Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Urban (* 1943)

• narozena 28. května 1943 v osadě Nové Doly (Baia Nouă), Rumunsko

• vyrůstala v rodině potomků českých kolonistů

• otec František sloužil za druhé světové války v řadách rumunské armády

• v červnu 1951 rodina deportována do oblasti Baragan

• deportovaní v neosídlené krajině vybudovali vesnici Rubla

• v závěru roku 1951 přeloženi do rumunského města Comanesti

• návrat do Eibentálu umožněn až na jaře roku 1956

• většinu z vybavení domácnosti zabavil národní výbor

• v šestnácti letech se provdala

• po roce 1989 jí stát přiznal finanční reputaci za deportaci do Baraganu

• členkou sdružení Asociația Foștilor Deportați în Bărăgan

Otec Anny Fiklové narukoval za druhé světové války do rumunské armády, která bojovala po boku Německé říše. Po upevnění komunistické moci v zemi se rozhodl záznamy o vojenské minulosti zničit. Přestože Fiklovi vlastnili jen drobné hospodářství, zdejší zplnomocněnci je označili za vesnické boháče a za třídní nepřátele socialistického Rumunska. S několika dalšími rodinami z vesnice pak skončili v roce 1951 v hromadném transportu mířícím do oblasti Baragan (Bărăgan), rovinaté pustiny východně od Bukurešti, kam Komunistická strana Rumunska deportovala přes 40 000 obyvatel.

Anna Urban, rozená Fiklová (Anna Fickel), se narodila 28. května 1943 do rodiny banátských Čechů v Rumunsku. Spolu s rodiči a mladší sestrou vyrůstala v dělnické kolonii Nové Doly (Baia Nouă), zvané Ujbányje, která spadala pod správu české vesnice Eibentál (Eibenthal). Mnoho místních mužů včetně jejího otce Františka pracovalo pro zdejší antracitové štoly, které rodinám zajišťovaly prosté bydlení i peněžní příjem.

Vrátil se nemocný, zarostlý a s čepicí SS

Po vypuknutí druhé světové války odešlo sloužit několik místních mužů do rumunské armády, která po boku Třetí říše bojovala na východní frontě. Až v roce 1944 pak Rumunsko přešlo na stranu Spojenců a do konce války bojovalo proti Německu. „Zkraje, když byl u Němců, tak tatínek říkal, že se neměl špatně. Ale když padl Rusům do zajetí, popisoval, jaké to bylo peklo,“ popisuje Anna a vzpomíná na jeho návrat. „Když tatínek odešel na vojnu, měla jsem dva týdny, a když se přišel domů, byly mi tři roky. Od doby, kdy se vrátil, jsem se ho dlouhou dobu bála. Nechtěla jsem k němu jít, jak byl ošklivý. Byl celý zarostlý, na hlavě měl čepici SS a oteklé nohy, které mu babička i mamka mazala. Dlouhou dobu pak stonal.“

Když pak s podporou sovětských okupačních sil donutili rumunští komunisté krále Michala I. odejít do exilu a v zemi nastolili otevřeně komunistický režim, František Fikl spálil kvůli obavám z pronásledování veškeré dokumenty týkající se vojenské služby. A vytetované číslo na paži, jež si odnesl jako nechtěnou vzpomínku na zajatecký tábor, si seškrábal žiletkou.

Komunistická strana Rumunska namířila své restrikce také proti bývalým příslušníkům německého wehrmachtu. Právě ona minulost se mohla stát důvodem, proč se na jmenných seznamech deportovaných objevily právě ty rodiny z Eibentálu, jejichž muži bojovali do srpna 1944 na straně nacistického Německa.

Počítali nás za vesnické boháče

Po roztržce mezi komunistickými vůdci Stalinem a Titem, vyvolané odlišnými pohledy na ekonomický a politický vývoj ve vznikajícím východním bloku, došlo v červnu 1948 k vyloučení Jugoslávie z Kominformy, čímž vzrostlo napětí mezi Jugoslávií a prosovětským Rumunskem. Z tohoto důvodu rumunské vedení vypracovalo plán na vyčištění pohraniční oblasti od politicky nespolehlivých obyvatel. Část obyvatel západo-rumunského Banátu tak označila rumunská vláda jako bezpečnostní riziko. „Byli jsme počítáni jako boháči. Tím, že tatínek se jmenoval Fikl, stejně jako jiný muž z vesnice, který vlastnil kotel na pálení kořalky a byl skutečně bohatý, vzali i nás,“ dodává pamětnice.

