Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Vacková (* 1931)

• narozena 28. února 1931 v Novém Městě na Moravě

• po roce 1945 členkou Sokola a skautského oddílu

• v roce 1948 otec pamětnice, národní socialita, vyakčněn a zbaven volebního práva

• v roce 1950 maturantkou na gymnáziu v Novém Městě na Moravě

• v roce 1950 absolventkou učitelského kurzu v Hradci Králové

• v letech 1950 až 1953 dálkové studium na pedagogické fakultě

• v letech 1950 až1956 učitelkou na školách v českém pohraničí

• v letech 1956 až1993 učitelkou základní školy v Praze-Motole

• v roce 1989 účastnicí na demonstracích sametové revoluce

Životní příběh Věry Vackové je nerozlučně spjat se školou. Narodila se do učitelské rodiny, a učitelskou dráhu nastoupila krátce po své maturitě. Začátky jejího pedagogického působení jsou spojeny s krajem a dětmi nově osídleného českého pohraničí.   

To byl chleba, do kterého se mlely i kaštany

Věra Vacková se narodila 28. února 1931 v Novém Městě na Moravě, rodičům Karlu Ronovskému a Anně, rozené Seidlové. Dětství obou rodičů poznamenala světová válka a s ní související chudoba. Maminka vzpomínala, že když se rodičům podařilo sehnat chleba, tak „babička dokonce ten chleba krájela a vážila na váze, aby každý dostal stejný díl. Ale to byl chleba, do kterého se mlely i kaštany a všechno možný.“  Největší babiččinou bolestí však byla ztráta tří synů, dva padli na frontě, a jeden zemřel na tuberkulózu. „Babičku jsem neviděla nikdy se ani zasmát, a dědeček, když přišel z práce, vzal harmoniku, a šel do hospody.“, vzpomíná pamětnice. Tatínek se narodil v malém domku u zámku ve Žďáru na Sázavou. Maminka s jeho bratry zemřela na tuberkulózu, a on vyrůstal s otcem a starší sestrou, s jejíž finanční podporou později vystudoval učitelský ústav v Brně.

Nemůžu říct, že bych na dětství ráda vzpomínala

Maminka pamětnice byla absolventkou učitelského ústavu, na němž se ještě připravovala pro život plně zasvěcený svému povolání, v celibátu. Po jeho ukončení působila krátce na jižní Moravě, ale brzy se vrátila do rodného kraje a nastoupila učitelské místo na žďárské měšťance, kde poznala mladého učitele, svého budoucího muže. Když byl v roce 1928 požadavek celibátu učitelek legislativně zrušen, rodiče se vzali a brzy začaly přicházet děti. Během tří let se narodili sourozenci Jiří, Věra a Mojmír, k nimž po deseti letech přibyl ještě nejmladší Jan. Za svůj domov si rodina zvolila město Žďár, v němž si rodiče postavili vlastní dům.

Početná rodina a učitelské povinnosti byly náročné zvláště pro maminku. Vyučování probíhalo také odpoledne, a protože školní jídelny neexistovaly, odbíhala každý den domů uvařit dětem a otci oběd. Tatínek o své děti moc nedbal, byl velmi přísný a pamětnice se ho někdy až bála. „Nemůžu říct, že bych na dětství ráda vzpomínala.“

Dodnes ten Pochod gladiátorů nerada slyším

Když byl vyhlášen protektorát, pamětnice už byla velkou slečnou, která dění ve společnosti citlivě vnímala. Zvláště stresující pro ni bylo předčítání seznamů popravených v městském tlampači, kterému vždy předcházel Pochodu gladiátorů skladatele Julia Fučíka. „Dodnes ten Pochod gladiátorů nerada slyším.“, doplňuje svou vzpomínku. Ve škole se vyučovala němčina sedm hodin týdně, čeština jen čtyři. Zvláštním bylo také nařízení, že z jednoho předmětu můžou mít jedničku jen dva žáci ve třídě, a nejhorší známkou už nebyla pětka, ale šestka. Po narození nejmladšího syna se rodiče rozhodli pro rozvod. Vycházeli spolu však stále dobře a děti se o jejich kroku dozvěděly až v dospělosti.

