Eva Vaculíková

* 1958

  • „Pak jsme hodně chodili okolo navrácení fabriky. A to zase nebylo nic jasného, protože fabriku v tu dobu mělo v užívání zemědělské družstvo. Potom, na základě všech dokumentů, které jsme museli doložit a psát na různá ministerstva, tak družstvo nakonec uznalo, že nám ji musí vrátit. No, vrátili nám ji v hrozném stavu. Když odtamtud odcházeli a stěhovali se, tak to udělali tak důkladně, že vytrhali i elektriku ze zdí a rozbili vypínače. Jediné, co tam nechali, bylo olejové hospodářství, protože topili topnými oleji. To tam zůstalo, ale řekli, že nám ho musí odprodat, že ho nemohou darovat. Tak nám ho odprodali, já teď nevím, dejme tomu asi za padesát tisíc. A když jsme ho chtěli vyzkoušet a zatopit, zjistili jsme, že to vůbec nejde. Tak jsme volali z družstva člověku, který to tam měl na starosti, a chtěli jsme, aby nám ukázal, jak to uvést do provozu. A on říká: ‚Toto? To nefunguje už kolik roků...‘ Tak jsme šli opět zpátky a řekli jsme, že nás podvedli, a jestli to máme někde dál zveřejňovat, nebo jestli nám vrátí peníze. Tak řekli, že nám ty peníze vrátí. A když jsme chtěli, ať si to odvezou, řekli, že to už dělat nebudou, ať si to zlikvidujeme sami. Znamenalo to vybourat dvě stěny, abychom to odtamtud dostali. Protože to jinak udělat nešlo. Tohle všechno bylo takové… V tu dobu to tak prostě bylo. A lidé, kteří byli v té fabrice zaměstnaní, v tom družstvu (oni tam sekali rukavice a dělali tam hlívu ústřičnou), tak ti to brali, jako že my tu fabriku bereme. A zase jsme byli my ti špatní. Protože my jsme jim ji vzali. My jsme říkali: ‚Ale to není pravda, ta fabrika nikdy nebyla družstevní. Nikde to není napsané, že jsme ji darovali. Všude je, že vlastníky byli pořád tady ti tři majitelé. A družstvo to jenom užívalo. Oni to nikdy nepodepsali.‘ No a tak jsme získali další nepřátele v obci.“

  • „Tím jak jsem se vdala, tak jsem zjistila, ‚jak jsem se vdala‘, když to tak řeknu. Už během mého prvního počinu po svatbě, když jsem si šla vyměnit občanský průkaz a pas. Nejprve jsem vyplnila papíry a odevzdala je na přepážce a paní mně to takovým posunkem hodila zpátky a říká: ‚Nemáte to vyplněné.‘ – ‚Jak to? Mám všecko.‘ – ‚Styk se zahraničím tam nemáte.‘ – ‚Já žádný styk se zahraničím nemám, co myslíte?‘ – ‚Váš strýc.‘ – ‚Můj strýc je v Bratřejově.‘ – ‚Strýc vašeho manžela a jeho bratr. To tady nemáte uvedené.‘ – ‚Já s nimi nemám žádný styk, já jsem bratra neviděla, strýce taky nikdy.‘ – ‚Uvést.‘ Takže jsem sklopila uši a říkala jsem si, že tady je něco špatně. ‚Já ani nevím přesně adresu, já vím akorát ta jména.‘ – ‚Tak napište, co víte.‘ Tak jsem to tedy napsala. Potom jsem přišla domů a říkala jsem to manželovi. Ten úplně zbledl a říká: ‚To není možné, co po tobě chcou.‘ No a pak už to začalo být takové normální. Tím, že manžel měl bratra, který v šedesátém osmém roce odešel do Kanady, napřed emigroval z Jugoslávie do Rakouska a pak teprve do Kanady... Protože v Kanadě už asi od čtyřicátého devátého roku byl jeho strýc. Ten bohužel zběhl jako voják, ten se nesměl vrátit nikdy, protože měl asi trest smrti. Strýc se potom zaručil za mého švagra. Zaručil se, že se tam o něho postará, tak mohl jet za ním do Kanady. Takže to začaly problémy.“

  • „Schůze se konala U Klesků a odhadem tam bylo možná tři sta lidí. Bylo tam narváno, hospoda praskala ve švech. V podstatě lidi přišli a vylévali si ze sebe hořkost za ty roky. Tak jak to každý cítil. Ty projevy byly neumělé, prostě jak ti zemědělci, jak tam plakali. Jak říkali, jak o všechno přišli. Jak je komunisti oškubali, jak jim vzali to nejlepší, co měli. Jak jim rozbili rodinu, rozvrátili všechno. Tam se ti lidi doslova i vyplakali. Vyplakali a vypovídali z těch svých problémů. Ta schůze trvala strašně dlouho, trvalo to čtyři pět hodin.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vizovice, 01.09.2022

    (audio)
    délka: 01:59:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po tchánovi jí zůstala doma posmrtná maska Jana Palacha

Eva Kulíšková v roce 1974
Eva Kulíšková v roce 1974
zdroj: Archiv pamětnice

Eva Vaculíková, za svobodna Kulíšková, se narodila 25. dubna 1958 v Gottwaldově (dnešním Zlíně). Rodina z matčiny strany měla v Bratřejově statek a pole. Staříček Antonín Trlica se odmítl kolektivizaci podrobit, což se neblaze podepsalo na celé rodině. Oba starší bratranci pamětnice se kvůli tomu potýkali s komplikacemi při studiu po základní škole. Dětství strávila především prací okolo dobytka a hlídáním malého synovce. V roce 1977 se provdala za Petra Vaculíka. Jeho otce nepoznala, ale důsledky jeho činů dolehly i na ni. Tchán Josef Vaculík se aktivně zajímal o politiku a pomáhal těm, kteří to potřebovali. Přátelil se s akademickým sochařem Antonínem Chromkem, který vytvořil pomník Tomáše Garrigua Masaryka v Liptále. Slavnostnímu odhalení dne 28. října 1968 předcházela spousta práce a vyřizování, kterého se tchán ochotně ujal. Dalším významným počinem obou mužů bylo sejmutí posmrtné masky Jana Palacha. To se uskutečnilo 23. ledna 1969 s písemným souhlasem Janova bratra, Jiřího Palacha. Josef Vaculík celý proces snímání masky fotograficky zdokumentoval. Během osmdesátých let narazila pamětnice na potíže při hledání zaměstnání, zapříčiněné tchánovou činností v padesátých a šedesátých letech a emigrací manželova strýce a bratra do Kanady. Po 17. listopadu 1989 Eva a Petr Vaculíkovi založili v Liptále Občanské fórum a podíleli se na lokální politice. Mimo jiné zařídili navrácení ukradeného pomníku TGM zpátky do Liptálu. V roce 1990 se jim také podařilo získat v restituci od jednotného zemědělského družstva (JZD) zpátky znárodněnou fabriku, ve které potom sami začali podnikat ve výrobě čalouněného nábytku.