Kapitalisté a další odpůrci komunismu, takzvaní třídní nepřátelé, měli být zneškodněni pomocí deportace. Současně si rumunské vedení kladlo za cíl zlomit odpor proti nadcházející kolektivizaci zemědělství v Rumunsku, zvýšit osídlení řídce osídlených oblastí Baraganu a nevyužitou stepní půdu získat pro zemědělské potřeby.

Přišli vojáci a řekli: Spakujte se

Deportace vycházela z usnesení Rady ministrů Rumunské lidové republiky č. 344 ze dne 15. března 1951. Členy koordinační komise byli náměstci ministra Alexandru Drăghici, Marin Jianu, generálporučík milice Pavel Cristeseu a generálmajor Securitate Vladimir Mazuru. Tehdejší ministr vnitra Teohari Georgescu a ministryně zahraničí Ana Pauker jako členové politbyra Rumunské dělnické strany patřili k hlavním iniciátorům a organizátorům deportace.

Nejvyšší počet deportovaných z českých vesnic zaznamenal právě Eibentál, jednalo se o více než 30 obyvatel. Nedvědovi, Fiklovi, Jágrovi, Havlíčkovi, Visketovi, Kobauovi nebo Šrámkovi museli bez jakéhokoliv předchozího varování opustit své domovy. Za přítomnosti vojenské čety a příslušníků milicí začala deportace 16. června 1951.

„Večer, než nás odvezli, nám jeden pán přivezl nový nábytek, který ještě na místě do noci upravoval. Šli jsme proto pozdě spát a asi ve tři hodiny ráno jsme uslyšeli rány do dveří. Byli to vojáci a řekli nám, abychom se spakovali, že nás povezou pryč. Maminka plakala a tatínek začal balit věci,“ vzpomíná tehdy osmiletá Anna Urban.

Baragan, to byla rumunská Sibiř

Nikomu z deportovaných nesdělili, na jaké místo budou odvezeni, ani jaký bude jejich další osud. Vojáci posléze deportované odvedli k lokomotivě, která z vesnice vyvážela uhlí a v uhelných vagónech rodiny pokračovaly do nedalekého říčního přístavu Hlubotina. Čekaly tu přistavené nákladní vozy, které je převezly na vlakové nádraží v Oršavě (Orșova), odkud v hromadných transportech odjížděly vystrašené rodiny směrem dál na východ.

Vlaky zabezpečené vojskem se vyhýbaly běžným železničním zastávkám, aby se předešlo kontaktu s obyvatelstvem. „Jako dnes si pamatuji, jak Alois Nedvěd, kterému byly snad tři roky, trpěl padoucí nemocí. Kolem pusy se mu dělala pěna a zůstával celý bez sebe. Vozili nás snad tři dny sem a tam. Mezi lidmi se říkalo, že nás stalinistická ministryně Ana Pauker chtěla odvézt na Sibiř do Ruska, ale rumunský komunistický vůdce Gheorghe Gheorghiu-Dej řekl, že má pro nás  taky Sibiř – Baragan.“

Pět rodin bydlelo v zemi jen pod kůlem a plachtou

V přeplněných dřevěných vagónech se tísnilo několik rodin a cesta trvala snad celou věčnost, při níž deportovaní trpěli žízní a neskonalým horkem. Právě suchá léta s vysokými teplotami byla pro baraganskou step typická. Naopak v zimě oblast sužovaly nízké teploty a po pláních se proháněl silný vítr zvaný crivăț. Přesně do takových míst je zavlekly rumunské úřady.

Neobývané pláně mezi Insuratei (Însurăței) a Viziru se pro ně staly na neurčito novým domovem. „Složili nás pod širým nebem. Bylo vidět jen nebe a zem. Nikde žádný strom. Tatínek spolu se strýčkem Nedvědem se chytli za korbu nákladního auta a pronesli: ‚Co tu s dětmi budeme dělat?!‘“ vzpomíná jeho starší dcera. „Bylo nás, tuším, pět rodin pod jednou střechou: my, Kobauovi, Nedvědovi a dvě další rodiny z Oršavy. Dostali jsme jakési rohožky, které rodiče připevnili na vysoký kůl, a pod nimi jsme spali. Jenže když zapršelo drželi jsme si lavory a hrnce nad hlavami.“

Opuštěné pole se začalo přeměňovat v jakousi komunu, tábor či vesnici, jenž dostala název Rubla a sestávala ze stovek deportovaných nepřátel režimu. Navzdory veškeré nepřízni se jim podařilo vystavět jednoduché domy z bláta a dřeva. Jako obydlí zprvu sloužily jámy zakryté plachtami a až později začali tlouct nepálené cihly na stavbu domů, často pokryté rákosím.