Dramatické chvíle si rodina prožila na konci války. Pátého května rodiče vyvěsili československou vlajku, do té chvíle pečlivě uschovávanou ve skrýši na půdě, která se brzy na to stala cílem německého ostřelování. „Díry, které udělali, ještě dlouho zdobily barák.“ Relativně poklidný odchod německých vojáků pak přerušili lidé, kteří po nich začali střílet. Kvůli tomu se ve Žďáru ještě zbytečně bojovalo a umírali tam lidé.  

Sedělo by mě Louda nebo Nešika

Po osvobození se stala pamětnice členkou skautského oddílu, se kterým absolvovala Lesní školu v Jinošově a letní tábory. Noční táborové hlídky ji odnaučily strachu, což později velmi ocenila při svém působení v pohraničí. „Sedělo by mně Louda nebo Nešika, ale vedoucí mi vymyslela Děs Omahy.“, komentuje s úsměvem svou skautskou přezdívku.  

Jako nadšená Sokolka se účastnila posledního všesokolského sletu, který pro ni byl mocným zážitkem. O to větším překvapením bylo, když po návratu domů jejich oblíbenou vedoucí nahradili uvědomělou komunistkou, pod níž se místní oddíl zcela rozložil.    

Na někom jsme museli přece ukázat svou moc

Po únorových událostech roku 1948 byl tatínek, coby důvěrník Strany národně socialistické, akčním výborem zbaven volebního práva, a přeložen do Jevíčka na Svitavsku. „Tam bydlel v místnosti u sýpky, kde se ani nedalo topit, a když se ráno probudil, míval na peřině jinovatku.“ Když se později dotazoval svého známého, člena onoho výboru, co udělal, že byl takto potrestán, odpověděl mu prostě: „Na někom jsme museli přece ukázat svou moc.“

Učitelkou rychlokvaškou

Po ukončení obecní školy pamětnice absolvovala novoměstské gymnázium. S volbou povolání jí pak pomohla náborová akce na čtyřtýdenní učitelský kurz, který v roce 1950 absolvovala v Hradci Králové. Maminka jí sice náročné povolání učitelky rozmlouvala, viděla by ji raději jako bankovní úřednici, ale možnost finančního osamostatnění a dálkového studia na pedagogické fakultě byla silnější. Na kurz pro „učitelky rychlokvašky“ dnes vzpomíná s pobavením. V něm bylo po týdnu věnováno tělesné, hudební a výtvarné výchově, a jeden týden základům pedagogiky a psychologie. „Potom nám ukázali třídnici a jak se vyplňuje výkaz a byly jsme poslány do terénu.“ Prvním místem učitelského působení pamětnice se stal Červený Kostelec a vesničky na Broumovsku.

Do společného kravína

V Kostelci našla mladá slečna učitelka zázemí u bezdětných manželů Mojžíšových, s nimiž se brzy spřátelila. Práce s dětmi ji od počátku bavila, děti měla ráda, a ony zase svou učitelku. Práci naopak znepříjemňoval tlak na komunistickou indoktrinaci, která přicházela z vedení. V tom byl zvláště aktivní kostelecký ředitel chlapecké školy, šestadvacetiletý mladík, který pamětnici vytýkal její nedostatečný zápal pro práci ve svazu mládeže, čímž také odůvodnil její nedoporučení ke studiu matematiky a fyziky pro druhý školní stupeň.

Z aktivit mladého ředitele stojí za to jmenovat například „upalování válečných štváčů“, tedy prezidentů Trumana, Roosevelta a Eisenhowera, které zinscenoval v den tradičního pálení čarodějnic, nebo na prvomájový průvod, v němž své žáky, převlečené za krávu, vybízel amplionem: „Krávo, vstaň, a jdi do společného kravína.“

Vesnice na Broumovsku, kam pamětnice dojížděla učit, byly často vytřískané a opuštěné. „Nebyl to příjemný pohled.“ Třídu pak tvořily děti místních přistěhovalců, většinou Češi, ale také volyňští Češi a několik Němců. Pamětnice ráda vzpomíná třeba na svého žáka Evžena, původem z Volyně, který chodil do školy zásadně naboso místním potokem, nebo na syna chudé německé válečné vdovy Tause, který si spořil po halířích za pomoc starému pánovi v sousedství.

