Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Marek Vácha (* 1966)

Málokdy člověk může dělat něco tak záslužného a tak dobrého, jako když je skautský vedoucí

narozen 14. září 1966 v Brně
roku 1971 začal ministrovat u sv. Tomáše v Brně
1976 – první tábor ve vesničce Skála
1981 – první stanový tábor v Soví hati u Mysletína
v roce 1990 promoval na přírodovědecké fakultě v Brně
1990 – nastoupil do semináře v Olomouci
2002 – půl roku strávil v trapistickém klášteře ve Francii
od roku 2007 pracuje v Ústavu lékařské etiky 3. lékařské fakulty

Marek Orko VÁCHA

„Chtěl bych vzkázat skautským vedoucím, že ta práce, kterou dělají, má obrovský smysl. Tak jako ti šlechtici, kteří založili arboretum, tak neviděli výsledky své práce. Tak jako stavitelé ve středověku, kteří si vymysleli nějakou obrovskou katedrálu a svým dětem nechali jen rozkopanou zem. Tak výchova mládeže je cosi podobného. Tady se něco zasévá, co vzejde za mnoho desítek let, a možná my vedoucí ani neuvidíme ty plody, které to ponese. Ale málokdy člověk vidí, že může dělat něco tak záslužného a tak dobrého pro Českou republiku, pro Evropu jako tehdy, když je skautský vedoucí.“

Dětství a rodina

Marek se narodil 14. září 1966 v Brně. Maminka se hlásila na medicínu, ale nebylo jí povoleno studovat, tak se stala zdravotní sestrou. Tatínek vystudoval gymnázium. Po maturitě se hlásil do Brna na historii, u přijímacích zkoušek byl jeden z nejlepších, ale nevzali ho z politických důvodů. Tak začal studovat VUT . Během studia dostal ultimátum, pokud bude ministrovat v kostele, nemůže zůstat na vysoké škole. „On se ukázal jako charakter, zvolil si ministrování. Tak ho vylili ze školy.“ Když ho vyhodili ze školy, pracoval pět let jako dělník. Pak už si mohl dálkově dodělat VUT a stal se inženýrem. Začal pracovat v cihlářských závodech. Chytnul tu první vlnu IT technologie, takže když ho Marek navštívil v práci, mohl vidět velké sálové počítače. Tatínek byl v roce 1971 vysvěcen na tajného kněze, to se však Marek dozvěděl až roku 1990. Tatínek byl svěcen v řeckokatolickém ritu (tam je jiné církevní právo a není tam celibát). Po revoluci nechal práce a šel sloužit do farnosti na Ostravsko, maminka zůstala zpočátku v Brně. Poté odjela za manželem a spolu působili ve farnosti v Kunčičkách.^[1]

Ministrování u sv. Tomáše a tajné skautování

Jako nejdůležitější moment ve svém dětství vnímá Marek rok 1971, kdy ho rodiče nechali ministrovat v kostele sv. Tomáše v Brně.^[2] „Považuji dnes s odstupem tuto dobu za naprosto formační a dobrou,“ vzpomíná Marek na období, kdy mu bylo pouhých pět let. U sv. Tomáše se scházela skupina intelektuálů, která vedla ministranty. Skupina ministrantů fungovala zároveň jako tajný skautský oddíl. Roku 1974 proběhl první tábor ve vesničce Skála.^[3] Nebyl to stanový tábor, ale oddíl jezdil na chalupu, kterou tam měl jejich kamarád Honza Caha, přezdívkou Lodivod. Jan Caha je ze šlechtické rodiny, jeho tatínkovi patřil zámeček ve vesničce Věž.^[4] Chalupa sice nebyla ideálním místem pro táboření, nacházela se v zatáčce u silnice, nebyla tam pitná ani užitková voda, ale přesto ten čas, který Marek strávil ve Skále, považuje za klíčový pro jeho osobní rozvoj. Na svém prvním táboře byl, když mu bylo deset let. „Tam jsem dostal přezdívku Orko. Dodnes mám ještě na své faře v Lechovicích schovaný kolík, který jsme dostali při stezce odvahy z místního hřbitova.“

