Anna Urban

* 1943

  • „Na mě to [deportace] dopadlo těžce, protože už jsem měla sedm osm roků, když nás vyzvedli. A já si všechno tak zapamatovala a vidíte, že v mé paměti to zůstalo tak, jak kdybych to teď prožívala. Zůstalo mi to v paměti, že si to pamatuju perfektně všechno... To, co si pamatuju, tak si to pamatuju, jako bych to teď žila. Myslím si, že to mi udělalo život hodně nahořklej...Nejvíce mi to způsobilo se zdravím, protože zdravotně jsem postižená a hodně tím trpím a asi budu trpět i do smrti. Tam jsme hodně na Baraganu prostydli, protože jsme byly malý, mladý děti a spaly pod širým nebem, než nám dali ty rohožky. A bylo to, jaký to bylo. Myslím, že odtamtud se to všechno táhne, ta naše nemoc, revma."

  • „Oni nás tenkrát naložili do takových vagónů, jak se vozilo uhlí na Ujbányji. Tam nás svezli dolů až na Hlubotinu, odtamtud nákladními auty do Oršavy na nádraží. Naložili nás do vlaku, do vagónů, co se s nimi vozí zvířata. Pamatuji si jako dneska, Alois Nedvěd byl malej, měl asi tři měsíce a tenkrát nás vozili asi tři dny sem tam. Říkali, že Ana Pauker nás chtěla odvézt na Sibiř do Ruska, ale Gheorghe Gheorghiu-Dej řekl, že má taky Sibiř, a to byl Baragan, který byl prázdný a nikým neobydlený. A pak tam jsme museli stavět ta stavení. Pamatuji si, jak měl Alois Nedvěd padoucí nemoc a měl pěnu u pusy a pak zůstával bez sebe."

  • „To bylo v neděli odpoledne, nám jeden pán přivezl nový nábytek, který nám dodělával. Šli jsme si pozdě lehnout a ve tři ráno jsme slyšeli rány do dveří. Přišlo vojsko a říkali, že se máme spakovat, že nás někam povezou. To víte, že maminka začala plakat a tatínek začal pakovat. Ani jsme si nic nevzali, jen něco od jídla. Tenkrát se fasovaly kartely mouky, oleje a další. Pamatuji si, jak jsme měli malé sáčky s moukou, ty se spotřebovaly dva týdny po tom, co jsme přišli na Baragan a už nebylo co. Bylo tam pole s mrkví, tak tatínek chodil natrhat mrkev. Pamatuji si, že jsme jedli dva týdny mrkvový cušpajs. Já jsem dlouho po tom v životě ten mrkvový cušpajs ani mrkev neměla ráda. Potom už nebylo zas co, i mrkev došla. Tatínek tam někomu prodal havířské boty, tak dal někomu havířské boty a oni nám na to dali... tam jsme vystavěli stavení, dělali jsme cihly. Rodiče dělali cihly a my chodili sbírat po cestě koňský hnůj, který se míchal do cihel. Tak vystavěli stavení a táta dal jedny havířský bagančata, aby nám za to dali rákos na střechu. Tak nám někdo za ty boty dal fůru rákosu, abychom stavení pokryli."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 02.03.2023

    (audio)
    délka: 01:45:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť Banátu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Deportace do Baraganu mi otrávila život

Novomanželé Štefan a Anna Urbanovi, pamětnici v té chvíli bylo 16 let
Novomanželé Štefan a Anna Urbanovi, pamětnici v té chvíli bylo 16 let
zdroj: archiv pamětnice

Anna Urban, rozená Fiklová, se narodila 28. května 1943 v osadě Nové Doly (Baia Nouă), spadající pod českou vesnici Eibentál v rumunském Banátu. Vyrůstala v rodině potomků českých kolonistů a společně bydleli v pronajatém stavení v dělnické kolonii, určené pro rodiny horníků. Otec František sloužil za druhé světové války v řadách rumunské armády, která do srpna 1944 bojovala po boku nacistického Německa. V červnu 1951 byla čtyřčlenná rodina Fiklových včetně příbuzných deportována do oblasti Baragan, kam Komunistická strana Rumunska vysídlila politicky nespolehlivé osoby. Deportovaní museli své domovy opustit během několika hodin a směli si s sebou vzít jen několik osobních věcí. Úřady je vysadily v neosídlené krajině bez jakýchkoliv prostředků a oblast navíc nesměli opustit. Vystavěli si tu nejprve jednoduchá stavení a později se místo začalo měnit ve vesnici Rubla. Českým rodinám rumunské úřady umožnily v závěru roku 1951 odejít pracovat do havířského města Comanesti v Rumunsku, kde zůstávali i nadále pod státním dohledem. Zpátky domů se mohli vrátit až začátkem roku 1956. Návratu se však nedožil dědeček Josef Fikl, který v Comanesti zemřel. Svůj původní byt nalezli ve vybydleném stavu, jelikož většinu věcí zabavil národní výbor nebo je rozebrali místní. Pamětnice navštěvovala v Comanesti rumunskou školu a poslední ročník dokončila v Oršavě. V šestnácti letech se provdala, pracovala v domácnosti a ve 40 letech nastoupila v Eibentále jako pracovnice pošty. Po roce 1989 jí stát přiznal finanční reputaci za deportaci do Baraganu a rovněž se stala členkou sdružení Asociația Foștilor Deportați în Bărăgan, které vědecky zpracovává výpovědi očitých svědků. V době natáčení žila v České republice v Ústí nad Labem (březen 2023).