Miroslav Urban

* 1956

  • „Domluvili jsme se, že jdeme na náměstí, že v tom studenty nenecháme. Bylo to asi 21. listopadu. Byla nás hrstka, asi šest lidí. Co to bylo? Trapas. Náměstí bylo prázdné. Jednou jsme náměstí obešli se svíčkami a najednou vyšla z restaurace Jelen skupinka mladých lidí. Seděli tam na pivě a viděli nás přes sklo. A přidali se k nám. Měli jsme štěstí. Byli to kluci ze Společnosti přátel USA, kteří věděli, co se děje. Jeden z nich měl dokonce československou vlajku, tak ji roztáhl. Bylo nás dohromady maximálně patnáct. Když jsme udělali ještě jedno kolečko, začalo za námi kroužit auto Veřejné bezpečnosti. My jsme se ale nezalekli.“

  • „Na náměstí nás sice každým dnem přibývalo, ale stejně bylo pořád více lidí pod podloubím. U nás máme krásné náměstí s podloubím ze všech čtyř stran. A tam stálo více lidí, než bylo nás demonstrujících. Lidé měli pořád ještě strach, nikdo nevěděl, jak se to zvrtne, co z toho bude. A pod podloubím byli jenom jako diváci, nemohli být třeba zavřeni. Vzpomínám si, že jsme začali provolávat: ‚Ten, kdo stojí na chodníku, nebuduje republiku.“ Ale měli jsme strach, jak dopadne generální stávka. Přijdou lidi? Přestanou mít strach? Přijdou zaměstnanci podniků?“

  • „Na generální stávku, která začínala v poledne, najedou začali přicházet lidi s transparenty. Československý tabákový průmysl, Autopal, Tonak, ohromná masa lidí. Náměstí bylo téměř plné. Měli jsme obrovskou radost, že lidé přišli, že to není ostuda, že se přestali bát a přišli podpořit studenty, demokracii, svobodné volby, náboženskou svobodu. Byla to nádherná pozitivní věc.“

  • „Chodil jsem do náboženství na Tyršově škole a tam byl ředitel pan Bartoš, veliký bolševik. Ve škole jsem se snažil a vycházel jsem s ředitelem i učiteli velmi pěkně. Byl jsem hodné dítě, nezlobil jsem. A kdybych přinesl domů trojku, tak otec by mě asi něčím přetáhl. Trojka nesměla být. Vzpomínám si, že pan Bartoši si pozval rodiče a vysvětlil jim, že pokud budu chodit do náboženství, tak mi v žádném případě nepodepíše přihlášku na vysokou školu, a ať si to rodiče rozmyslí. Naši mu jednoznačně řekli, že budu do náboženství chodit, ať to dopadne jakkoliv. Takže pochopitelně jsem měl problém dostat se na nějakou školu. Obdobný zážitek měla i moje sestra, která chodila na Palackého základní školu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Ostravě, 15.08.2019

    (audio)
    délka: 03:37:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bojujme za pravdu. Lež je základem všeho zla.

Miroslav Urban, 1983
Miroslav Urban, 1983
zdroj: Archiv Miroslava Urbana

Miroslav Urban se narodil 24. května 1956 v Novém Jičíně. Rodiče byli praktikující katolíci. Jeho otec pracoval jako opravář elektrických spotřebičů, matka šila pro komunální služby a poté uklízela ve škole. Jeho prastrýc, katolický kněz Alois Urban, byl komunistickým režimem uvězněn. Rodina se setkávala s dalšími pronásledovanými kněžími. Kvůli svému náboženskému přesvědčení nedostal doporučení na středoškolské studium. Naučil se dálnopis a více než třicet let opravoval telexy v okrese Nový Jičín. V roce 1985 se účastnil poutě ve Velehradu, která se stala demonstrací proti totalitnímu režimu. Byl signatářem petice moravských katolíků za náboženskou svobodu a distribuoval projev s názvem „Několik vět“. V listopadu 1989 byl mezi prvními podporovateli studentské stávky v Novém Jičíně. Pomáhal založit Občanské fórum a organizoval protivládní demonstrace. V roce 1990 se stal předsedou Lidové strany v Novém Jičíně a pracoval jako městský radní. V roce 1998 opustil KDU-ČSL kvůli kandidatuře bývalého státního policisty v Bílovci. V roce 2005 se vrátil do vedení organizace v Novém Jičíně. O tři roky později vytvořili křesťanští demokraté z Nového Jičína koalici s komunisty a stranu opustil navždy. V roce 2019 spoluorganizoval demonstrace v Novém Jičíně proti vládě Andreje Babiše.