Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Utitz-Raz (* 1926)

• narozena 1. prosince 1926 v Praze

• rodina – asimilovaní Židé, továrníci

• obsazení Prahy nacisty, diskriminace Židů

• nacisté rodině zabavili továrnu

• pamětnice coby dvanáctiletá odeslána do Anglie v rámci akce Nicholase Wintona

• žila v pěstounské rodině Nicholsonových

• po válce se vrátila do Prahy

• celá rodina kromě sestry Helgy zahynula

• s manželem odešla do Izraele

• život v kibucu

• výuka dětí, založení školy

Jízda po pravé straně

Hana Utitz se narodila 1. prosince 1926 a prožila dětství spolu s o pět let starší sestrou Helgou v asimilované židovské rodině v Praze. Před příchodem německé okupace žádnou odlišnost či diskriminaci Židů nevnímala. Sotva věděla, že je Židovka, ani v synagoze nikdy nebyla. Rodina její matky měla továrnu na kabelky a tatínek se svými bratry vlastnil továrnu na kůže v Plzni.

Všechno se změnilo po obsazení Československa německou armádou. Pamětnice si zřetelně vybavuje kolony vojáků, které pochodovaly Prahou po pravé straně; do té doby se totiž v Československu jezdilo nalevo jako v Anglii. Němečtí vojáci byli najednou všude, i ve škole, kterou navštěvovala. Postupně se pro Židy život v Praze stával stále těžší. Tatínkovu továrnu Němci zabavili, ale na výrobu jim měl přesto dohlížet. Byl pro ně jen otrok.

Hanko, zítra jedeš!

V roce 1939 se v Praze vědělo, že bude válka. Bylo dovoleno nechat židovské děti odjet ze země, ale dospělí museli zůstat. Sestra Helga byla už nějakou dobu v britském internátu a maminka šla také mladší Hanu zapsat do seznamu, ale kam ji poslat? Mnozí židovští rodiče byli zoufalí. V té době se různé dobrovolnické organizace snažily pomoci židovským uprchlíkům z Československa. Jedna z nich si otevřela kancelář v Praze, kde se několik dobrovolníků pokoušelo zorganizovat pobyt v Anglii pro co nejvíce dětí. Mezi nimi byl i Nicholas Winton, který se pak snažil zajistit pro ně místa v anglických rodinách. Navíc se za každé dítě musela složit kauce padesát liber.

Nakonec se i tehdy dvanáctileté Hance naskytla možnost bydlet u rodiny Nicholsonových. Její rodiče dostali i adresu jejího nového domova, ale nemohli ji najít na mapě. Když přišel čas odjezdu, odvedla ji maminka na Wilsonovo nádraží, tatínka z továrny nepustili. S ostatními dětmi se přišly rozloučit celé rodiny, jen maminka pamětnice stála na peronu sama. Nedávala před dcerkou najevo své obavy a snažila se ji povzbudit: „Je to jen na dva roky, aspoň se naučíš anglicky. Poznáš nové lidi a místa.“ Starší dceři však napsala zoufalý dopis: „Hanka dnes odjela. To je strašné! Proč jsem ji poslala?! Třeba by to přežila tady.“ Už nikdy se neviděly.

Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům

Vlak s dětmi projížděl Německem. Strašně se bály. Nakonec dorazily, každé s malým kufříčkem, do Londýna na Liverpool station. Když vyvolali její jméno, přistoupila k ní paní Nicholsonová a dala jí pusu. Pak posadila děvče do auta, které sama řídila! To mladou Hanku nadchlo a od té chvíle zapomněla na všechny obavy a byla na všechno zvědavá.

Rodina Nicholsonových bydlela jižně od Londýna. Vychovali už pět, nyní odrostlých dětí. Jedna z jejich dcer byla také adoptovaná za první světové války. O pamětnici se starali jako o vlastní, dokonce ji v období častých náletů poslali s babičkou na venkov, do bezpečí. Nicholsonovi patřili k tzv. Low Church a chodili pravidelně do kostela. Hana Utitz chtěla chodit s nimi, ale paní Nicholsonová se zdráhala. Chtěla respektovat její židovské vyznání. Teprve když dostala písemný souhlas její matky, vzala ji s sebou. Brzy zjistila, že pamětnice nezná ani základní postavy ze Starého zákona, a tak jí jako první vyprávěla o Davidu a Goliášovi. Mladé Hance se v kostele líbilo, hlavně hudba, souzněla ale také s mnoha křesťanskými myšlenkami. Díky této zkušenosti nelibě nesla, když se později v kibucu mluvilo před dětmi proti křesťanům, a často jim vyprávěla o svém pobytu u Nicholsonových.

