Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Iva Valdmanová (* 1955)

• narozena 17. června 1955 v Ústí nad Labem

• vyrůstala v Ostravě

• maturovala na střední technické a zemědělské škole v Novém Jičíně

• vstoupila do armády, absolvovala vojenskou školu pro pomocníky řídících létání v Praze

• nastoupila na vojenském letišti v Mošnově

• vypracovala se na řídícího létání

• v letech 1994 až 1995 působila jako mezinárodní pozorovatel UNPROFOR v bývalé Jugoslávii

• v srpnu 1995 zažila v městě Knin válečnou operaci Chorvatské války za nezávislost Bouře

• v letech 1996 až 1997 absolvovala další mírovou misi v Iráku

• odešla do zálohy, protože pro ni nebylo odpovídající místo na letišti

• živila se jako barmanka, uklízečka, fakturantka, také jako pokojská a masérka na říční lodi

• působila jako mezinárodní pozorovatel při volbách v Bosně a v Kosovu

• otevřela si soukromou masérskou a fyzioterapeutickou praxi

• v roce 2005 získala status válečného veterána

„Je hrozné najít znásilněnou ženu, mladého muže střeleného do týla, člověka s podřezaným hrdlem, mrtvá zvířata uškrcená ve stájích. Nejhorší ale byla bezvýchodnost lidí, kteří ztratili domovy, nevěděli, co se stalo s jejich blízkými, a museli se přesouvat někam, ani nevěděli kam. A do jejich domů přicházeli Chorvati, které předtím pro změnu vyhnali srbští vojáci, a vyhazovali na ulici nábytek, použitelné, nedostatkové lůžkoviny, oblečení i potraviny, protože - jak říkali - ty věci páchly Srby. Taková nenávist byla deprimující,“ shrnuje Iva Valdmanová své dojmy z mise UNPROFOR v bývalé Jugoslávii, kde zažila rozhodující operaci Chorvatské války za nezávislost zvanou Bouře (Oluja).

„Bouře“ začala 4. srpna 1995, asi měsíc po masakru bosenských muslimů srbskými jednotkami ve Srebrenici. Město Knin, kam byla pamětnice těsně před začátkem operace přeložena, bylo jako hlavní sídlo separatistické Republiky Srbská Krajina prvním cílem útoku. Chorvatská armáda podporovaná bosenskými jednotkami obsadila Knin a celou oblast, kterou do té doby ovládali Srbové, během několika dnů.

Při vojenském tažení, kterého se účastnilo 130 tisíc chorvatských vojáků, bylo podle odhadů vyhnáno z domovů na 200 tisíc chorvatských Srbů. Počet mrtvých civilistů je předmětem sporu. Chorvati přiznávají dvě stě srbských obětí, srbská strana uvádí, že jich bylo šestkrát tolik. Chorvatští generálové se v souvislosti s „Olují“ zodpovídali ze zločinů proti civilistům před mezinárodním soudem, nakonec ale byli zproštěni viny.

Iva Valdmanová říká, že zpočátku nedokázala o hrůzách, které tenkrát viděla a zažila, vyprávět. „Teď už to nebolí a nakonec to vnímám jako pozitivní zkušenost. Změnilo to můj pohled na svět. Velice soucítím s běženci. Nepřijde mi zatěžko komukoliv pomoci. A vím, že důležitější než vlastnit auto a dům, je sounáležitost s rodinou, s lidmi kolem sebe, ale i se státem. Vážím si toho, že někam patřím a že mě nikdo nevyhání.“

 

Ze severních Čech do Ostravy

Iva Valdmanová, rozená Vebrová, se narodila 17. června 1955 v Ústí nad Labem. Oba rodiče pracovali jako úředníci v elektrárně. V městské části Trmice obývali podnikový byt. Ten se ale nedal pořádně vytopit, voda byla jen na chodbě, což bylo pro rodinu se třemi malými dětmi velmi náročné. To byl jeden z důvodů, proč její otec přijal místo horníka na šachtě Rudý říjen v Ostravě. Dostal třípokojový byt s koupelnou a záchodem v tehdy ještě nedostavěném prvním obvodu Poruba. Matka našla úřednické místo v elektromontážních závodech.

