Václav Valeš

* 1949

  • „A najednou… najednou… v tom našem SKOTu jsme nemohli dýchat. Cítili jsme ten slzák, dusili jsme se, takže řidič vepředu zastavil, my jsme otevřeli vzadu dveře, protože jako velitelé družstev jsme seděli hned u těch dveří. Tak jsme vyskočili ven, ty kluci lezli i poklopama, co byly nahoře nad tím, a teď začaly padat zbraně, výzbroj, jak skákali všichni ven, i po hlavě, jak se tam dusili... tak za tím SKOTem vznikla hromada toho materiálu… jak říkám, i zbraně, samopaly, to tam všechno bylo… S kolegou, co jsme byli první venku, tak jsme tam stáli a jen jsme na to koukali, nevěděli jsme, co se děje. A jako poslední vyšel kluk, vyšel ven, zůstal stát a my jsme všichni strnuli. On totiž… jak jsem říkal o těch slzných granátech, tak on je měl v kapse a on si je dopředu odjistil a ty granáty mu chytly, vybouchly… takže to bylo okamžitě zaplněný... ale co bylo nejhorší… ten kluk vystoupil a stál tam a byl nahej, spálenej. Byl jenom v saku, který měl opálený, a spodek, protože ty granáty měl v kapse… on byl spálenej, on byl černej… a teď... a to je to nejhorší… lidi, který stáli a koukali z oken, začali tleskat… ti tleskali… ti z toho měli srandu… to byl nejhorší zážitek… promiňte...“

  • „A posádka… protože ty naše družstva už strašně prořídly... protože [vojáci] byli pomlácený a byli různě po těch nemocnicích… takže mně v tom SKOTu zbyl řidič a já s osmi, asi, klukama. A velitel toho zásahu nás odstavil… při pohledu seshora, od Muzea, na sochu sv. Václava… tak vedle něj, těsně vedle něj, byly tam stromy tenkrát, myslím, že už jsou tam zase zpátky… takže tam jsme zůstali stát. Ve večerních hodinách, v deset, jedenáct, tak nějak, nevím přesně. Stáli jsme tam a lidi už se tam nahoru nedostali, už to bylo dost vyklizený, asi byli v barákách taky, tam bydleli, to je pochopitelný, no a my jsme tam měli vzadu otevřený dveře, moc jsme tedy ale ven nevycházeli, jenom jsme tam stáli, pozorovali. Dole, jako na Můstku, jsme pořád slyšeli, že se tam něco děje, a po nějakej době přijela volha, policejní, tenkrát ještě v modrobílých barvách, ta stará, první, carevna volha, a z ní vystoupil důstojník esenbáckej a teď, já na něj koukám a on má ratolesti generálský a on přišel a říká: ‚Soudruzi vojáci, kdo tady tomu velí?‘ A já říkám: ‚Já, soudruhu generále.‘ – ‚Soudruhu svobodníku, máte náboje, ostrý?‘ A já říkám: ‚Máme.‘ – ‚Připravte se. Tlačí se to sem opět z Můstku. Pan prezident, generál Svoboda, nebo prezident Svoboda, dal povolení k použití ostrých nábojů...‘“

  • „Dvacet třicet metrů pod sochou sv. Václava auta zastavila, my jsme z těch... obrněný SKOTy to byly, šedesát čtyřky tenkrát… my jsme z těch obrněnců vystoupili, v brigadýrkách… vyděšený zase, co se děje, a byli jsme naveleni, že se postavíme přes celou šíři Václavskýho náměstí. A teď před námi dav, deseti tisíc, asi, lidí, který když nás viděli, tak ztichli. A my jsme dostali rozkaz postupovat vpřed. Takže ta auta pomalu jela a my taky. Byli jsme vyzbrojení obuškama a byli jsme vyzbrojení ještě slznýma… ne granátama, ono to bylo něco jako… no, svým způsobem jo, byly to papírový rourky v délce tak patnácti centimetrů, měly označení, teď nevím to číslo, tu zkratku, ale vím, že tam byly stovky, že tam bylo sto a byla to polská výroba. A to se nahoře odtrhlo, odtrhl se pásek, tím pádem se to odjistilo a hodilo se to a ono se to roztrhlo a vysypal se slznej prášek. Někdy se stalo, že nám to bouchlo i v ruce, někteří kolegové… ono vám to otevřelo ruku, ale nic se nestalo, jenom ta ruka byla oteklá, ta dlaň. Takže tím jsme byli vyzbrojení a dostali jsme rozkazem vytlačovat ty lidi z Václavskýho náměstí. No a my jsme z toho byli hrozně v šoku a byli jsme v těch brigadýrkách… dav ztichnul a najednou na nás začal křičet: ‚Zelený gestapo, táhněte do lesů!‘“

