Eva Václavíková

„Moje maminka musela po válce jít dělat prohlídky Němcům na odsun. Protože tam byla jedna paní, která zrovna porodila, a my jsme měli po válce zvláštní příděly, tak máma vždy, nebo spíš párkrát, upekla piškot, nechala ho uschnout a rozemletý ho s přídělem mléka odnesla té Němce, která měla miminko a stresem ztratila mléko. Máma se o ně do odsunu starala, a když musela brát zlato - to, co dělali Němci s nimi - a musela dítě rozbalit, tak jí maminka přibalila do plen drahé náušnice a řetízek. Věděla, jaká hrůza potkala takové ženy v Terezíně. Tam byla svědkem, jak tam Rahm, SS Gruppenführer, rozšlapal dítě na koni. Přijel Červený kříž a Němci tam postavili houpačky a všechno, aby Červený kříž viděl, co je tam za nádheru. Že tam Židé mají vlastně své město. Děti musely říkat: ‚Onkel Rahm.‘ [dlouze – pozn. autora] Švýcaři odjeli a jedno dítě, protože bylo malé, řeklo: ‚Onkel Rahm.‘ [krátce – pozn. autora] A on dítě pomocí koně udupal. Taková zvěrstva se děla. Moje máma to všechno prožila a měla tak rozbolestněné srdce, že by dalším dětem ubližovat nemohla.“

„Jmenuji se Eva Václavíková, rozená Binnhacková. Matka Irma Binnhacková, roz. Kohnová. Jsem Eva Sulamit židovským jménem. Narodila jsem se 27. 2. 1933 ve Strakonicích. Zrovna hodně vyhazovali z práce a byly tu velké stávky. Můj dědeček Edmund Kohn, který byl Žid, byl vyhozen z práce za stávku s dělníky, a protože fezárny byly židovské, a i když mu ještě nebylo šedesát let, dostal důchod a začal obchodovat se zvěřinou. Ráno mě maminka odvezla k babičce Malvíně a Edmundu Kohnovým, kteří mě opatrovali. Protože dědu vyhodili z práce a byli to Židé, tak zaměstnali moji maminku jako úřednici a moji tetu jako úřednici ve fezárnách. Tady byla velká nezaměstnanost. Ve třech letech jsem dostala dětskou obrnu, ze které mě zachránil, život mi zachránil Žid Dr. Deiml, který byl strýcem bývalé americké ministryně zahraničí Albrightové. Jeho dcera Milena Deimlová byla moje kamarádka, Dáša byla starší, s tou jsem se ani moc neznala. V roce 1939 zemřela moje babička, k dědovi se nastěhovala maminky nejstarší sestra a byla jsem tam ještě rok, do roku 1940. V roce 1940 umřel děda a v roce 1942 jsme všichni dostali židovské hvězdy.“

„V roce 1942 jsme dostali židovskou hvězdu. Protože byl otec křesťan, tak nás chránil. Chránil matku, ale já jsem byla Židovka a čekalo se, kdy půjdu do transportu. Dříve než matka. V knize Oty Pavla šly děti samotné. Tak já jsem měla jít taky. Češi nám většinou dávali echo o transportech, tak mě otec vždy odvedl. Měl sestru v Mutěnicích, tak jsem byla v Mutěnicích, pak odjely transporty, tak jsem šla domů. Takhle se to řešilo, když přišlo echo. Když měla jít matka poprvé, tak jí napsal lékař, že není transportu schopná, a nemusela jet. Doktor o mně a o ní napsal, že nejsme transportu schopné, tak jsme prvním transportem nešly. Čili jsme šly až v roce 1944, kdy napsali, že kdo není transportu schopný, že pro něj přijedou. To by bylo ještě horší, to by se šlo rovnou do plynu. Bylo to také velmi riskantní od doktora. Stejně jako mě v roce 1940 pokřtil profesor Voráček. Byl to tátův kamarád, tak mě pokřtil, ale již to neplatilo. Co bylo po roce 1936, už neplatilo. Taky by měl z toho nepříjemnosti a možná i koncentrák.“

„Babička mi vždycky říkala: ‚Táta se ti vrátí, až bude po válce, ale máma se ti nevrátí. Ta to nepřežije. Terezín je mnohem horší než Bystřice.‘ Tak jsem byla připravená, že matku už neuvidím. Tím větší radostné překvapení bylo, když 11. května zastavilo před hostincem nákladní auto, vyskočil otec a podal ruku takovému drobečkovi. Sundal ho z auta jako dítě. Moje máma měla třicet šest kilo a byla dohola ostříhaná. Otec utekl z Bystřice do Prahy k přátelům těsně před revolucí a máma utekla z Terezína 4. května. Přijel pro ni jeden nádražák a přivezl ji do Prahy, kde se setkala s otcem. Táta hájil sokolovnu a máma stavěla barikády (při Pražském povstání – pozn. autora). Setkání s nimi byla jedna z nejkrásnějších věcí v mém životě, vyjma toho, že jsem sama měla dvě děti.“