Roku 1981 Milan Hubáček nabídl skupině ministrantů, aby jezdili tábořit pod stany. Milan to vše pomohl zorganizovat. Aby se tábor mohl vůbec uskutečnit, musel se pořádat pod záštitou Svazarmu. Svazarm byla režimová organizace založená v roce 1951 podle sovětské organizace DOSAAF. První stanový tábor proběhl v Soví hati u vesničky Mysletín. Marek na Milana vzpomíná s velkým obdivem a říká: „Velkým impulsem v roce 1981 pro mě bylo to, že ten, který nejvíc riskoval, aby se mohl tábor uskutečnit, byl ateista. To jsou zážitky, které se později ukáží jako velmi formační. Člověk si najednou začne uvědomovat, že rozdělení na věřící a nevěřící je vlastně nesmysl.“ Tento tábor, ačkoliv byl pořádán pod záštitou režimu, byl kompletně skautský. Program se téměř nelišil od programu dnešních táborů. Na tábor občas jezdily kontroly, když přijížděla nějaká kontrola, tak měli kluci domluvené znamení s vlajkou. Každý pak přesně věděl, co má dělat, např. co sundat z nástěnky, co tam pověsit, co schovat atd. a díky tomu se tábor skautský během několika minut proměnil v tábor Svazarmu. Aby se chlapci mohli účastnit mší, museli se rozdělit do několika malých skupinek a jezdili do kostelů, které nebyly poblíž tábořiště. Pokud se jich někdo na něco zeptal, nesměli mluvit o tábořišti ani o skautingu.

V roce 1982 se Orko stal rádcem družiny. Během dvou let povýšil, začlenil se mezi vedoucí a podílel se na tvorbě programu. Dva roky oddíl tábořil v Soví hati u Mysletína, pak na čtyři roky zakotvil v Jestřebích horách poblíž vesničky Jívka^[5], dále tábořili u Olomouce a nejvíc se Orkovi líbilo na tábořišti Hvězda u Broumovských stěn. Na tábořišti u Radenic se Orko seznámil s Bobrem, významným členem Woodcraft Indians.^[6] Marek už v dětství četl Knihu lesní moudrosti (od E. T. Setona), četl ji tolikrát, že ji znal téměř nazpaměť, takže pro něj bylo toto hnutí velmi přitažlivé. Cítil se blíž myšlenkám indiánů a indiánské volnosti než hnutí založenému ve vojenském duchu. O Bobrovi Marek mluví jako o nekorunovaném králi v rozdělávání ohně třením dřev. Orko se už ve dvanácti snažil rozdělat oheň pomocí tření dřev, ale nezdařilo se mu to. V šestnácti se mu podařilo udělat žhavou jiskru. A když mu bylo třiadvacet let, tak ho to Bobr naučil. Orko ten zážitek popisuje jako jeden z nejšťastnějších dnů svého života. V roce 1990 Lodivod zrestituoval pár hektarů lesa, a tak si oddíl založil nové tábořiště u Lučice poblíž Havlíčkova Brodu.^[7]

Kluci jezdili na tábory výhradně bez holek. Holky od sv. Tomáše měly svůj vlastní oddíl, jezdily na své tábory, chlapci jim pouze pomáhali se stavbou tábora.

Po roce 1989 se ze skupiny ministrantů stal oficiální skautský oddíl. Schůzky už neprobíhaly v kostele, ale přesunuly se do klubovny. Pozvolna se skupina ministrantů a skautů oddělovala.

