Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Valošek (* 1937  †︎ 2023)

• narodil se 12. července 1937 ve Frýdku-Místku

• otec František vlastnil kovárnu, matka pracovala v hotelu Beskyd

• na konci druhé světové války se ve Frýdku účastnil pohřbu obětí bojů s Němci, mezi nimiž byli i dva fotbalisté

• jako žák hrál za Frýdek

• po základní škole se v roce 1952 začal učit lodníkem v Děčíně

• takřka čtyři roky se plavil hlavně po Labi a po kanálech ve východním Německu

• dostal se do mořských přístavů Hamburk nebo Štětín

• v roce 1957 ho fotbaloví funkcionáři přemluvili, aby se vrátil do Frýdku

• dvouletou vojnu strávil v Dukle Olomouc a postoupil s ní do druhé ligy

• v letech 1960 až 1966 hrál za Baník Ostrava

• v první lize s ním vybojoval třetí místo

• prosadil se do československé reprezentace, na letní olympiádě v Tokiu s ní získal druhé místo

• jako fotbalista procestoval svět od Japonska až po Jižní Ameriku

• patnáct let trénoval mládež v Baníku Ostrava

• s manželkou vychovali syna a dceru

• vnuk Vojtěch Hadaščok získal v roce 2012 jako fotbalista mistrovský titul se Slovanem Liberec

• František Valošek zemřel 31. července 2023

Skoro čtyři roky neběhal po fotbalových hřištích, ale po nákladních lodích na Labi a východoněmeckých kanálech. Místo kopaček nazouval dřeváky, aby si o rozpálenou palubu nepopálil chodidla. Mezi šestnáctým a dvacátým rokem života, klíčovou dobou pro dozrávání fotbalových talentů, si jako lodnický učeň, lodník a druhý kormidelník kopl do balónu jen výjimečně. A přece se František Valošek dostal do prvoligového Baníku, československé reprezentace a s národním mužstvem vybojoval na letních olympijských hrách 1964 stříbrnou medaili.

„V roku 1957 za mnou přijeli do Děčína tři bafuňaři Slezanu Frydek-Mistek, kde jsem v patnacti skončil. Mužstvo tehda postoupilo do divize, třeti nejvyšši soutěže u nas, a vzpomněli si na mňa,“ říká František Valošek svým typickým slezským dialektem promíchaným občas s hovorovou češtinou. „Chtěli, abych se vrátil, a kyvnul jsem jim. Bylo mně necelych dvacet roku.“

Když jako patnáctiletý odešel z Frýdku-Místku do Děčína na lodnické učiliště, ocitl se sám mezi kluky křtěnými většinou Vltavou a Labem, kteří měli ‚šifařinu‘ v krvi po předcích. Sám pocházel ze severní Moravy, kraje havířů, valcířů, a pravda i textiláků. Fotbalový klub Slezan Frýdek Místek totiž dostal název podle místních bavlnářských závodů.

Lopatu neudrži, dej ho na lodnika

„Byl jsem maly a při vyběru mojeho budouciho povolani řekl muj stryc mamě – Dyť ani neudrži lopatu, dej ho na lodnika, aspoň bude na čerstvem vzduchu,“ vzpomíná František Valošek. „Na internatu v Děčině se mi styskalo po domově a někdy jsem si i poplakal.“

S fotbalem úplně neskončil, dával góly za děčínský dorost, ale po vyučení se s hřištěm rozloučil. Většinu času strávil na vodě, jen v zimě, když řeka zamrzla, zakotvil na pár týdnů v Děčíně. Práce na lodi ho bavila a dostával za ni víc peněz než později v prvoligovém Baníku. Na druhou stranu se však díky fotbalu dostal do světa od Japonska až po Jižní Ameriku, zatímco na lodi doplul nejdál do západoněmeckého Hamburku.

Během svého pestrého života se ocitl hluboko pod zemí. Na počátku své kariéry v ostravském Baníku kombinoval tréninky s prací měřiče v Ostravsko-karvinských dolech (OKD). Dělal nejenom na povrchu, ale i v šachtě. Při důlním neštěstí zahynul jeho parťák.

V OKD skončil František Valošek v necelých 55 letech, v Baníku o mnoho let později. Na penzi se staral o údržbu fotbalového areálu s názvem Jeremenko. Před mistrovstvím světa 1994, které se konalo v USA, prodal svou medaili z Tokia, aby na výstavě posloužila americkým pořadatelům k popularizaci fotbalu. Vzpomínky na japonskou olympiádu si ale uchoval navždy.

