Petr Vacek

„Pak jsme byli několikrát na Krymu, a to byla tedy hrozně absurdní dovolená, protože to byla stranická dovolená, tam jeli samí komunisté. Což bylo hrozně vtipné, protože to asi moc lidí neví, ale za komunistů každý obchodní dům měl speciální uzavřené patro jen pro ty nejlepší soudruhy, tam nikdo jiný nesměl. A tam byly věci, které nikde jinde nebyly. A byly takhle i prodejny s potravinami, byla nějaká vládní potravinová prodejna, pak v Národním shromáždění… Vím, že já jsem miloval sýr Buko, to byl nějaký dánský sýr, a ten se vůbec nekupoval, ten se dal koupit jenom v Národním shromáždění v bufetu, tak to máma nosila domů, když tam chodila na služby. No a než jsme jeli na ten Krym, tak máma rozhodla, že se musíme slušně oblíct, takže jsme já, matka a otec vyrazili po těchhle uzavřených obchodech. To bylo tedy úplně, já jsem jenom zíral, co je všechno možné. To prostě byl dům, jak je na Václaváku, já nevím, jestli to tam ještě je dole na Václaváku. Je tam ten Dům obuvi? To byl Baťa a oni z toho udělali Dům obuvi. No a byla patra normální a to poslední patro bylo uzavřené a: ‚No, čest práci, soudružko, co bys potřebovala?‘ – ‚Soudružko, potřebovala bych boty…‘ A teď už to prostě, věci, které tady nebyly. Já si pamatuji, že jsem měl nějaké takové látkové boty, takové kecky značky Nielsen, Jensen! Jensen. No a pak jsme šli zase do Domu módy, tam jsme kupovali košile, kalhoty, plavky. My jsme přijeli na ten Krym do toho bolševického hotelu a zjistil jsem, že všichni ti Češi, co tam jsou, všichni mají boty a plavky Jensen, protože všichni nakupovali v jednom a tom samém obchodě.“

„Ten 21. srpen nás zastihl ve Vídni, a to mi pak říkali bráchové a vlastně i pak máma mi to vypravovala, že když se to svět dozvěděl, tak táta okamžitě dostal nabídku, že se může s celou rodinou odstěhovat do Anglie, že tam pro něj mají místo v nemocnici a že tam okamžitě může začít pracovat. No ale maminka, já nevím, jestli to bylo tím, že oba byli komunisté, že nemůže odejít, prostě řekla, že nemůže zradit rodnou zemi, a vrátili se. A máma říkala, že ten byt, kde jsme bydleli, byl najednou strašně špinavý a všude bylo bláto. Tam s námi ještě bydlel její táta, děda. No a pak se ukázalo, že ten děda, když se to dozvěděl, tak měl pocit, že už nás nikdy neuvidí, tak se přestal přezouvat a normálně tam chodil v tom bytě v botách.“