Skrytá církev v kostele u sv. Tomáše

Felix Maria Davídek^[8], brněnský lékař, teolog a kněz, po propuštění z vězení roku 1964 začal budovat tajné teologicko-vzdělávací struktury, tajně světil biskupy a kněze. Učení Felixe Maria Davídka se přeneslo na Ludvíka Kolka, který měl na starosti ministranty u sv. Tomáše. Takže když si Orko zpětně četl některé Davídkovy texty, poznával v nich jasně Ludvíka Kolka. Markův otec Ing. Pavel Vácha byl vysvěcen Davídkem na řeckokatolického kněze. Marek se od dětství, aniž by o tom věděl, setkával s učením tajné církve. Dnes přiznává, že to rozhodně mělo velký vliv na formování jeho osobnosti.

Oikos

Po revoluci se Orko seznámil s Vaškem Toulcem a ten ho dostal na začínající vůdcovskou lesní školu Oikos.^[9] První rok absolvoval jako účastník, udělal si vůdcovský kurs. A hned od dalšího roku jezdil na tento kurs jako instruktor. Instruktora dělal přibližně pět let, i když v posledních letech si tam spíše jezdil odpočnout, vypnul si telefon a toulal se po lesích, četl a pomáhal v kuchyni. Vašek Toulec byl několik let hlavním vedoucím.

Zájem o přírodu

Během dětství se u Marka rozvinul velký zájem o přírodu. Rodiče zájem podporovali. Jeden ze způsobů podpory byl ten, že se v knihovně objevila Kniha lesní moudrosti od Ernesta Thompsona Setona. Bylo to vydání, které přeložil Miloš Zapletal roku 1970, později měl kvůli tomuto překladu velké problémy a kniha byla stahována z prodeje. Zájem o přírodu také podporoval Markův strýc, který byl vystudovaný lékař, ale celý život se věnoval biologii. Až po revoluci se stal profesorem patologické fyziologie na lékařské fakultě v Brně. Strýček se zajímal především o motýly, Marka a svého syna Martina Váchu bral na pozorování motýlů s sebou. Dále chlapce seznámil s lidmi, kteří se o přírodu zajímali také a mohli zvídavé mladíky mnohému naučit. Karel Hudec^[10] je učil poznávat ptáky po hlase. Ptákům se také věnoval Zdeněk Kuks, ten je učil především to, jak se pohybovat v přírodě. S Daliborem Povolným^[11] jeli pozorovat sarančata a kobylky. S Daliborem také chodili jen tak po přírodě a on vyprávěl a vyprávěl a chlapci kráčeli vedle něj, poslouchali a učili se poznávat květiny, brouky atd. Zdeňka Bauerová s Jiřím Gaislerem^[12] je učili poznávat netopýry. „Když se na to dívám z té perspektivy roku 2013, tak vnímám své dětství jako nezaslouženě krásné. Fantastickým způsobem formační. Jako obrovský odrazový můstek pro další život.“

Studium

Jako malý kluk si Marek přál stát se biologem a cestovatelem. Během dospívání se účastnil bytových seminářů. Skupina věřících se sešla u někoho doma a tam diskutovali o tématech, o kterých v kostele kvůli režimu nebylo možno diskutovat. Společně se modlili. Modlitby byly velmi hluboké a byl to jeden z impulsů, proč se Marek rozhodl, že se stane knězem.

Od roku 1980 do roku 1984 Marek studoval na gymnáziu. Po maturitě se mu povedlo dostat se na vysokou školu, protože se režim začínal uvolňovat. Dostal se na nový obor Molekulární biologie. Na přírodovědecké fakultě se mu velmi líbilo, najednou se ocitl ve společenství lidí s velkým zájmem o přírodu a studium si velmi užíval. Přesto se už během prvního ročníku na přírodovědě rozhodl, že se stane knězem. Původně si myslel, že až dostuduje přírodovědu, tak bude muset za studiem teologie odjet do Říma. V roce 1989 byl v pátém ročníku a se svými spolužáky se aktivně účastnil revoluce. Státnice složil na jaře roku 1990, a protože v Olomouci byla založena nová fakulta teologie, začal v září studovat tam.

