„V pětačtyřicátém jsme byli místo oktávy v totálním nasazení, takže jsme do školy nechodili. Až v květnu po osvobození jsme se zase sešli. Během prázdnin a září jsme udělali oktávu, v září pak i maturitu. Tehdy muselo být maturitní vysvědčení podepsané zemským školním inspektorem. Takže náš třídní profesor jel do Prahy za zemským inspektorem, který naše vysvědčení podepsal. Vlakem se vrátil zase na nádraží do Nového Bydžova, kde jsme už čekali a ta vysvědčení si hned rozebrali. To bylo posledního září a prvního října jsme jeli do Prahy k zápisu na vysokou školu. To byla naše oktáva.“
„Po osmačtyřicátém se obchod znárodnil a tatínek musel jít pracovat do slévárny v našem městě jako dělník. Dělalo mu to velké potíže, protože měl už přes padesát let a nebyl zvyklý manuálně pracovat. Maminka potom dostala rakovinu kolene a přišla o nohu nad kolenem. Naučila se chodit na protéze. I přes tento hendikep musela také chodit denně do zaměstnání. Pracovala u družstva invalidů, kde dělali gumová těsnění a různé drobné součástky do všeho možného.“
„Byla jsem v sekundě, když k nám přicházeli Němci. Bylo to 16. března, velice škaredý, nevlídný den, pršelo, všude byl rozbředlý sníh. Přijížděli na motorkách po severní cestě kolem našeho domu. Měli hodně motorky se sajdkami. Pamatuji si k tomu veselou historku. Němci už byli skoro na náměstí a trafikantka, které jsme říkali stará Klusalka, se rozčilovala, to není možné, vždyť v žádných novinách o tom nepíšou.“
„Tehdy se v Napajedlích konaly lékařské služby v bytech. Lidé chodili k nám do bytu, a to celý týden. Služba začala v sobotu po skončení ordinace. Vyvěsili jsme tam cedulku, kdo tento týden slouží. Takže když jsem měla službu já, lidé za mnou chodili domů a já tady měla dvě děti. A co bylo horší, dali mi z protekce telefon. Byla spousta návštěv doma, protože lidé neměli auta. Všechny vesnice v okolí, měla jsem jich na starosti pět, jsou do kopce a na všech jsou takzvané kržle [samoty]. Musela jsem s lékařským kufříkem jít pěšky třeba půl hodiny i déle, protože sanitka, která mě vozila, tam nevyjela. Tak jsem nechala děti v noci doma samotné. Po Napajedlích jsem šla až na druhý konec pěšky… Děti doma spinkaly, anebo nespinkaly.“
Dagmar Urbánková, za svobodna Peřinová, se narodila v rodině obchodníka se železářským zbožím v Novém Bydžově. V letech 1939 až 1945 zažila německou okupaci. V posledním ročníku gymnázia byla pracovně nasazená v cukrovaru. Po opožděné maturitě v září 1945 se přihlásila na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V únoru 1948 se účastnila protikomunistických studentských manifestací na podporu Edvarda Beneše. Po komunistickém puči byla znárodněna jejich firma v Novém Bydžově. Otec pak pracoval ve slévárně jako dělník. Po promoci v roce 1950 se vdala za lékaře Vladimíra Urbánka. Manžel krátce po svatbě narukoval a po dvou letech vojny musel sloužit další tři roky jako vojenský lékař. Pracovala na dětském oddělení nemocnice v tehdejším Gottwaldově. Roku 1954 nastoupila jako první stálý pediatr v Napajedlích. Působila tam až do důchodu. Zemřela 8. června 2024.