Ani jeden z rodičů nebyl v KSČ. Do komunistické strany nevstoupila ani pamětnice. Nevzpomíná si, že by kvůli tomu měla problémy. Šokem pro ni byl srpen 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. Bylo jí třináct let. Důsledky sovětské okupace, která tvrdě ukončila snahy nastolit v Československu svobodnější režim, jí tehdy příliš nedocházely. Nejsilnějším zážitkem pro ni bylo setkání se sovětskými vojáky.

„Byla jsem u babičky v Ústí nad Labem na prázdninách. Toho rána, 21. srpna, utíkala do konzumu pro mouku. Říkala, že bude hlad. Poslouchali jsme zprávy z rádia. Někteří moji kamarádi obraceli směrovky u silnic. Chvíli to vypadalo, že se nedostaneme včas do Ostravy do školy, což se nám docela líbilo. Nakonec jsme nějaký vlak našli, ale jeli jsme nekonečně dlouho. Každou chvíli jsme stáli, protože nás křižovaly vlaky se sovětskými vojáky. Viděli jsme je přes okna. Byli v opravdu hrozném stavu, hladoví, špinaví. Tehdy poprvé jsem viděla lidi zjevně trpící nedostatkem.“

 

Místo do JZD k vojákům

Dobře se učila, závodně plavala a také chovala různá zvířata. To byl důvod, proč ji rodiče přesvědčili, aby šla na technickou a zemědělskou školu v Novém Jičíně. Když po maturitě dostala takzvanou umístěnku do zemědělského družstva v Ludgeřovicích, odmítla tam nastoupit. „Nelíbilo se mi tam a odradil mě také člověk, který mě měl přijmout. Plácl mě po zadku a řekl: ‚Tak máme novou děvuchu ve sboru.‘ Ve schránce jsem pak našla dopis z vojenské správy, že hledají děvčata do armády. Řekla jsem mamce, že půjdu radši tam,“ vzpomíná na zásadní rozhodnutí vstoupit do armády, kde sloužila zhruba dvaadvacet. let.

Během roční vojenské školy pro pomocníky řídících létání v Praze-Karlíně absolvovala kromě výuky letového provozu vojnu se vším všudy. Nástupy, poplachy, cvičení v plné polní, střelbu. Kolem roku 1976 nastoupila na letišti Mošnov jako pomocník řídícího létání pro armádní útvary. Přistávala tam i civilní letadla, ale převládal vojenský provoz. Cvičné lety tam měly stíhači, dopravní letouny i vrtulníky. Vojenská letadla také hlídala státní hranici.

Z pomocnice řídícího létání se vypracovala na samostatného řídícího létání a měla k ruce pomocnici. „Byla jsem asi první žena, která se stala řídícím létáním bez vysoké školy v Žilině. Napomohl tomu aktuální nedostatek dispečerů. Absolvovala jsem speciální školení a zkoušky v Hradci Králové,“ vysvětluje. Po pádu komunismu v roce 1989 byl vojenský provoz v Mošnově zrušen. Pamětnice byla převelena do Přerova. „Dělala jsem tam trochu horší práci. Byla jsem navíc odloučena od rodiny. V souvislosti s tím, že se systém řízení letového provozu sjednocoval s civilním letectvím a bylo potřeba komunikovat v angličtině, jsem se začala angličtinu učit. To mi pomohlo do mise.“

 

V Záhřebu na letišti

Byla vdaná a měla tři děti. Nejmladšímu chlapci bylo asi sedm let. Manžel jí výjezd schválil. Splnila podmínky, dostala diplomatický pas a v listopadu 1994 odletěla jako mezinárodní pozorovatel do Záhřebu. Brzy zjistila, že její znalost angličtiny je nedostatečná. Kvůli tomu nebyla hned vyslána do terénu. Asi půl roku dělala především na věži na letišti v Záhřebu, kde monitorovala letové zóny mezi Chorvatskem a Srbskem. Za tu dobu si angličtinu výrazně vylepšila a naučila se dost dobře i chorvatsky. Získala řidičské oprávnění příslušníka UNPROFOR. „Nebylo to vůbec snadné. Mimo jiné jsme museli umět perfektně couvat, a to pro případ, že by člověk zjistil, že vjel do minového pole a nevyletěl do vzduchu. Museli jsme umět vycouvat přesně po své stopě.“

