Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Susana Urbanová (* 1933  †︎ 2020)

• narodila se 6. října 1933 v Třebíči

• pocházela ze smíšené německo-židovské rodiny

• 1940 – vyloučena ze školy

• za války svědkem deportací židovských obyvatel Třebíče

• 5. března 1943 – otec Arnošt Beneš zahynul v Osvětimi

• velká část otcovy rodiny zemřela za války

• po válce se matka vdala na Slovensko

• pamětnici adoptovali sousedi, bezdětní manželé Smržovi

• 1948 – mladší sestry Hany se ujal strýc Julius a odvezl ji do Anglie

• vyučila se švadlenou

• vdala se a založila rodinu

• 1966 – setkání pamětnice se sestrou Hanou

• po roce 1989 návrat do rodného domu v Třebíči

• zemřela 6. listopadu 2020

• 2013 – zasazen Stolperstein na památku otce Arnošta Beneše

Transporty

Unikátní židovská čtvrť v Třebíči je zapsána v seznamu světového dědictví UNESCO. Patří mezi nejzachovalejší židovské čtvrti v Evropě a jako celek je nesmírně cenná. Jak se zde před válkou žilo, vzpomíná místní rodačka Susana Urbanová. „Před druhou světovou válkou v Třebíči žilo necelých tři sta Židů. Zpět z vyhlazovacích táborů se vrátilo pouhých deset osob. Můj tatínek zemřel v Osvětimi. Jmenoval se Arnošt Beneš a zahynul v Osvětimi počátkem jara roku 1943. Po válce se nám vrátila jeho peněženka, snubní prstýnek a přišel papír o úmrtí,“ říká Susana Urbanová, poslední žijící obyvatelka čtvrti, která za války nosila žlutou hvězdu. „My jsme měli před válkou všechno, i auto, ale když vypukla válka, tak nám všechno sebrali.“ Na konci května dostali všichni Židé příkaz k tomu, aby se shromáždili v místním gymnáziu a odjeli vlakem do Terezína. V roce 1942 se na rozkaz nacistů seřadili třebíčští Židé na předem určeném místě uvnitř ghetta a byli odvezeni do koncentračních táborů. Byl mezi nimi i rentiér Berthold Subak, jehož předkům patřila zdejší proslulá koželužna. Byly mezi nimi též Subakovy dcery Lili a Franci a také jedenáctiletý vnuk. Nikdo z těchto čtyř se z koncentráku nevrátil.

Život v ghettu

A tak v celé židovské čtvrti zůstalo jen deset smíšených manželství. Každé ráno v devět hodin navštěvovali čtvrť gestapáci a muži z těchto smíšených manželství museli otevírat všechny skříně a kredence po Židech, kteří odjeli transportem. Balili jejich věci, schovávali je do beden před zraky gestapáků a večer se celý náklad odvážel pryč. Z Židů se z Terezína nikdo nevrátil, žilo jich tam tehdy 280.

O válce se nemluvilo. Mluvit o ní nechtěli ani lidé ze smíšených manželství. „Do šesti let pro mě bylo dětství kouzelné, ale ve 40. roce jsem dostala žlutou hvězdu, přestala jsem chodit do školy a všechno zmizelo v nenávratnu,“ vzpomíná Susana Urbanová. Do té doby se jim dařilo velmi dobře. Tatínek pracoval jako skladník v Grünbergerově třebíčském obchodě se semeny a dokázal se o rodinu dobře postarat. Když vypukla válka, musel do transportu i tatínek. A nejen on. Třiaosmdesátiletý dědeček Alois Beneš zahynul v Terezíně na konci května 1942. Babička Antonie Benešová zemřela v Treblince o pět měsíců později. Zmizeli příbuzní Vítězslav, Šimon, Eliška, Ernestina, Lilly, Hugo, Otta i bratranec Jindřich. „Našli jsme, že v Terezíně zemřela babička a také děda. Já jsem se sestrou Hanou a s matkou mohla v Třebíči zůstat. (...) Ale musela jsem od roku 1941 nosit žlutou hvězdu a všichni Židi, co žili v židovské čtvrti, museli nosit žlutou hvězdu. Lidi s námi neměli slitování a kamarádky se nám dokonce smály. Já jsem nikam nesměla, jen na hřbitov, a večer jsem musela být doma v osm. Ale člověk si zvykne na všechno. A tak jsem vyrůstala na židovském hřbitově. Tam jsem si chodila hrát. Měla jsem tam i hračky. Dokud žil tatínek, tak se s námi učil, ale maminka česky neuměla. Pocházela z Brna z německé rodiny, takže od ní jsme nic nepochytily. Taky se jí její německá rodina okamžitě zřekla, jakmile se dozvěděla, že si vzala Žida. Vlastní sestry ani bratři se s ní nestýkali a po válce byli všichni odsunutí.“ 

Maminka Ingeborg byla brněnská Němka. Svého budoucího muže si brala v synagoze, to znamená, že musela konvertovat. Podle všeho na to Němci nepřišli, jinak by to s ní i s dcerami nedopadlo dobře. V roce 1939 nastoupila pamětnice do první třídy, do druhé šla až o šest let později, když se válka přehnala. Její otec nemá ani hrob a spolu s ním nenávratně zmizelo i dalších deset příbuzných. Malá Susana byla transportu ušetřena, protože pocházela ze smíšeného manželství, matka byla původně křesťanka.

