Zora Urbanová

* 1927

  • „Chodila jsem na Norbertov do školy s holčičkami, jejichž otcové byli nezaměstnaní, byli chudí, žili hrozně, děti chodily do školy i bez spodního prádla a mně se to zdálo docela divné už v té době. V naší ulici žila švýcarská rodina, která začala nosit dárky pro chudé děti ve škole. A já jsem začala u nás doma prosazovat, že to budu dělat taky. Mám tedy jednu silnou vzpomínku – na Mikuláše se dětem dávaly metly osázené bonbony. Jednu metlu s bonbony jsem vzala do školy, abych ji dala jedné holčičce, protože jsem věděla, že určitě žádnou nedostane. Když jsem ale přišla s metlou do školy, Tonička tam nebyla. Její tatínek v ten den spáchal v lese sebevraždu. Byl nezaměstnaný otec osmi dětí a nevěděl si rady. To byl první můj silný pocit, že ta naše společnost je divná.“

  • „Předvoj, to byla skupina nadšených mladých lidí. Byli to přesvědčení komunisti, mladí komunisti, možná naivní komunisti. Ale za války, to snad by měla dnešní mladá generace vědět, nebyl komunista žádný zrádce, kolaborant ani blbec. To byl člověk, který věřil tomu, že ten systém, který vytvořil hospodářskou krizi a všechny problémy, není dobrý, a chtěl ho změnit. A já někdy nemůžu pochopit mladé lidi, kteří tohle nechápou. Myslí si – jsi nemožná, protože jsi sympatizovala s komunisty. Já jsem ale nesympatizovala s metodami. Ale tím, že jsem věřila, že společnost by měla být spravedlivější.“

  • „Především jsem se vůbec nedokázala vypořádat s padesátými léty. Proto jsem taky pořád seděla u těch procesů se Slánským, proto jsem taky byla pod vlivem mé tety a Bruce Lockharta... Bruce Lockhart byl londýnský komentátor, kterého jsme poslouchali. A moje teta byla silně promasarykovská. Její manžel byl kapitán Hradní stráže a pohybovali se v Lánech kolem Masaryka. Takže teta se mě snažila vést jinak. A pak najednou jsem byla na sociální fakultě, což se tetě moc nelíbilo. Názory jsem měla takové, že se mi nelíbilo to, co jsem měla na škole. Teta říkala, abych tedy z té školy odešla, ale já jsem říkala, že když tam nebudu, nemám vůbec žádnou možnost pracovat. Můj otec taky neměl zaměstnání, protože ho v roce 1948 vyhodili z advokacie. Pak se mi tedy narodil syn a já s ním byla čtyři roky doma a pak jsem pracovala. V roce 1968 jsem pak měla už od ideologie pokoj, protože mě vyhodili z partaje. Tím pádem jsem opustila snahu pokračovat v kariéře. Prostě jsem ji nedělala.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha 6, 25.02.2017

    (audio)
    délka: 04:38:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Věřila jsem, že společnost by měla být spravedlivější, nevěřila jsem v metody komunistů

Zora Kopáčová (Urbanová) 1946
Zora Kopáčová (Urbanová) 1946
zdroj: archiv pamětnice

Zora Urbanová, rozená Kopáčová, se narodila 25. ledna 1927 v Praze do rodiny advokáta Františka Kopáče a matky Emilie, která byla učitelkou. Má o rok mladšího bratra Zdeňka. Ačkoli vyrůstala v dobře situované rodině, od dětství byla konfrontována se situací chudých vrstevníků, což utvářelo a prohlubovalo její sociální cítění. Skrze různorodá přátelství, například se Stanislavem Neumannem, který spolupracoval s komunistickým protinacistickým Předvojem, se seznamovala s komunistickými idejemi, ale cítila se být sociální demokratkou. Do KSČ nakonec vstoupila v roce 1948 na nátlak komunistických předáků, když byla ve třetím ročníku sociální fakulty Vysoké školy politické a sociální. Tvrdili, že jinak nedostuduje. V roce 1950 promovala a provdala se za spolužáka Luďka Urbana. S procesy v padesátých letech a metodami komunistů se nemohla smířit a do roku 1962 raději zůstala doma s dětmi. Nikdy nebyla přesvědčenou komunistkou, na rozdíl od jejího manžela, s nímž se často kvůli politice přela. Oba nakonec ze strany vyloučili v roce 1968. Zora Urbanová tak přišla o docenturu, po nějaké době mohla však nadále přednášet hospodářské dějiny na Vysoké škole ekonomické, kde působila až do důchodu, v letech 1962-1989. Manžela po roce 1969 vyhodili z Akademie věd a zákaz publikování ho přiměl vydávat odborné texty pod jmény svých přátel. Její bratr Zdeněk byl filmovým režisérem.