V červenci 1995 byla přeložena do městečka vzdáleného asi padesát kilometrů severně od Splitu, kde se svým týmem pozorovala a mapovala, jak Chorvati v této oblasti zbrojí. Po čtrnáctidenní dovolené, kdy za ní přijela rodina, dostala rozkaz rychle se přemístit do města Knin, bašty Republiky Srbská Krajina. Sotva se ubytovala, vypukla chorvatská válečná operace Bouře namířená proti tamním Srbům.

 

„Oluja“ začala

„Bydlela jsem v soukromí. Seděla jsem s domácími na verandě a pochvalovala si, jaká je krásná, teplá, neobyčejně tichá noc. Ani ptáci nezpívali. A oni řekli: ‚Bude oluja.‘ Nerozuměla jsem tomu, ale asi tušili, že se blíží neobyčejná bouře. Ve čtyři ráno mě probudila obrovská detonace, která zatřásla celým barákem. Shodilo mě to z postele. Byl slyšet křik, pláč, volání o pomoc. Hořelo. Oluja začala,“ vypráví Iva Valdmanová.

Se spolubydlícím a kolegou z Belgie a domácími strávila několik hodin v primitivním bunkru. Pomocí vysílaček se spojili s velitelstvím UNPROFOR a čekali na evakuaci do kasáren. „Přijel nízký transportní vůz, kterému se říká kačena. Po hlavě jsme skočili dovnitř a vyrazili jsme. A jen jsme slyšeli ‚prnk, prnk, prnk‘, jak se od vozu odrážely kulky.“ Stihla si vzít jen malý batůžek se zubním kartáčkem, ručníkem, líčidly a doklady. Musela s tím pak vystačit mnoho týdnů. Transportér je dovezl do kasáren, kde bylo sektorové velitelství Jih. Se stovkami vojáků a pozorovatelů, ale také se srbskými uprchlíky, pro které byl hned vedle zřízen sběrný tábor, tam byla asi čtrnáct dnů uvězněna. Tak dlouho se podle ní ještě v Kninu bojovalo.

„Podmínky v campu byly velice těžké. Měli jsme nedostatek potravin i vody, která netekla kvůli přerušenému potrubí. Chyběla lůžka. Lidé spali i v koupelně na zemi. Kartáček na zuby jsem půjčovala několika lidem. Neměla jsem se do čeho převléct. Všichni jsme smrděli. Byla tam také polní nemocnice, kde se ošetřovali a operovali ranění. Tam jsem chodila prosit o vatu a obvazy pro ženy, které měly menstruaci. Situace v uprchlickém táboře byla zoufalá. Bylo tam asi dva tisíce lidí, kteří utekli z domovů jen v tom, co měli na sobě. Když nám začalo fungovat zásobování, před jídelnou čekaly hladové děti, tak jsme jim dávali jídlo, kterého jsme měli více než oni.“

 

Granáty v troubě

Když boje ustaly, utvořily se týmy, které vyjížděly do širokého okolí. Jejich členové najezdili stovky kilometrů od Kninu po Plitvice až směrem k Šibeniku a zpět. Počítali a vyhledávali mrtvé a pomáhali těm, kteří přežili. Byli to třeba staří, imobilní lidé, kteří nebyli schopni utéct se svou rodinou. Týmy tvořili lidé se zdravotním vzděláním, civilní a vojenští policisté a právě mezinárodní pozorovatelé. „Když jsme poprvé vyrazili do terénu, všude ještě hořelo, všechno bylo rozbité a rozstřílené. Ohledávali jsme mrtvé a zapisovali, z jakého důvodu asi zemřeli. Přeživším jsme zajišťovali lékařskou pomoc nebo odvoz do nemocnice a zásobování potravinami.“

