Věra Vacková

* 1931

  • „Já, když jsem se potom dostala do toho Božanova, což je vesnice úplně na hranici s Polskem, tak jsem tam měla 46 dětí na tři oddělení, druhou, čtvrtou a pátou třídu. A měla jsem tam třeba, samozřejmě většina byla přistěhovalců, kteří tam byli jako Češi. Ale byli tam i volyňští Češi a měla jsem tam dokonce dva bratry Němce. Ta matka, ta německá rodina měla hodně dětí, hlavně chlapce, a všichni ti starší padli ve válce, i otec, takže ta matka zůstala se dvěma nejmladšíma tady a byla zaměstnána jako lesní dělnice. A tehdy se pamatuju a dodnes mě to strašně mrzí, ale to jsem si uvědomila až pozdě, až když dnes o tom takhle hloubám… Prostě, přišlo jednou třeba nařízení, že máme děti vést ke spořivosti, a museli jsme zavést, že jsme řekli, když si něco ušetří, aby to přinesli do školy. Já jsem to sepisovala, kolik si kdo přinesl, pak jsem to odnesla do kampeličky a tam jim vystavili spořitelní knížku. Načež ten, myslím, že to byl Taus, ten o rok starší, tak on si přinesl tu 20 halířů, tu 30, někdy dokonce padesátník. A já jsem říkala: ,Tausi, odkud máš ty peníze?‘. A on říkal: ,Tam blízko nás v lese bydlí jeden starej pán, a já, když mu jdu naštípat dříví, nebo mu nějak pomůžu, tak on mi dává tyhlety peníze za odměnu.‘ A ten chlapec si to šetřil. Tak jsem si říkala: ,Já mu tam přidám stovku z každé výplaty nebo aspoň 50 korun.‘ Pak jsem si uvědomila, no ale kdo tam v té kampeličce sedí, aby mě někdo neudal, že podporuju Němce. To bylo v padesátém roce, tedy v padesátém prvním, a to ta nenávist k těm Němcům byla veliká.“

  • „A tenhleten ředitel byl takový převlíkač kabátů. Protože jsem slyšela, že byl skautem, a dokonce, že byl v tom homogenním skautu, kde se zahajovalo modlitbou. A potom těch svých skautských zkušeností využíval tom komunistickým. Takže on si vymyslel, když bylo pálení čarodějnic, tak nechal postavit tři hranice na kopci nad kostelem a kluky z deváté třídy nechal vyrobit válečné štváče – figuríny Eisenhowera, Trumana a Roosevelta. Roosevelt myslím byl ochrnutý a nemohl chodit, tak sehnali nějaký starý křeslo, a tu figurínu nesli v tom průvodu na tom křesle. No a šlo se v průvodu na ten kopec, tam se řečnilo, no a potom se posadily figuríny na ty tři hranice, zapalovaly se a upalovali se váleční štváči. Tak takovýhle nesmysly si on vymýšlel.“

  • „Co tedy chci ještě zdůraznit, že si nesmírně vážím mých rodičů. Protože, když tatínka v tom osmačtyřicátém přeložili a takhle se mu pomstili, tak maminka zůstala s námi čtyřmi sama a říkala, že každý den přicházela do školy a na jejím místě že byla přihláška do KSČ a vedle toho pero. Nevím, jak dlouho, jestli týden nebo deset dní to vyhazovala do koše, až to vzdali. Maminka si říkala: ,Kdyby mě vyhodili, tak já půjdu pracovat do JZD a ty děti uživím takovýmhle způsobem.‘ Náhodou ji teda nevyhodili, že zůstala pracovat v té škole, ale tohle dokázala a za to si jí velice cením. A potom tatínek zase, když byla ta podpisová akce, že souhlasíme se spravedlivým rozsudkem Milady Horákové, tak z okresu to nepodepsal jediný tatínek. A oni mu říkali, proč to jako nepodepsal. A on říkal: ,Jak já to mám podepsat, vždyť já nemám ani volební právo?‘ A ti mu říkali: ,Nám to nevadí.‘ A tatínek říkal: ,Ale mně to vadí‘. Takže jediný on měl odvahu to nepodepsat. Takže v tomhletom si těch rodičů nesmírně vážím, že dokázali být takhle stateční.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 04.09.2024

    (audio)
    délka: 01:43:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 06.09.2024

    (audio)
    délka: 01:11:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Cením si lidí, kteří se dokázali veřejně postavit proti té příšerné totalitě

Věra Vacková, rozená Ronovská
Věra Vacková, rozená Ronovská
zdroj: Archiv pamětníka

Věra Vacková se narodila 28. února 1931 v Novém Městě na Moravě. Své dětství prožila ve Žďáru na Sázavou, kde rodiče vyučovali na místní měšťance a postavili dům, v němž rodina prožila válečné roky. Po osvobození se stala členkou skautského oddílu a cvičenkou místního Sokola, s nímž se účastnila XI. všesokolského sletu v Praze. V roce 1948 byl otec pamětnice Karel Ronovský, funkcionář národních socialistů, zbaven volebního práva a přeložen do vzdáleného Jevíčka. Jako čerstvá maturantka novoměstského gymnázia pamětnice absolvovala čtyřtýdenní učitelský kurz v Hradci Králové a byla umístěna do škol východočeského pohraničí. Po ukončení dálkového studia pedagogické fakulty a vstupu do manželství v roce 1956 se přestěhovala do Prahy. V roce 1989 se účastnila demonstrací sametové revoluce. Pedagogické práci na pražských základních školách se věnovala do roku 1993.