Potkal se na ní mimo jiné se zakladatelem firmy Adidas Adolfem Dasslerem. František Valošek totiž nechal v Ostravě své kopačky určené pro podmáčený trávník, a když v Tokiu začalo před finále fotbalového turnaje pršet, musel by nastoupit v klouzajících lisovkách. Trenér Rudolf Vytlačil ho ale dotáhl k Adolfu Dasslerovi, zakladateli legendární firmy Adidas. Měl v Tokiu svou buňku a osobně ostravskému útočníkovi vyzkoušel zbrusu nové adidasky.

„Sem asi jedinym fotbalistou, nebo jednim z mala, před kterym si Adi Dassler klekl, obul mu kopačku a zašněroval,“ podotýká František Valošek.

Strýcové válčili ve wehrmachtu i v polské armádě

František Valošek se narodil 12. července 1937 ve slezském Frýdku, který se během druhé světové války spojil v jedno město s moravským Místkem. Jeho otec tam dělal kováře, maminka pracovala v kuchyni hotelu Beskyd. Příbuzenstvo z matčiny strany pocházelo z jihomoravských Kunovic, otcova rodina měla kořeny na Těrlicku. Jedna babička žila v beskydských Starých Hamrech, druhá až za hranicemi v Polském Těšíně.

První vzpomínky Františka Valoška se vážou k druhé světové válce. Vybavuje si přelety angloamerických bombardovacích svazů nad Frýdkem. Mířily na polské průmyslové oblasti v Katovicích a okolí a 29. srpna 1944 dopadaly jejich bomby i na Ostravu. „Viděl jsem souboje stihaček nad Frydkem i piloty s padaky, kteři vyskakovali ze sestřelenych letadel,“ tvrdí. „Otec jako kovař musel robiť pro Němce železne kramle. Použivali je při vystavbě opevněni. Robil take kovani na jakesi jejich opevněne dřevěne vozy, kam Němci davali kulomety.“

Otec Valošek si za války ponechal českou národnost a na rozdíl od řady mužů ve Slezsku nepodepsal takzvanou volkslistu, listinu, díky níž lidé získali německé státní občanství. Po vyhlášení války je odvedli do wehrmachtu, aby bojovali za nacistickou říši.

„Ze strany otcovy matky jsem měl pět stryců, někteři byli ve wehrmachtu, druzi v polské armadě. Zvěděl sem to na babině pohřbu v Polsku v roce 1960,“ podotýká pamětník. „Jeden z mych strycu padl na začatku valky do zajeti jako polsky vojak a musel robiť pro Němce. Vozil fošny a cement do Osvětimi, ale neznal, že tam Němci stavi koncentrak.“

Polské příbuzenstvo se s moravským nesešlo pouze při tryzně za babičku Valoškovou. Její vnuk František hrál v roce 1962 za národní mužstvo proti Polsku. Do Bratislavy se na něj přijeli podívat všichni strýcové z Polska s rodinami. „Porazili sme Polaky dva jedna a po zápase mi řikali – Fraňku, tos nam neměl robiť,“ vzpomíná František Valošek.

Fotbalisté šli na Němce a dva padli

Uplynulo tehdy 20 let od doby, kdy začal poznávat fotbalový balón. V jejich domě žili také Hrabcovi, otec dělal správce na hřišti FK Ostravice a oba jeho synové Jindra a Zdeněk kopali za Ostravici. „Pan Hrabec mě bral na hřiště, na skřini měl dva balony a pučoval mi je. Když přišli jeho kluci z roboty, ťukal sem si s nimi,“ prozrazuje. Na konci války však sedmiletý kluk poznal, jak krutý dovede být osud k jeho blízkým. Život ztratili dva nadějní fotbalisté FK Ostravice, na které se jako fanoušek tak rád díval.