Při vstupu do opuštěných domů museli být opatrní, protože vojáci mnohde nastražili miny nebo granáty. „Granáty byly v posteli, v troubě, pod prahem. Než jsme někam vstoupili, házeli jsme tam kameny a klacky, abychom případné nástrahy aktivovali. Často se stalo, že všechno vyletělo do vzduchu. Dobré bylo, když se v prostoru pohybovala zvířata, což znamenalo, že prostor prověřila. Jednou jsme našli v manželské posteli krávu. Nebo z domu vyběhla prasnice s prasátky,“ popisuje. Zvláště v horských vesnicích museli dávat pozor na vlky a psy, kteří rychle zdivočeli. Lovili rychle se množící domácí zvířata, která byla bez hospodářů. „Nikdy v životě jsem nenapumpovala tolik vody ze studen jako tenkrát, protože žíznivá zvířata bylo třeba napojit.“

 

Okousané mrtvoly

Po návratu na velitelství týmy podávaly hlášení a účastnily se porad. „Velice často se řešily poškozené mrtvoly. Kolegové si mysleli, že oběti byly mučeny, protože měly okousané nosy, uši, prsty. Vzhledem k tomu, že jsem měla zemědělskou školu a vím, že prase je všežravec a slepice taky, vyslovila jsem domněnku, že těla jsou ožraná bezprizornými zvířaty. Prověřovalo se to a pak už se uvádělo do zápisů, že poškození těl způsobila zvířata.“ Mrtvé podle ní nebylo možné přesně spočítat. „Monitorovali jsme i zaplachtovaná nákladní auta s chorvatskými značkami, ze kterých trčely lidské končetiny. Vozili těla do hor a sypali je do roklí. Dodnes se mnohde nacházejí lidské ostatky.“

S kolegy chodila také do věznic. „Chorvati rozhodli, že všichni srbští muži mezi devatenácti a šedesáti nebo pětašedesáti roky jsou váleční zločinci a musí být internováni do věznic. Snažili jsme se některé nevydat, ale ne vždy se to podařilo. Ve věznicích jsme mapovali, jak se s nimi zachází. Někteří byli evidentně biti. Někteří zmizeli. Věznice byly černé díry. Řešení situace ale nebylo naším úkolem. My jsme jen nahlásili naše zjištění a snažili se vězňům pomáhat aspoň zajištěním léků, oblečení a podobně,“ říká pamětnice. Velikým problémem byly ozbrojené bandy, které zneužily situace po ofenzívě. „Navlékli si nějaké vojenské bundy, tvářili se jako vojáci a okrádali lidi o to, co jim zbylo, a často jim i ublížili.“

 

V iráckém Kurdistánu

Před odjezdem z mise dostala medaili za statečnost. Návrat domů ale nebyl moc radostný. Na letišti v Přerově zjistila, že na věži letového provozu už pro ni není místo. Nakonec nastoupila na Ministerstvu obrany v oddělení pro vysílání vojáků do zahraničí, kde pracovala zhruba rok. Na podzim 1996 odjela na další mírovou misi, tentokrát do Iráku, tehdy ještě vedeného Saddámem Husajnem. Bylo po irácko-íránské válce a velké genocidě Kurdů, i po válce v Perském zálivu, které se účastnili také českoslovenští vojáci. Invaze koalice států v čele s USA, která Husajnův režim svrhla, se teprve chystala.

„Měli jsme doprovázet konvoje potravin mezi Kurdistánem a samotným Irákem. Na všechny dovozy a odvozy zboží bylo vyhlášeno embargo, ale došlo k dohodě, že část potravin a věcí mohla být vyměňována za olej nebo naftu. Naším úkolem bylo zajistit, aby konvoje bezpečně dojely.“ Řidičku doprovodných vozů ale dělala jen krátce. „Velitel mise rozhodl, že všechny ženy musí být staženy z terénu na velitelství, aby nemohly být použity jako rukojmí.“

Pamětnice byla převelena na velitelství v městě Dohuk v iráckém Kurdistánu, kde působila do podzimu 1997 jako administrativní pracovnice. Starala se o výplaty, dovolené a další záležitosti členů mise. „Opět to pro mě byla zkouška ohněm. Angličtinu jsem už uměla velmi dobře, ale problém byl počítač, který se už na velitelství používal a já ho neuměla ani zapnout. Můj mladý kolega, který byl služebně nade mnou, prohlásil památnou větu: ‚Proč Češi posílají na jih tak hloupé a staré důstojníky?‘ Zpočátku to bylo drsné, ale docela rychle jsem se zapracovala a s oním kolegou jsem pak měla výborné vztahy,“ říká. Účastnila se například také kontrol v nedalekém uprchlickém táboře.