Špionem snadno a rychle

V českém pohraničí působila až do své svatby s Lubomírem Vackem v roce 1956. S budoucím manželem se seznámila přes svého staršího bratra Jiřího, jenž se s ním spřátelil na brigádě v Ostravě, kam nastoupil, aby si, jako syn politicky nespolehlivého otce, vylepšil kádrový profil před přijímačkami na vysokou školu. Lubomír byl horlivým komunistou. Svůj zápal získal po tátovi, jenž se angažoval v protinacistickém odboji, a podporoval rodiny uvězněných soudruhů, za což byl uvězněn a poslán do koncentračního tábora.

Ze započatého studia na ČVUT mohl být bratr Jiří vyloučen pro svůj nevinný koníček, fotografování. Když na jedné z procházek vyfotografoval zajímavou scenérii rozestavěného podniku Žďas, byl hlídačem předveden na policii, kde mu orgán zabavil fotoaparát a na školu zaslal oznámení, že jde o špiona, s požadavkem na vyloučení ze studií. Nepříjemnost svou intervencí vyřešil jeho dobrý kamarád, komunistický funkcionář a budoucí manžel pamětnice, Lubomír Vacek.

Já jsem se klepala hrůzou

Po svatbě se mladí manželé přestěhovali do Prahy. Manžel nastoupil pedagogickou dráhu na ČVUT a pamětnice učila nejprve v dřevěné pavilonové pětitřídní škole v Motole, po jejím zrušení ve škole na Homolce. V Motole si koupili starý dům. Byl vydrancovaný, s nájemníky přidělenými od úřadu, ale pro mladé manžele se stal domovem, do kterého přivedli své dva syny.

Manžel zůstával po dlouhá léta zapáleným komunistou, který se pro své přesvědčení dokázal s přáteli ostře přít. Jeho procitnutí vyvrcholilo v srpnu 1968 invazí vojsk Varšavské smlouvy. „Tady přes nás přistávala ta letadla, já jsem se klepala hrůzou, co se děje“, vzpomíná na srpnové dny pamětnice. Po roce 1968 byl manžel za své postoje z KSČ vyloučen, a jako nebezpečné personě, která kazí mládež, mu byla na ČVUT znemožněna pedagogická činnost. „Postupem času začal stranu velmi nenávidět,“ doplňuje své vyprávění.

V lednu roku 1969 pamětnice velmi intenzivně prožívala smrt Jana Palacha a obdivovala Olbrama Zoubka, který se odvážil odlít jeho posmrtnou masku. „Cením si lidí, kteří se dokázali veřejně postavit proti té příšerné totalitě.“

Tak si říkám, jaké je to štěstí

Sametovou revoluci 1989 přivítali manželé Vackovi s velkou radostí. Pamětnice se účastnila demonstrací s lítostí, že se té chvíle nedožili její rodiče, a s radostí, že je osvobozena od povinných ideologických nesmyslů a může se plně věnovat práci s dětmi. Na škole vyvrcholily revoluční události koncertem Karla Kryla.

Věra Vacková žije v rodinném domku v Praze-Motole, bedlivě sleduje dění ve společnosti a k událostem ve světě poznamenává: „ Když si jdu lehnout, tak si říkám, jaké štěstí je, že si mohu jít lehnout do své postele, a vím, že nebudu muset třikrát letět někam do krytu, že si mohu rozsvítit, že si můžu otočit kohoutkem a teče mně voda, a tohle to si prostě všechno uvědomuju, že tohleto ty lidi nemají a že tady zatím není taková hrůza, že bych mohla přijít o své nejbližší anebo vidět, jak jsou zmrzačení.“