovat svobodnou vůli druhých a nenutit je jednat proti svému přesvědčení.“

Vyloučení z KSČ manželům znemožňovalo cestovat do zahraničí, jak pracovně, ale například i na dovolenou do Jugoslávie. Přišla jim zamítavá odpověď a až po revoluci se ze svých kádrových materiálů dověděli, že důvodem bylo udání od člověka ze Strančic. Prý chtěli údajně emigrovat. „Byl to úplný nesmysl. Měli jsme tady dům a dceru, emigrovat jsme rozhodně nechtěli. Když zjistíte, kdo na vás donáší, je to velké zklamání.“ Po roce 1989 dostala Marcela omluvný dopis od generálního ředitele Strojexportu za tehdejší zacházení.

Největším problémem bylo za normalizace dostat dceru na vysokou školu a Marcela cítí dodnes velký vděk třídnímu učiteli ze základní školy i profesorce na gymnáziu v Říčanech. „Předstírali, že nevědí o vyloučení mě a mého manžela z KSČ. Jinak by dcera nebyla přijata na gymnázium. Na pedagogickou fakultu, kam chtěla jít, se ani nehlásila, protože tam by se začali zajímat a přišlo by se na to. Dostala se ale na matematicko - fyzikální fakultu,“ vypráví pamětnice.

Za komunistů lépe nebylo

Převrat režimu 17. listopadu 1989 vítala s radostí a nadějí. „Těšila jsem se na svobodu, na volné dýchání bez politického tlaku. Očekávala jsem otevření se světu, dostupnost zboží bez nutnosti shánět bony, možnost cestování, možnost studovat v zahraničí. Věřila jsem, že tentokrát se cesta k lepším zítřkům opravdu otevře.“ Z polistopadového vývoje zklamaná rozhodně není. „Nemůžu pochopit, jak někdo může tvrdit, že za komunistů bylo lépe. Nebylo,“ uzavírá své vyprávění.

 

 

 

[1] Německý velkopodnikatel, který mimo jiné vlastnil zámek v nedalekém Štiříně a pivovar ve Velkých Popovicích. Za války přijali Ringhofferovi říšskoněmecké občanství