Válka skončila

„Maminka se po válce vdala. Vzala si Slováka a s ním počala dítě.“ Nechala dcery napospas, a tak pamětnici adoptovali bezdětní manželé Smržovi a pro Hanku si v roce 1948 přijel bratranec Julo, který před Hitlerem utekl do Anglie a zachránil se.

Zachránce strýček Julo

Julius Pächter se narodil v srpnu roku 1918 v Třebíči jako jediné dítě do rodiny židovských manželů Malvíny a Arnošta Pächterových. Žili v tehdejší Dolní ulici, která se dnes jmenuje Leopolda Pokorného, v domě, jenž tam dodnes stojí. Otec Arnošt odjel po první světové válce se svým bratrem Siegfriedem do Vídně za prací a našel ji. Byl šikovný přes výrobu čalouněných věcí. Siegfried ve dvacátých letech zamířil do Hamburku, kde sehnal zaměstnání jak pro sebe, tak pro bratra. Když si Arnošt našel byt, přijela za ním z Třebíče manželka Malvína i s malým synkem Julou. V září roku 1937 už byla situace v Německu neúnosná, a tak se Pächterovi vrátili do Československa a usadili se ve Znojmě. Tam se mladý Julius náhodou potkal s Angličanem, který cestoval po Evropě a sbíral národní písně. Hledal nocleh a Julius ho pozval domů. Rodiče se na něj zlobili, protože bojovali s nedostatkem peněz. Jak se ale záhy ukázalo, šlo o osudové setkání. Julius a Leonard se stali přáteli.

Angličan mu zanedlouho pomohl s vyřízením víza do Velké Británie. Rodina se musela na podzim 1938 v reakci na události po mnichovské dohodě znovu stěhovat. Tentokrát více do vnitrozemí, do Brna, protože Znojmo leželo v Sudetech. V Brně se Pächterovým zpočátku dařilo dobře. Julius pracoval jako čistič šperků a pedikér. Vydělával slušné peníze a pomáhal rodičům s živobytím. O to hůř se mu odjíždělo do Velké Británie. Maminka byla v té době po operaci zhoubného nádoru a trpěla bolestmi. Dne 15. března 1939 stál Julius Pächter ve vlaku u okna a rodiče se s ním na brněnském nádraží dojatě loučili. Cítil, že je vidí naposledy.

Jedenadvacetiletý československý Žid přicestoval na londýnské nádraží Liverpool Street Station, kde ho čekal Leonard se svým otcem. Pomohli mu sehnat ubytování a nelegální práci ve firmě, která vyráběla elektrosoučástky pro námořnictvo. Časem svůj pobyt legalizoval. Další těžké ztráty začal sčítat, když se hned po válce vypravil do osvobozeného Československa. Z původní rodiny se v Třebíči setkal jen s Hanou a Susanou, malými dcerami svého bratrance Arnošta Beneše, který byl zavražděn v Osvětimi. Zbytek rozvětveného příbuzenstva odvezly transporty v roce 1942. Rodiče Malvína a Arnošt Pächterovi odjeli transportem, který byl z Brna vypraven v roce 1941 do Minsku. Všichni zahynuli. Z tisíce Židů jich přežilo jen třináct. Smrtí v koncentráku skončil také život strýce Emila, který se s Juliem loučil v Praze. „Moc si vážím toho, jak se strýc Julo zachoval k Hance a že si ji vzal s sebou do Londýna,“ vzpomíná Susana Urbanová. Julius Pächter stále žije v Londýně.

Život po válce a nástup komunismu

Po válce se život vracel do starých kolejí. Pamětnice se vdala, narodili se jí dva synové a celá rodina žila v Třebíči. V práci ji ale někteří kolegové neměli rádi a záviděli jí, že má sestru na Západě, ačkoli se s ní příliš nestýkala. Dost dobře to tehdy ani nešlo. 

„Nikdy jsem nebyla ve straně, ale byla jsem ve výboru tzv. nestraníků a jednou mi volali z pouličního výboru, že by prý potřebovali na schůzi nějakého nestraníka. V sedm začala formální schůze, bylo to strašně nudné a nic si přede mnou nemohli říct, a když jsem jim v devět řekla nashle, tak oni už byli utahaní a teprve začali kout pikle, ale já už jsem mizela pryč.“ 

Vedoucí v továrně, kde Susana Urbanová pracovala, ji neměl rád a dával jí to patřičně najevo. Když lidé v práci brali odměny, ona jediná nic nedostala. Prý má sestru na Západě a ta jí posílá valuty. Ale nebyla to pravda. „Za války nám všechno sebrali Němci, pak nám všechno vzali komunisti. Měla jsem sestru na Západě, a tak jsem pořád byla kádrovaná, a i když jsme se spolu nestýkaly, tak jsem furt byla na tapetě.“ Sestra Hana neuměla česky a s pamětnicí se setkaly až po dvaceti letech. Neměly k sobě žádný vztah. Ani vzpomínky na dětství v Třebíči nikdy neprobíraly. Dnes už se navštěvují často a také jejich rodiny se stýkají.

Susana Urbanová žila v době natáčení rozhovoru (2015) v Třebíči v domě, který patřil její rodině a o který musela téměř deset let bojovat, protože v něm bydlel vysoce postavený soudruh a ředitel továrny a nechtěl se vystěhovat. Dne 6. listopadu roku 2020 pamětnice zemřela.