Voda a chléb se jim rozdávaly jen zřídkakdy a pro přežití si museli vydolovat vlastní studny. „Pamatuji si na mrkvové pole, co bylo vedle. Jedli jsme snad dva týdny mrkvový cušpajs. Dlouho potom jsem mrkev neměla ráda. Rodiče dělali cihly a my chodili sbírat snad koňský hnůj, který se do cihel přimíchával. Tatínek pak svá havířská bagančata prodal výměnou za fůru rákosu, abychom si pokryli stavení,“ vzpomíná Anna Urban.

Stalinistka kontrolovala deportované z helikoptéry

Život deportovaných probíhal pod neustálým dozorem a návštěvy zvenčí byly zakázány. „Vždy v poledne nad námi prolétal vrtulník a v něm stalinistka Ana Pauker. Letěla těsně nad námi. Vím, jak jsme na ní hrozili. Asi prohlíželi, jestli jsme tam, nebo jestli někdo neutíká. Jako bych ji viděla dnes, jak byla střižená a jakou měla růžovou blůzu s kulatým límečkem,“ vzpomíná pamětnice.

Na pozemcích státních statků museli pak sbírat bavlnu a plnit jim vysoké pracovní normy, které se nevyhýbaly ani dětem. „Potom, že tatínek byl klempířem, zavolali ho, aby pokrýval školu a snad i kulturní dům. Za to dostával jídlo. Maminka s námi chodila sbírat bílé květy bavlny. Že jsem byla starší, dávala mi velkou zástěru s kapsami, do níž jsme sbíraly natrhané květy bavlny. Za odměnu dostala jednu porci jídla. Dala najíst mně, pak sestře a sama jedla, až když něco zbylo.“

Mysleli jsme, že se domů nikdy nevrátíme

Zatímco ostatní deportovaní obývali oblast Baraganu až do roku 1956, zhruba půl roku od svého příchodu do Rubly (Valea Călmătuiului), se eibentálské rodiny směly přestěhovat do havířského města Comanesti. Stalo se tak někdy kolem Vánoc 1951, v té době prý Rubla měla už vybudované ulice a některé zdroje uvádějí počet 460 obyvatel.  

Hlouček české menšiny v rumunské Comanesti (Comănești) držel i nadále při sobě. Podmínky pro život se s předchozím pobytem v Baraganu nedaly poměřovat. Fiklovi, Nedvědovi, Jágrovi, Kobauovi a další z Eibentálu si rychle zvykli na zdejší život. K dispozici měli i občanskou vybavenost a muži začali pracovat v místních dolech. Děti docházely do rumunských škol, jako například Anna, která jakožto mladá pionýrka vystoupila v rumunském rozhlase. „Zpívala jsem písně Můj táta rybářem byl nebo Pionýři, pionýři,“ vzpomíná Anna Urban.

Po příjezdu ji ale čekalo nemilé přivítání, když hned na úvod ji jedna z dívek nazvala dcerou kriminálníků. Vztahy s rumunskou většinou se postupně urovnaly, zejména když si František přivydělával nejrůznějšími opravami po domácnostech. Pracovat musela i jeho choť Kristýna, která s nůší obrážela městské části a přivydělávala si podomním prodejem dříví. Trpěli tu však značnými zdravotními potížemi a Kristýna končila opakovaně v nemocničních zařízeních. Přes všechny nesnáze se manželům Fiklovým podařilo v roce 1954 přivést na svět ještě syna Josefa, ale i jeho narození doprovázely komplikace.

Po letech nezapomínali ani na své příbuzné z Eibentálu, s kterými si mohli dopisovat, což oproti předchozímu místu bylo zhola nemyslitelné. Stejně jako to, že je sousedé a blízcí z Eibentálu mohli přijet navštívit přímo do Comanesti, což se několikrát uskutečnilo.

