Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Vacek (* 1965)

• narozen 1. ledna 1965 ve Slaném

• otec se zabýval výzkumem antibiotik, jezdil na kongresy na Západ

• oba rodiče byli členové komunistické strany

• 21. srpen 1968 zastihl rodinu ve Vídni

• pamětník byl členem vodáckého kroužku, který byl zaměřen protikomunisticky

• absolvoval v Praze gymnázium Botičská

• 1986 – vzpomínky na výbuch jaderné elektrárny Černobyl

• 1987 – dokončil studia na DAMU

• hrál v divadle v Hradci Králové a v divadle Ypsilon

• 1989 – podepsal v divadle petici Několik vět

• vzpomínky na listopad 1989 v Praze

• v roce 2024 žil v Praze

Petr Vacek od mala zažíval rozpor mezi tím, že jeho rodiče byli zapřisáhlými poválečnými komunisty, kdežto jejich tři synové byli svobodomyslní, nosili dlouhé vlasy a stýkali se s dětmi chartistů. Četl foglarovky a místo lékařské profese, kterou si pro něj rodiče představovali, se upsal divadlu, ve kterém působí dodnes.

Jako malý měl radost z toho, že vidí tanky

Narodil se 1. ledna 1965 ve Slaném jako nejmladší ze tří synů Václava a Jiřiny Vackových. Oba vstoupili do komunistické strany krátce po válce a setrvali v ní až do pádu režimu v roce 1989. Tatínek pracoval jako lékař na výzkumu tehdy relativně nových antibiotik, přičemž i za totality udržoval kontakty s profesní komunitou po celém světě a jezdil na lékařské kongresy na Západ. 

Srpen 1968 tak rodinu zastihl ve Vídni, kde pobývala u otcova kolegy. Vzpomínky tříletého dítěte z takto zásadní události jsou omezené na skvělou coca-colu, komiksový časopis s Mickey Mousem a dvoubarevnou točenou zmrzlinu. Až později se z vyprávění svojí maminky a bratrů dozvěděl, že otec obratem dostal nabídku přestěhovat se do Londýna, kde pro něj měli připravené místo na klinice. „Asi ten komunismus brali vážně, protože maminka prý řekla, že nemohou zradit vlast, a vrátili se domů. Bydlel s námi tehdy dědeček, maminčin otec, který se doma přestal přezouvat, protože byl přesvědčený, že už nás nikdy neuvidí, že se nevrátíme.“ Přesto jednu vlastní vzpomínku z osmašedesátého má, a to jak bratr sedí v okně, nožíkem rozřezává na kousky sovětský praporek a maminka na něj křičí. Ruštině, kterou se ve škole učili, říkali starší bratři „okupantština“. „A pak si ještě vzpomínám, jak jsme jezdili za babičkou do Prahy přes Ruzyni a všude byly tanky a obrněné transportéry a já jsem vždycky prosil tátu, aby kolem toho jel pomalu, abych si to mohl prohlédnout.“

Rodiče komunisté, synové máničky

Základní školu absolvoval Petr Vacek v Kladně, později se rodina přestěhovala do Prahy, kde vystudoval gymnázium Botičská s rozšířenou výukou chemie a biologie. Dlouho si myslel, že bude doktor jako jeho otec. Vášnivě četl foglarovky a splněným snem bylo, když v sedmdesátých letech začal chodit do vodáckého kroužku. Vedený byl ve skautském duchu, vedoucí byli otevřeně protikomunističtí a vždy, když přišel domů, rodiče už věděli, co tam dělali a co budou dělat příště. „Museli jsme mít mezi sebou informátora, jinak jsem si to vysvětlit nedokázal,“ vypráví Petr Vacek.

Starší bratr Jiří se kamarádil s dětmi chartistů, poslouchal hudební uskupení Šafrán, jehož členy byli třeba Vlasta Třešňák, Jaroslav Hutka nebo Vladimír Merta, a díky tomu získával Petr Vacek světonázor. Rodiče, ač zapřisáhlí komunisté, dokázali vždy pomoci i těm, kteří režim otevřeně kritizovali. Měli totiž spoustu konexí, které jsou důležité dodnes, ale za totality měly cenu zlata. Maminka, která pracovala na Smíchově v sanatoriu pro soudruhy, nejednou pomohla některému z dětí chartistů dostat se na vysokou školu. Tatínek zase prodloužil život fotografovi Tarasu Kuščynskému, který trpěl nevyléčitelnou rakovinou žaludku, když mu přes známého v Americe sehnal beze zbytkovou potravu vyvinutou pro kosmonauty NASA. 