Seminář byl časově dost náročný, život v semináři byl dost podobný klášternímu stylu života. Fakulta byla nově založena, a tak se teprve učila, co má učit a jak to má učit, takže výuka byla zpočátku dost improvizovaná. „Jednou z významných postav byl profesor Němeček, dogmatik. Což byla fascinující osobnost kvůli tomu, jaký byl, ne kvůli tomu, co učil. Pak během našeho studia zemřel na rakovinu a považuji ho za světce. Profesor Němeček nechtěl učit dogmatiku v roce 1968 z důvodu stáří. V roce 1990 šel učit, protože nebyli lidi.“

Po čtvrtém roce v semináři se Markovi naskytla příležitost jet studovat teologii do Bruselu, díky stipendijním programům. Studium v Bruselu bylo hodně intenzivní a vše tam běželo v zajetých kolejích. Tím se to hodně odlišovalo od studia v Olomouci, kde se vše teprve rozjíždělo. Další velkou odlišností bylo to, že tam nebyl žádný seminář, kde by všichni společně žili. Diecéze nebo různé komunity si pronajaly nebo koupily domy. Dům, ve kterém bydlel Marek, byl pro sedm lidí, každý měl svůj pokojíček. Bydlelo tam sedm chlapců a starali se o sebe sami, vařili si, prali si, nakupovali, uklízeli a v činnostech se střídali. Tento studentský způsob života byl mnohem levnější než život v semináři v Olomouci. V Olomouci se musely zaplatit kuchařky a uklízečky, které se staraly o chod semináře. V Bruselu byl kněz, který je všechny osobně znal, takže mohl pozorovat, kdy má někdo nějakou krizi a řešit to rovnou s tím člověkem. To byl další velký rozdíl oproti Olomouci, kde bylo obrovské množství lidí a prostředí bylo dost neosobní. Rozdíl byl taky v tvorbě studijního plánu, v Bruselu se vše tvořilo individuálně podle toho, co člověka zajímalo a čemu se chtěl věnovat. Nejtěžší na studiu v Olomouci bylo to, že tam fungoval systém zákazů a příkazů. „Těch pět let v semináři pro mě bylo nejhorších pět let života. Tam se nedalo dýchat,“ vzpomíná Marek naprosto bez zášti na těžké období, kterým musel projít, aby se mohl stát knězem.

V Bruselu si Marek našel také několik dobrých přátel. Největším kamarádem tam pro něj byl chlapec Dorsi Rugamba z Rwandy. Ve Rwandě došlo roku 1994 ke genocidě, zavražděno bylo asi 800 tisíc lidí. „Dorsiho tatínek byl poradce prezidenta, měli deset dětí. Dorsi a tři další sourozenci přeplavali řeku a z druhého břehu viděli, jak Hutuové rozsekali rodiče a šest dalších sourozenců mačetama. Když jsme se modlili Otče náš, tak vynechával slova odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům.“

Tábory pro středoškoláky

Začalo to tím, že Marek a kamarád Top byli roku 1994 na vandru, během vandru se zastavili na faře, kde byli jejich skauti a měli tam společný silvestr. Během této návštěvy si všimli toho, jak silnou kombinaci tvoří dospívající kluci a holky, a tak vznikl nápad udělat koedukovaný tábor pro středoškoláky. Tento nápad byl podpořen tím, že ve skautu se této věkové skupině moc pozornosti nevěnovalo, buď se z dospívajících stali rádci/rádkyně a nebo do oddílu přestali chodit. Svůj nápad uskutečnili a tábor měl obrovský úspěch. Orko koupil elektrocentrálu, takže na tábořišti měli elektřinu a mohli pouštět hudbu, a když byla hudba, mohli tancovat. Zařazovali do programu prvky, které nebyly v té době pro skautské tábory typické, ale pro mladou skupinu lidí byly velmi atraktivní.