Bratr brečel, že se chce vrátit do Comanesti

Ideální plán začlenit rodinu do rumunské socialistické společnosti takřka vyšel. Nicméně deportovaní i nadále zůstali pod státním drobnohledem a přidělené město nesměli bez svolení opustit. Dosud jim rumunské úřady nevydaly osobní doklady, které jim při deportaci zabavily. Naděje v návrat tak v mnohých postupně začínala uvadat. „Mysleli jsme si, že v Comanesti už navždy zůstaneme, protože nebylo žádných náznaků, že bychom se někdy vrátili. Nevím, co se tehdy stalo, že jsme se mohli vrátit,“ říká pamětnice.

Vesnice vybudované v Baraganu začaly mizet až v souvislosti se vstupem země do Organizace spojených národů (OSN). Rumunské úřady začaly urychleně vesnice likvidovat a zametat stopy. Vesnici Rubla si však rumunští komunisté udrželi jako pracovní tábor, kam posílali politické vězně a oponenty, jako například v roce 1962 sem uvěznili řeckokatolického politika a člena Národní rolnické strany Corneliu Coposu.

Deportovaní se mohli do svých domovů navracet začátkem roku 1956, nevyjímaje české vyhnance v Comanesti. „Když jsme jeli zpátky, tatínek jel s nábytkem zvlášť ve vagónech a my spolu s maminkou. Bratr tenkrát pořád brečel, že chce domů, do Comanesti,“ vybavuje si návrat Anna Urban.

Pokřikoval na mě, že jsem z esesácké rodiny

Návrat do Eibentálu na jaře 1956 ale přinesl několik nepříjemností. Především se vraceli bez dědečka Josefa Fikla, který v Comanesti zemřel. Dalším nemilým překvapením byla vybydlená domácnost na Ujbányji, která nyní připomínala spíš holobyt, neboť většinu věcí v době jejich nepřítomnosti si totiž zabral národní výbor a dobytek i drůbež si stihla rozebrat většina místních. Jen máloco se Fiklovým podařilo získat zpátky do vlastnictví a v podobném stavu našly své domovy i zbylé deportované rodiny.

Zbývající měsíce školního roku pak Anna dochodila na rumunské škole v Oršavě, kde přebývala u své tety. I tady se mezi žáky provalila minulost nově příchozí spolužačky. „Pamatuji si, jak tam na mě nějaký kluk pokřikoval, že jsem z esesácké rodiny. Teta si ho ale pak odchytla a vyřídila si to s ním,“ vybavuje si pamětnice s úsměvem.

Ačkoli dosahovala přesvědčivých studijních výsledků, další studium její otec František zavrhl. Namísto toho pro ni v Eibentále už vybíral ženicha, za něhož se v 16 letech provdala a o rok později porodila první dceru. Mladá rodina žila nejprve u Fiklových a ve snaze se osamostatnit a získat bydlení vstoupil její manžel do komunistické strany. Později si vystavěli vlastní dům. Anna dlouhé roky zůstala pracovat jako žena v domácnosti a teprve ve 40 letech se nechala zaměstnat jako pracovnice pošty.

To utrpení bych nepřála nikomu

Po svržení komunistického režimu v Rumunsku se obětem deportací dostalo finančního odškodnění, což však mnozí lidé  přeživším zazlívali. Jako hlavní důvod slýchali, že pro svou nezletilost nemohli trpět jako jejich rodiče, a proto si vyplácení částky nezaslouží. „Když jsme po revoluci dostali penzi za deportaci do Baraganu, někteří nám předhazovali, proč dostáváme tak vysoký důchod? To, co jsme prožili, nám nikdo nezaplatí. Za deportaci sice dostáváme důchod, ale žádnému, ani tomu největšímu nepříteli, bych nepřála zažít, čím jsme si prošli my. Nikdo si nedokáže uvědomit či představit, kolik člověk dokáže snést a strpět. I když jsme byly malé děti, deportaci jsme prožily společně s rodiči,“ vysvětluje na závěr Anna Urban.

František i Kristýna Fiklovi dožili společně v Eibentále. Oba dva se tak dočkali svržení Ceausescova totalitního režimu a pobírali finanční odškodnění za deportaci. Otec pamětnice zemřel v roce 1994, matka v roce 2008.

Anna Urban zůstala v Eibentále až do penzijního věku. Po zavření antracitových dolů a ztrátě zaměstnání odešli její potomci do České republiky, kam se po několika letech přestěhovala natrvalo i Anna a od té doby žije v Ústí nad Labem.