Jako mladý jejich počínání nechápal a přišlo mu absurdní, mnoha věcem dokázal porozumět až jako dospělý. „Dnes jsem opatrný, soudit lidi, kteří nějakým způsobem spolupracovali s minulým režimem. Pamatuji si, jak se rodiče doma často radili, jak s kým budou jednat, aby to bylo pro všechny bezpečné, a na koho si musí dát pozor,“ vypráví Petr Vacek.

Rodiče chtěli dokázat, že výbuch v Černobylu není tak hrozný

Díky otci měla rodina možnost cestovat, a tak se kromě tradičních socialistických destinací, jako bylo Rumunsko nebo Jugoslávie, podíval pamětník také do Norska nebo na Krym. Tam trávili dovolenou v resortu pro ty správné soudruhy, který se tvářil velmi nóbl, ale ve skutečnosti měl popraskané kachličky, pokoje přeplněné nábytkem, který se do nich rozměrově nevešel, a byl obehnaný plotem, za který se téměř nedalo dostat. Kousek odtamtud byla vojenská základna a všude v resortu byli vojáci a námořníci.

Aby rodina nedělala ostudu, rozhodla maminka před odjezdem, že si pořídí novou výbavu. Za komunistů měl každý obchodní dům speciální uzavřené patro jen pro ty nejlepší soudruhy, kam nikdo jiný nesměl. K dostání tam byly věci, které nikde jinde nebyly. Stejně fungovaly třeba i prodejny potravin. „Pamatuji si, jak jsme šli do Domu obuvi dole na Václaváku. Všechna patra byla normální a to poslední bylo uzavřené. A tam hned prodavačka: ‚No, čest práci, soudružko, co bys potřebovala?‘ – ‚Soudružko, potřebovala bych boty…‘ Vím, že jsem měl odtamtud takové kecky značky Jensen. No a pak jsme šli zase do Domu módy, tam jsme kupovali košile, kalhoty, plavky. A pak jsme přijeli na ten Krym do toho bolševického hotelu a zjistil jsem, že všichni ti Češi, co tam jsou, tak všichni mají boty a plavky Jensen, protože všichni nakupovali v jednom a tom samém obchodě,“ vypráví Petr Vacek.

Na Krym jeli i v době, kdy tím směrem nikdo rozumný nejel, a to v létě 1986, pár měsíců poté, co vybuchla jaderná elektrárna v Černobylu. „Jak jsem pochopil, tak trošku to udělali rodiče schválně, protože jak byli komunisti, tak potřebovali ukázat, že se vlastně nic nestalo a že je bezpečné tam jezdit. Pamatuju se, jak jsme přijeli do Kyjeva, a tam nikde nebyly žádné děti, tam byli jenom dospělí. Tak jsem se ptal, co se stalo, a všechny ty děti byly někam evakuované. Kdo tam nemusel být, tak tam nebyl,“ vzpomíná pamětník.

Hluk z Národní třídy slyšeli až v divadle

V roce 1987 dokončil Petr Vacek studia na DAMU a herectví dal nakonec přednost před povoláním lékaře. První angažmá získal v divadle Vítězného února v Hradci Králové a rok byl na volné noze, než zakotvil v pražském divadle Ypsilon, kde účinkuje dodnes. V létě 1989 podepsal v divadle se svými kolegy petici Několik vět. Když jeho jméno četli večer na stanici Svobodná Evropa, jeho rodiče se nad tím nepozastavili, už to totiž od někoho věděli. 

Když přišel listopad 1989 a protesty na Národní třídě, hrál Petr Vacek v Ypsilonce zrovna představení Amerika. „Hluk byl slyšet až do divadla. Kolegové, kteří ten den zrovna nehráli, nám chodili říkat, co se venku děje. Pamatuji si na Pavla Nového, který měl na sobě jako tradičně šortky a který nám ukazoval modřiny, co mu udělala venku policie.“

Rodiče Petra Vacka po sametové revoluci odložili rudé knížky a odešli do důchodu. Maminka si přivydělávala u odvodové komise a mladým klukům radila, na jaké vyšetření se mají objednat, aby se vojenské službě vyhnuli. „Myslím, že se jim ulevilo, když režim padl. Oba se za to, kam to tu komunisté dovedli, styděli. Maminka pak nekriticky obdivovala všechny porevoluční vlády, tatínek k nim byl jako správný vědec kritický,“ říká pamětník.

Kromě hraní divadla dnes Petr Vacek moderuje pořady v televizi a Českém rozhlase, hraje v televizních seriálech a věnuje se také charitativní činnosti. V roce 2024 žil s rodinou v Praze.