 

Odchod do zálohy

Oproti Bosně nezažila v Iráku žádné drastické věci. „Bylo to hodně o politice. Strany se pořád mezi sebou dohadovaly. Byla jsem tam naštěstí v době, kdy to nevyústilo v ozbrojené konflikty. Jen jednou za tu dobu se v Dohúku střílelo. Museli jsme samozřejmě dodržovat přísná bezpečnostní opatření. Nesměli jsme vycházet bez doprovodu. Bylo také zakázáno vyjíždět po setmění z města. Večery jsme trávili v našem klubu,“ popisuje. I když absolvovala speciální výuku ve střelbě, zbraně měli povoleno použít jen proti divokým psům.

S polskou zdravotní sestrou bydlela v Dohúku u muslimské rodiny, která měla třináct dětí. Čtrnácté se narodilo během jejich pobytu. „Ošetřovaly jsme rodičku, která měla po císařském řezu. Pečovaly jsme i o novorozenou holčičku, která dostala jméno Ola po mé kolegyni. Kupovaly jsme jí oblečky. Byla to velice příjemná rodina. Obdivovala jsem, jak dokáží i ve velmi stísněných podmínkách dodržovat čistotu. Byli jsme pro ně velkým finančním přínosem. Za to, že nás ubytovali, dostávali sto dolarů měsíčně. Dojalo mě, když se po čase ozvali a ptali se, jak se mám.“

Návrat do Česka pro ni byl, jak říká, studenou sprchou. „Dozvěděli jsme se, že kvůli zeštíhlování armády pro nás není momentálně práce. Měli jsme si hledat místa sami. To je v armádě, kde se všechno řídí rozkazy, velmi zvláštní,“ říká. Nakonec si podala žádost o odchod do zálohy. Na konci roku 1997 tak v hodnosti nadporučíka ukončila službu v české armádě.

 

Z vojačky masérka

V civilu si těžko hledala práci. Dělala uklízečku, barmanku, fakturantku, pracovala v second handu. Na čtyři měsíce odjela do Ameriky jako pomocnice v domácnosti. Několik let si vydělávala na říčních turistických lodích v Rakousku a v Německu jako pokojská, zdravotní dozor a masérka. Už dříve absolvovala večerní zdravotnickou školu a před nástupem na loď si zvýšila kvalifikaci masérským kurzem. To bylo pro její další uplatnění velmi důležité. Po odchodu z lodi dělala masérku v ostravském sportovním zařízení Sareza, kde pracovala až do důchodu. Mezitím si zřídila masérskou a fyzioterapeutickou praxi ve svém domě.

Začátkem nultých let dozorovala několikrát jako mezinárodní pozorovatel voleb v Kosovu a v Bosně. I když už bylo skoro deset let po válce, oživily se jí tam nepříjemné vzpomínky. „V jednom bosenském městečku měla být volební místnost v kině. Byla jsem se tam podívat a hned jsem ucítila typický zápach rozkládající se mrtvoly. Ptala jsem se starosty, co to má znamenat. Chvíli mlžil, pak mi ukázal, že tam mají v plastových pytlích ostatky z hromadného hrobu, které ještě nebyly identifikovány,“ vypráví.

Dozorem při volbách skončily její pracovní výjezdy do zahraničí. Říká, že během služby v armádě zažila výjimečné věci, mnoho se naučila a svými výdělky také výrazně přispěla do rodinného rozpočtu. Rodina její „vandrování“ také přežila. „Můj muž byl velmi statečný a je důkazem toho, že pro děti není důležitá jen matka, ale i otec. Na nějakou dobu jsme si prostě vyměnili role. Našemu vztahu to neublížilo a děti se brzy naučily být samostatné,“ říká Iva Valdmanová. Její životní krédo vystihuje tato věta: „Žij teď, příliš se nevrtej v minulosti a příliš si nepředstavuj budoucnost.“