Mgr. Marek Vácha

„Jaksi to, co tam nějak začalo v sedmdesátých letech, tak ten čas se na tom absolutně nepodepsal. To funguje pořád dál. S mnohými se nevídáváme tak často, ovšem když potřebuju bivak v Brně, tak spím u Zuba pochopitelně, kde jinde taky. Mám klíče od jeho domu. Tam vzniklo něco zvláštního. Potom jsme četli povídky od Roberta Fulghuma a on tam v jedné povídce popisuje, to jsme se tomu smáli, až nám tekly slzy, co je v Americe vrcholem přátelství, co je kamarádství na život a na smrt. On říkal, že to je chvíle, když je člověk na návštěvě a může si z ledničky vzít pivo, aniž by se ptal toho majitele domu. Nám to přišlo strašně legrační, protože u nás na tom to přátelství tak maximálně začíná. To přátelství u nás bylo chápáno daleko silněji. Když jsem šel do semináře, tak Top mi dal klíče od svého bytu, Zub mi dal klíče, když mu stál rodinný domek. To jsme považovali za naprosto normální, že tímhle způsobem je to přátelství realizovaný. Dodnes je to tak, že zavolám půl hodiny předtím, než tam mám ten bivak, a nikomu to nevadí, člověk tak vpluje do té rodiny. Tím chci říct, že to, co začalo tam v těch sedmdesátých, osmdesátých letech, a co bylo dotvrzeno v průběhu mnohých vandrů, když jsme jezdili potom už sami po České republice, po Evropě a později po světě, tak toho se čas nedotkl.“

„Jeden tábor byl La nuit blanche roku 2007, bílá noc je tedy nejenom bílá noc v Petrohradě, je to francouzský výraz la nuit blanche, který znamená provykládaná noc, prokecaná noc, noc, kdy se nejde spát, protože se vykládá. Pak roku 1997 byl tábor Nuani, to je zase eskymácké slovo. To máme z Antarktidy. Nuani je eskymácké slovo, které je nepřeložitelné. Je to příběh, který stojí za vyprávění. Nuani je mráz, když praskají konve s petrolejem. Nuani je obrovská spousta medvědího masa. Nuani je vítr, který převrací plachetnice. Nuani je příběh, který stojí za vyprávění. To byl rok 1997.“