Tyto tábory jsou pořádány dodnes, akorát v roce 2002, 2003 a 2004 se netábořilo. Na tábory berou 15 chlapců a 15 děvčat a tábor trvá 10 dnů. Program není skautský, ale ze skautských základů vychází. Spí se v podsadových stanech, na tábořišti není zděná budova. Vedení táborů Orko předal roku 2007, nyní je vedoucím Keprník a program dělá Matýsek (Matouš Papoušek).

Každý tábor kromě prvního měl nějaké symbolické jméno. Názvy některých táborů: 1997 – Nuani (eskymácké nepřeložitelné slovo, které si přivezli z Antarktidy. „Nuani je příběh, který stojí za vyprávění. Nuani je mráz, když praskají konve s petrolejem. Nuani je obrovská spousta medvědího masa. Nuani je vítr, který převrací plachetnice.“), 1999 – Citadela, 2005 – Duende (duende je nepřeložitelné španělské slovo, je to stav radostného třeštění), 2006 – Nekonečný kruh, 2007 – La nuit blanche (la nuit blanche je francouzský výraz pro prokecanou noc, noc, kdy se nejde spát, protože se vykládá), 2011 – El Clásico, 2012 – Zahradní slavnost (jako vzpomínka na Václava Havla), 2013 – Božská komedie.

Po velkém úspěchu prvního tábora se rozhodli ohlasu využít a založili s kamarádem Artušem a Topem farní taneční školu. Školu vedli jejich kamarádi Jirka s Májou a v zimě toho roku ještě uskutečnili první farní ples.

Vandry

Na vandry jezdí Marek buď sám nebo s malou skupinkou blízkých přátel (s Topem, s Topovým bratrem Zubem, s Artušem). Jejich expedice většinou nemají žádný cíl. Marek a Artuš se zajímají o přírodu, takže se většinou chtějí podívat do národních parků a rezervací, poznávat rostliny a živočichy. Ale hlavní cíl je být v přírodě, být spolu a nasávat tu atmosféru, kterou člověk cítí, když se ocitne v horách daleko od civilizace.

Před revolucí jezdil s přáteli do Rumunska. Po otevření hranic poznávali Evropu.

V létě roku 1990 se Orkovi naskytla příležitost jet na Bajkal. Vydal se tam s kamarádem Benem, měsíc a půl putovali po sibiřských horách.

Když byl Marek v semináři, tak mu zavolal Jaroslav Pavlíček a nabídl mu účast na expedici na Antarktidě. I když chtěl jet, tak nakonec nemohl. V roce 1994 byl Marek vysvěcen na kněze a šel do farnosti ve Velkého Meziříčí. Do farnosti mu opět zavolal Jaroslav Pavlíček, že má volné místo na expedici do Antarktidy a Marek samozřejmě nabídku nadšeně přijal. První expedice byla v roce 1997 a druhá v roce 2000.

Roku 2009 byl Orko v Argentině nejprve s Jaroslavem Pavlíčkem a pak sám. Za dva roky tam jel znovu s kamarády, s Topem, s Artušem a Vaškem Toulcem.

Trapistický klášter

V roce 2002, z důvodů, o kterých zatím nechce mluvit, odjel Marek na půl roku do francouzského trapistického kláštera. Život v trapistickém klášteře je přísný. Člověk tam mlčí, modlí se a pracuje. Deset hodin modliteb denně a pět hodin fyzicky náročné práce. „Zajímavé je, že ten klášter tě stopne. Klášter člověka vystřihne z jeho života, žádný kamarádi, žádné noviny, žádná televize, žádné novinky ze světa. Prostě nic.“ Do toho se Orkovi začaly vracet sny z jeho mládí. Sny o bratrovi, mladých rodičích, a vracely se mu sny z táborů ve Skále. „Najednou tohle podvědomí začalo vybublávat do vědomí a ukázalo se, že ono to tam je. Když jsem se vrátil v únoru 2003 do České republiky, tak jedna z prvních věcí, které jsem udělal, bylo to, že jsem vyhledal kamaráda Zdeňka Papouška (Kakadua) a Petra Gonzála Jumba, což byli moji vedoucí během skautských let, a velmi hlasitě a upřímně jsem jim poděkoval.“

