Miroslav Urban

„Na náměstí nás sice každým dnem přibývalo, ale stejně bylo pořád více lidí pod podloubím. U nás máme krásné náměstí s podloubím ze všech čtyř stran. A tam stálo více lidí, než bylo nás demonstrujících. Lidé měli pořád ještě strach, nikdo nevěděl, jak se to zvrtne, co z toho bude. A pod podloubím byli jenom jako diváci, nemohli být třeba zavřeni. Vzpomínám si, že jsme začali provolávat: ‚Ten, kdo stojí na chodníku, nebuduje republiku.“ Ale měli jsme strach, jak dopadne generální stávka. Přijdou lidi? Přestanou mít strach? Přijdou zaměstnanci podniků?“

„Na generální stávku, která začínala v poledne, najedou začali přicházet lidi s transparenty. Československý tabákový průmysl, Autopal, Tonak, ohromná masa lidí. Náměstí bylo téměř plné. Měli jsme obrovskou radost, že lidé přišli, že to není ostuda, že se přestali bát a přišli podpořit studenty, demokracii, svobodné volby, náboženskou svobodu. Byla to nádherná pozitivní věc.“

„Chodil jsem do náboženství na Tyršově škole a tam byl ředitel pan Bartoš, veliký bolševik. Ve škole jsem se snažil a vycházel jsem s ředitelem i učiteli velmi pěkně. Byl jsem hodné dítě, nezlobil jsem. A kdybych přinesl domů trojku, tak otec by mě asi něčím přetáhl. Trojka nesměla být. Vzpomínám si, že pan Bartoši si pozval rodiče a vysvětlil jim, že pokud budu chodit do náboženství, tak mi v žádném případě nepodepíše přihlášku na vysokou školu, a ať si to rodiče rozmyslí. Naši mu jednoznačně řekli, že budu do náboženství chodit, ať to dopadne jakkoliv. Takže pochopitelně jsem měl problém dostat se na nějakou školu. Obdobný zážitek měla i moje sestra, která chodila na Palackého základní školu.“