Petr Vacek

* 1965

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Ten Krym byl naprosto nádherný. Teď ale takové věci, jako že jsme nikam nesměli. Všude byly nějaké ploty a dveře a vždycky někdo chtěl nějakou bumážku. My jsme nemohli jít třeba po pláži do města, protože to bylo všechno uzavřené. A pak mi táta řekl, ať to zkusím s tím poukazem z toho hotelu, to fungovalo úplně jako nějaký zázračný papír, stačilo ukázat a všichni salutovali, otevírali a my jsme prošli až někam do města. Já nevím, jestli to bylo někde u Simferopolu, velká vojenská základna, tam všude ti vojáci, Rusáci, námořníci, no bylo to strašně prapodivné, ale vlastně hrozně krásné. Teď ten hotel byl takový hoch, nóbl, že tam byly takové kachlíky zlaté na zdech, a polovina jich byla prasklá. Nábytek takový starožitný, pozlacený, takový kroucený jak v carském paláci, ale byl v tom bytečku, kde jsme bydleli, naskládaný tak, že se nedaly zavřít dveře, protože pohovka byla delší, že to jako nešlo zabouchnout. A na takovéhle věci tam vlastně člověk neustále všude narážel, takový prostě... A byli jsme tam v roce 1986, to bylo krátce, kdy to bylo, na Prvního máje, v dubnu bouchnul Černobyl a my jsme tam jeli, o prázdninách jsme jeli na Ukrajinu, na Krym. Jak jsem pochopil, tak trošku to udělali rodiče schválně, protože jak byli komunisti, tak potřebovali ukázat, že se vlastně nic nestalo a že je bezpečné tam jezdit. Pamatuju se, jak jsme přijeli do Kyjeva, a tam nikde nebyly děti žádné, tam byli jenom dospělí. Tak jsem se ptal, co se stalo, a všechny ty děti byly někam evakuované. Kdo tam nemusel být, tak tam nebyl.“

  • „Pak jsme byli několikrát na Krymu, a to byla tedy hrozně absurdní dovolená, protože to byla stranická dovolená, tam jeli samí komunisté. Což bylo hrozně vtipné, protože to asi moc lidí neví, ale za komunistů každý obchodní dům měl speciální uzavřené patro jen pro ty nejlepší soudruhy, tam nikdo jiný nesměl. A tam byly věci, které nikde jinde nebyly. A byly takhle i prodejny s potravinami, byla nějaká vládní potravinová prodejna, pak v Národním shromáždění… Vím, že já jsem miloval sýr Buko, to byl nějaký dánský sýr, a ten se vůbec nekupoval, ten se dal koupit jenom v Národním shromáždění v bufetu, tak to máma nosila domů, když tam chodila na služby. No a než jsme jeli na ten Krym, tak máma rozhodla, že se musíme slušně oblíct, takže jsme já, matka a otec vyrazili po těchhle uzavřených obchodech. To bylo tedy úplně, já jsem jenom zíral, co je všechno možné. To prostě byl dům, jak je na Václaváku, já nevím, jestli to tam ještě je dole na Václaváku. Je tam ten Dům obuvi? To byl Baťa a oni z toho udělali Dům obuvi. No a byla patra normální a to poslední patro bylo uzavřené a: ‚No, čest práci, soudružko, co bys potřebovala?‘ – ‚Soudružko, potřebovala bych boty…‘ A teď už to prostě, věci, které tady nebyly. Já si pamatuji, že jsem měl nějaké takové látkové boty, takové kecky značky Nielsen, Jensen! Jensen. No a pak jsme šli zase do Domu módy, tam jsme kupovali košile, kalhoty, plavky. My jsme přijeli na ten Krym do toho bolševického hotelu a zjistil jsem, že všichni ti Češi, co tam jsou, všichni mají boty a plavky Jensen, protože všichni nakupovali v jednom a tom samém obchodě.“

  • „Ten 21. srpen nás zastihl ve Vídni, a to mi pak říkali bráchové a vlastně i pak máma mi to vypravovala, že když se to svět dozvěděl, tak táta okamžitě dostal nabídku, že se může s celou rodinou odstěhovat do Anglie, že tam pro něj mají místo v nemocnici a že tam okamžitě může začít pracovat. No ale maminka, já nevím, jestli to bylo tím, že oba byli komunisté, že nemůže odejít, prostě řekla, že nemůže zradit rodnou zemi, a vrátili se. A máma říkala, že ten byt, kde jsme bydleli, byl najednou strašně špinavý a všude bylo bláto. Tam s námi ještě bydlel její táta, děda. No a pak se ukázalo, že ten děda, když se to dozvěděl, tak měl pocit, že už nás nikdy neuvidí, tak se přestal přezouvat a normálně tam chodil v tom bytě v botách.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 04.03.2024

    (audio)
    délka: 01:17:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem opatrný v tom, soudit lidi podle toho, zda se přikláněli ke komunistům, nebo ne

Petr Vacek; 1965
Petr Vacek; 1965
zdroj: Archiv pamětníka

Petr Vacek se narodil 1. ledna 1965 ve Slaném jako nejmladší ze tří synů, později se rodina přestěhovala do Prahy. Oba rodiče vstoupili krátce po válce do komunistické strany a setrvali v ní až do pádu režimu v listopadu 1989. Tatínek Václav Vacek pracoval jako lékař a podílel se na výzkumu antibiotik. I za totality tak jezdil na kongresy po celém světě a rodina směla cestovat. Okupace v srpnu 1968 zastihla Vackovy ve Vídni, odkud měli možnost přestěhovat se do Londýna, kde dostal otec nabídku zaměstnání. Rozhodli se ale pro návrat do Československa. V sedmdesátých letech navštěvoval vodácký kroužek, který byl vedený velmi protikomunisticky. Petr Vacek vystudoval gymnázium Botičská s rozšířenou výukou biologie a chemie a pražskou DAMU. První angažmá získal v divadle v Hradci Králové, v osmdesátých letech začal hrát v Ypsilonce, kde účinkuje dodnes. V létě 1989 podepsal v divadle petici Několik vět. Vzpomíná si na listopad 1989, kdy byly protesty z Národní třídy slyšet až do divadla na představení. Kromě hraní divadla dnes také moderuje. V roce 2024 žil s rodinou v Praze.