Celibát

„Já se s tím celibátem potýkám každou hodinu, každou vteřinu života a samozřejmě, že touha po rodině a po dětech je obrovská. Každý den si člověk klade otázky. Rozhodně nemůžu říct, že by to pro mě byla otázka, která je vyřešená, že bych už o věci nepřemýšlel. Když se do toho člověk ponoří víc, tak to vůbec není problém těla, sexu nebo podobně. Ale je to hlavně problém samoty, rodiny a dětí. Toho, že nikdo ti neřekne ahoj. To je asi největší problém celibátu.“

„Myslím si, že energii, kterou moji kamarádi dávají do rodiny a do výchovy dětí, tak v podstatě stejný díl energie jsem já vložil do toho, abych tu rodinu neměl. Čímž samozřejmě se to všechno stává velkou otázkou, jaký to má smysl.“

„Do toho života, který vedu, tam se ta rodina prostě nevejde. Troufám si tvrdit, že tam se ani randění nevejde.“

Současný život

Za svůj base camp považuje faru v Lechovicích^[13], do Lechovic přijíždí v pátek večer nebo v sobotu ráno a v neděli odjíždí do Prahy.

Od roku 2007 má hlavní práci v Ústavu lékařské etiky 3. lékařské fakulty v Praze, kam chodí od pondělí do pátku.

V úterý a ve čtvrtek večer můžeme Marka potkat u Nejsvětějšího Salvátora^[14], kde působí jako farní vikář.

Od roku 1998 až do roku 2007 učil Marek na Biskupském gymnáziu v Brně^[15] biologii a náboženství.

Ve volných chvílích, kterých nemá mnoho, se Marek věnuje psaní knih. První kniha Tančící skály: O vývoji života na Zemi, o člověku a o Bohu vyšla roku 2003. Druhá kniha s názvem Šestá cesta: O havranech, o liliích a o mnohem vzácnější cestě byla vydána v roce 2004. Je to kniha o lásce, psaná podle skutečných událostí. Třetí kniha vznikla z přednášek, které měl pro mládež, a jmenuje se Návrat ke Stromu života: Evoluce a křesťanství a vyšla roku 2005. Čtvrtou knihu napsal po expedicích v Antarktidě, nese název Poslední země: Antarktida a byla vydána roku 2007. Pátá kniha se jmenuje Místo, na němž stojíš, je posvátná země: O kruhu úcty k člověku, přírodě a celému vesmíru, je z roku 2008 a je to kniha, kterou původně napsal jako popularizaci lékařské etiky, v současné době ji studenti medicíny používají jako studijní materiál pro zkoušku z lékařské etiky. Šestá kniha: Probouzení, 2009.

Sedmá kniha: Kéž bych pod hvězdami dobře odtančil svůj tanec, 2010.

Osmá kniha: Modlitba argentinských nocí, 2011.

Devátá kniha: Loď, 2012.

Nahrála: Petra Kunstová

Zpracovala pro Skautské století: Petra Kunstová, kontakt: Petra.Kunstova@gmail.com

[1] http://cs.wikipedia.org/wiki/Kun%C4%8Di%C4%8Dky

[2] http://www.svtomas.net/

[3] https://cs.wikipedia.org/wiki/Sk%C3%A1la_(V%C4%9B%C5%BE)

[4] http://www.hrady.cz/index.php?OID=142; http://www.obecvez.cz/

[5] http://www.jestrebihory.net/; http://www.jivka.cz/

[6] http://www.woodcraft.cz/

[7] http://www.lucice.cz/