Hana Utitz-Raz

* 1926

  • „Poslouchali jsme rádio a já najednou slyším: ,Kde že je ta válka, v Palestině? A oni tam budou mít stát?! Židé budou mít stát?! Já tam jedu!‘ Pak si mě povolala komunistická strana na univerzitě: ,Jak to, že chceš pryč?!‘ Tak tam stojím na pódiu a musím vysvětlit, proč nejsem spokojená v té krásné komunistické straně. Ani nevím, co jsem jim vykládala. Myslím, že jsem to vyhrála vyprávěním o kibucu. To se jim líbilo. A řekla jsem asi, že tam mám rodiče. Pražská policie pak přišla počítat naše věci a sepsala každý kapesník. A to se muselo hned odvézt, abychom si do těch zavazadel už nic nepřidali. Polovička se toho pak stejně ztratila. Tak jsme si řekli, nemáme tady nic, tak půjdeme spát do hotelu. Moje sestra, která pak zůstala v Československu trčet po celý komunismus, se druhý den ptala domovnice v našem domě, jak jsme odjeli, a ta jí řekla: ,Ti měli štěstí! Přišla ho tam večer hledat policie, chtěli ho zavřít.‘ Můj muž totiž pracoval jako dobrovolník pro Američany a všichni ti, kteří dělali něco proamerického, byli špioni.“

  • „Když jsme se dozvěděli, že jsem na řadě, šla se mnou maminka na Wilsonovo nádraží. Stála tam sama, protože tatínek se nemohl uvolnit z továrny. Němci ho tam zavírali, chovali se k němu strašně. Maminka tam stála sama. Jinak se tam loučily celé rodiny, to si pamatuji moc dobře. Maminka mi říkala: ,Poznáš nové lidi, nová místa...‘ Ale mé sestře, která už byla nějakou dobu v Anglii, napsala: ,Hanka dnes odjela. To je strašné! Proč jsem ji poslala?! Možná by to tady přežila.‘ To jsem se dozvěděla mnohem později. Než moje sestra zemřela, poslala mi dopisy, které jí maminka psala ve stejné době. Velmi mne dojalo, že měla sílu mne tak povzbudit.“

  • „Seděly jsme na Liverpool station, každá s malým kufříkem, a čekaly, až nás vyvolají. Pak řekli moje jméno, šla jsem nahoru. Tam byla paní Nicholsonová a dala mi pusu. Šly jsme ven, pomohla mi s kufříkem do auta a najednou vidím: Ona řídí! V Praze ještě ženy neřídily! Řekla jsem si: To je zajímavé! A od té doby jsem byla tak zvědavá, že jsem zapomněla na všecko. To je moje štěstí, že jsem hned ‚na místě‘. Hned jsme přišly na to, že paní Nicholsonová mluví francouzsky. Tak jsem s ní mohla mluvit. Přijely jsme k nim, bylo to na jaře a kvetoucí tulipány lemovaly cestu k domu, který vypadal jako hrad. To byla krása!“

  • „Byl mír v Evropě, ale v Japonsku se ještě bojovalo. Bylo to v roce 45. Říkalo se tomu Peace E. Já jsem šla do kina na film, ale vždy před začátkem filmu dávali zprávy. Najednou vidím hromady těch těl. Vykřikla jsem a vyletěla z kina. Uvědomila jsem si: To nepřežili! Byl to strašný šok. Pak jsme se dozvěděli, že maminka šla do prvního tábora smrti, kdy ještě nevěděli, že je to plyn. Pustili si sprchy pomalu. Čekali, že poteče voda, a nejvíce trpěli. Ti ostatní už to pak věděli a pustili si kohoutky naplno, aby smrt přišla alespoň rychle. To bylo v Chelmnu. Tatínek umřel v Lodži buď na tyfus, nebo hlady. To ani nevíme, ale máme ta data.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kfar Ruppin, 16.01.2015

    (audio)
    délka: 01:26:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chodila jsem kolem našeho domu na tramvaj a říkala si: Možná je tam ještě naše knihovna, obrázky...

Hanka v době, kdy se chystala na cestu do Anglie
Hanka v době, kdy se chystala na cestu do Anglie
zdroj: Archiv pamětnice, dodala Jitka Radkovičová

Hana Utitz se narodila 1. prosince 1926 v židovské asimilované rodině v Praze. Její rodiče vlastnili továrnu na kůže a kabelky. Před příchodem německé okupace žádnou odlišnost či diskriminaci Židů nevnímala. Nacisté ale zabavili tatínkovu továrnu a život v Praze se stával pro všechny Židy stále těžší. Během roku 1939 se podařilo poslat rodičům tehdy dvanáctiletou Hanku prostřednictvím akce Nicholase Wintona do Anglie. Tam strávila celou válku v rodině Nicholsonových. Po jejím skončení se dozvěděla, že celá rodina zahynula. Jediná sestra Helga přežila v anglickém internátě. Pamětnice se se svým mužem, českožidovským vojákem, vrátila do Prahy, kde se přihlásila do komunistické strany a začala studovat doktorské studium na univerzitě. Když se s manželem doslechli o existenci židovského státu, okamžitě se rozhodli tam odjet. Šťastnou shodou okolností se jim tak o vlásek podařilo uniknout komunistickým represím, které by je v Československu čekaly jakožto „americké špiony“. V Izraeli začali žít v kibucu, kde strávili dlouhá léta. Hana Utitz zde vyučovala angličtinu a literaturu.