  • „21. srpen 1968… ten den jsme se vyspali, byl budíček, byl nástup na snídani a na rozpravu a vzápětí jsme se dozvěděli, že do naší republiky vstoupila tzv. osvobozenecká vojska spřátelených armád. My, mladý kluci, devatenáctiletý, jsme z toho byli v šoku, ale nejenom my, asi i ti starší, co tam byli, a zejména důstojníci velící. Takže celej den, druhej den, jsme většinou strávili před tou naší ubikací na trávě při poslouchání tranzistoráku, abychom trošičku znali situaci. Z jedný strany to byla nuda, z druhý strany obavy a vyděšení, co se vůbec děje. No a asi ten druhej den, třetí, nevzpomínám si už přesně, byl zavelen ráno nástup a s veškerou polní a vyfasovanýma zbraněma jsme se dostavili, nebo byli odvedeni, na místní fotbalový hřiště, kde byla velící tribuna velitele praporu pana plukovníka Pareskýho a po seřazení a vyrovnání do útvarů, podotýkám, že nás tam mohlo bejt… tam byli zařazení i střelci, byli tam psovodi, byli tam mechanici, kluci řidiči, kuchaři a tak dále… takže nás tam mohlo bejt nějakejch tři sta, plus velení, no a tam nás tenkrát soudruh plukovník Pareský seznámil s tím, že… a doslova ho přesně slyším, jako dneska… když říkal: ‚Vojáci, byli jsme napadeni okupačními vojsky našich spřátelených armád. Já to odsuzuju, je to nepřijatelnej akt proti naší republice.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 22.04.2021

    (audio)
    délka: 01:41:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Plzeň, 30.04.2021

    (audio)
    délka: 01:43:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdybychom byli v civilu, tak budeme stát na druhé straně

Václav Valeš v roce 1969 jako vojín Pohraniční stráže
Václav Valeš v roce 1969 jako vojín Pohraniční stráže
zdroj: archiv pamětníka

Václav Valeš se narodil 28. dubna 1949 v malé vesnici Chotiná na Plzeňsku. Vyrůstal v rodině s pěti dětmi, tatínek byl truhlářem a maminka pracovala v místním zemědělském družstvu. Václav se vyučil obráběčem kovů, krátce pak pracoval v plzeňské Škodovce a v létě roku 1968 dostal povolávací rozkaz k výkonu povinné vojenské služby. Po odvodu byl přidělen k jednotce Pohraniční stráže do Nýrska. Tam prodělal základní výcvik a následující dva roky měl střežit západní hranici socialistického Československa. Termín vojenské přísahy měl stanoven na 21. srpen 1968, tentýž den ale Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy a situace se zcela změnila. Václav Valeš se zúčastnil nesmělých protestů tehdy devatenáctiletých branců, ale neskrývaný nesouhlas s okupací si vyslechl i od velitele praporu. Zažil i výhrůžky ze strany sovětských okupantů směřované českým vojákům. V lednu 1969 byl Václav Valeš bez bližšího vysvětlení převezen do ruzyňských kasáren v Praze, kde společně s dalšími vojáky Pohraniční stráže v nečinnosti strávil několik dnů. Až později se dozvěděl, že měli být nasazeni k potlačení možných nepokojů během pohřbu Jana Palacha. Stejná situace se opakovala v srpnu téhož roku, znovu byli převezeni do Prahy, ale tentokrát již rozkaz k zásahu dostali. V Praze probíhaly masové protesty proti okupaci a Václav Valeš byl jedním z vojáků, kteří zasahovali v centru hlavního města. Dodnes se zcela nevyrovnal s tím, v jaké situaci se tehdy ocitl, a stejně tak se těžko vyrovnával i s bolestnými vzpomínkami na tyto dny. Druhý rok vojny byl převelen k rotě Pohraniční stráže na Folmavu, a aby si mohl vojnu zkrátit, přihlásil se ke službě u policie (tehdy Veřejné bezpečnosti). Osm let strávil pochůzkami v plzeňských ulicích a následně, až do roku 2000, pracoval na oddělení pasů a víz v Plzni. Po roce 1989 úspěšně prošel prověrkami, problémy mu ale přinesl rok 1997. Tehdy byl jako vedoucí plzeňského odboru pasů a víz obviněn ze zneužití pravomoci veřejného činitele, konkrétně se mělo jednat o vystavení falešného pasu. Obvinění jako nepravdivé odmítl a jeho vina se neprokázala ani během soudního líčení. Ale stále protahovaná doba do začátku soudu, medializování případu i nemožnost účinně se bránit mu přinesly mnoho zklamání, a rozhodl se proto od policie odejít. Nyní (2021) je v penzi a se svou rodinou žije v Plzni.