Šok

Později studovala ruštinu na univerzitě v Oxfordu a bydlela se svojí přítelkyní. V roce 1945 šly do kina, kde vždy před filmem dávali zprávy ze světa. „Najednou vidím ty hromady těl. Vykřikla jsem a vyletěla z kina. A řekla jsem si: To nepřežili. To byl hrozný šok.“

Uvědomila si v tom okamžiku, že její rodina už pravděpodobně neexistuje. Věděla, že poblíž je židovský klub, a vydala se tam, aby se dozvěděla více. Tam se setkala s českožidovským vojákem, který přijel z ostrova Mauricius a viděl náhodou tentýž film. Za tři měsíce se zasnoubili a odjeli spolu do Prahy. Shodou okolností se ubytovali za rohem ulice, kde pamětnice bydlela jako dítě. „Chodila jsem kolem našeho domu na tramvaj a říkala si, možná je tam ještě naše knihovna, obrázky. To jsem nemohla snést.“

V Praze nezůstal nikdo. Z maminčiny rodiny se vrátil jen jeden příbuzný, bývalý boxer. Při pochodu smrti táhl svého vysíleného bratra na zádech, ten ale potom stejně zemřel. „Maminka šla do prvního tábora smrti v Chelmnu, kde ještě nevěděli, že se pouští plyn, a mysleli si, že je to voda. Tak si to pustili pomalu, pořád čekali na vodu a nejvíc trpěli. Ti, co přišli po nich, už otevřeli kohoutky naplno, aby to aspoň bylo rychle.“ Tatínek zemřel v Lodži buď na tyfus, nebo hlady.

Židé budou mít stát?! Jedu tam!

Po příjezdu do Prahy se Hana Utitz stala členkou komunistické strany. Líbily se jí jejich myšlenky, protože byla rodiči vychovávána v socialistickém duchu. O Stalinovi tenkrát nevěděla nic. Zapsala se na pražskou univerzitu na doktorské studium. Jejím tématem bylo srovnávání ruské a anglické válečné poezie.

V Praze se poprvé doslechla o existenci židovského státu. Setkala se s lidmi odtamtud, kteří přijeli, aby pozvali další Židy ke stěhování do Izraele. Hana Utitz byla ihned rozhodnutá odjet a její muž také. V Praze je nic nedrželo. Když se komunisté na univerzitě dozvěděli, že chce odcestovat, pozvali ji, aby jim to vysvětlila. Nakonec je přesvědčila vyprávěním o kibucu, kde bude všechno společné.

Před odjezdem k nim přišla policie sepsat všechen jejich majetek a do seznamu zapsali každý kapesník. Nakonec se pamětnice a její muž rozhodli vzít zavazadla a jít na noc do hotelu. A to bylo jejich štěstí. V noci totiž přišla policie zatknout jejího muže jakožto špiona. Důvodem byla jeho práce u amerických dobrovolníků.

Zde domov můj!

Když se vydali na cestu, byla pamětnice ve třetím měsíci těhotenství. V Izraeli se tou dobou ještě bojovalo. Nikdo nevěděl, že je těhotná, a tak cestovala lodí v hrozných podmínkách. Stopem pak dorazili do kibucu, který v té době fungoval deset let. Těšila se, že tu na všechno zapomene.

V kibucu byla především spousta práce. Přidělili jim dřevěný domek s kamennou podlahou a děravou střechou. Z Prahy si vezli nábytek, nádobí, oblečení, ale většina se cestou ztratila, a co zůstalo, se muselo odevzdat do společného. Pamětnice ze začátku myla pro celý kibuc nádobí, a dokonce i záchody, přestože už byla v pokročilém stupni těhotenství.

Pravidla v kibucu byla přísná, a tak musela své dítě záhy odevzdat do dětského domova, kam ho docházela kojit. Domů si ho mohla brát vždy jen na chvíli. Pak dostala práci u dětí a díky tomu mohla svou dceru vidět častěji. Nakonec dostala za úkol vyučovat ve volných chvílích děti anglicky. Nevěděla, jak na to, a tak si vymyslela učení prostřednictvím hraní divadla. Vymýšlela pro děti hry a v jedné zdramatizovala i svůj osud. Jmenovala se Kde domov můj? A končila slovy: Zde (v kibucu) domov můj! To se dětem moc líbilo. Hana Utitz ráda učila i literaturu a poezii, a posléze dokonce založila školu.