„Třicateho dubňa osvobodili Rusové a Svobodova armada Ostravu, byla neděla a FK Ostravica ve Frydku hrala proti Moravii. Byl jsem tam s tatou. Šli jsme domů a fotbalisti v kabinách popili pivo a nějake samohonky. Tradovalo se, že povzbuzeni alkoholem vybrali nějaky sklad zbraní a šli na Němce,“ tvrdí pamětník. „Zdena Hrabec přišel dom po třech čtyřech dnech a řekl svym rodičum – Jindra padl. S nim umřel i Mira Juřica. Byl z Ostravy a do Frydku dojížďal, v nedělu mu už do Ostravy nic nejelo, a tak měl přespat u Hrabcu. Jindru Hrabca našli v marnici frydecké nemocnice, ale o Mirovi Juřicovi nevěděli nic. Moja mama s paní Mohylovou ho šly hledat a našly ho ležet pod mostem jen v trenyrkach. Někdo mu mrtvemu ukradl šaty. Mama vykladala, že dostal do krku kulku dum-dum, ktera vybuchuje vevnitř a robi strašnou paseku. Mira měl polovinu tvaře zdemolovanou.“

Podle Františka zemřeli v přestřelkách s Němci i další lidé z Frýdku. Pamatuje si jejich pohřeb, při němž šel dlouhý průvod z města na frýdecký hřbitov, vzdálený několik kilometrů. „Fotbalisti se střidali a nesli rakve se Zdenou Hrabcem a Mirou Juřicou na ramenach,“ dodává. „Byl jsem sedmilety kluk, ale hodně jsem s nima všecko prožival.“

Táta musel zavřít kovárnu a dělal v Nové huti

Během války se manželům Valoškovým narodila dcera a osvobození se dočkali bez větších obtíží. Německá majitelka domu paní Pawlická jim dokonce jako jediné partaji dovolila chovat králíky a slepice. Pravděpodobně proto, že otec Valošek převzal kovárnu po jejím zesnulém muži. Při poválečném odsunu Němců z pohraničních oblastí republiky došlo nicméně i na paní Pawlickou. „Mohli ji tady nechat dožit. Nikomu nic neudělala a říkala, že někteří Češi jsou lepši než volkslistaři, kteři sa přihlasili k Němcům,“ prohlašuje František Valošek.

V roce 1948 nastolili komunisté v Československu diktaturu a začali likvidovat soukromé podnikatele. Otec Františka Valoška přišel o kovárnu, znárodněný průmysl mu do ní ale stejně přestal dodávat koks. „Tata šel do Nové huti. Mama měla radost, protože měl pravidelny přijem. Jako kovař musel na penize čekat, někteři sedlaci mu platili až po žnich,“ upozorňuje pamětník. „Kšefty dohadovali v nedělu dopoledne, když v kostelu byla mša. Chodili na ni ale jen ženske a děcka, sedlaci s tatu seděli v hospodě.“

Fotbalista Markusek válčil v tanku a osvobodil Ostravu

Fotbal ho bavil čím dál víc a jako starší žák jezdil z Frýdku s ostatními kluky na první ligu až do Vítkovic. „Šli jsme z Frydku do Vratimova pěšky přes mosta na Komarka, tam jela stara bedna a zastavovala ve Vítkovicach. Vítkovice měly narvane hřiště obecenstvem, nas děcka hnaly z tribuny do kanálu za plotem, viděl jsem odtam akorat kopačky. Hráli tehdy za Vitkovice Bouzek, Pszcolka, Bican, Vejvoda, Vasil Buchta, Alex Markusek,“ uvádí. „Vasil a Alex přišli do Ostravy za valky s generalem Svobodou. Markusek byl tankista, který osvobozoval Ostravu a zustal tady. Jak sem skončil v Baníku a šel jsem hrat do Nové huti, Markusek robil ředitela stadionu enhačka. Vím, že jak běžely v televizi sovětské filmy jako Osvobozeni, tak Alex přišel brzy rano za nami a začal - Divali ste se na ten film? Větši volovinu sem neviděl. Jak na to přišli, že jela za tanky polni kuchyňa? My jsme čtrnact dni polni kuchyňu neviděli. Jedli sme syrove maso z čerstvě zastřeleneho koňa. V tanku bylo vedro, potili sme sa, smrad, kadili sme a vyměšovali do kybla. Někdy nebylo možne vylezt z tanku čtyři pět dni. To byla slast tam bejt.“

Ve starších žácích se ukazoval malý, ale šikovný František Valošek jako velká naděje pro frýdeckou kopanou. Rozhodnutí rodičů poslat ho na lodnické učiliště do Děčína zabrzdilo jeho kariéru. Jako učeň sice kopal za dorost Děčína, v sedmnácti letech ale nastoupil na nákladní loď a s fotbalem skončil.

Hodně Němek se živilo na Labi prostitucí

„Člun měl sedmdesat šest metrů, nosnost sedm set padesat tun za plneho lodniho stavu. Dali nas s kolegou z učilišťa Frantou Krškou dohromady. Vozili sme železnu rudu, ale i burske ořechy. Byly syrove jak fazole, šly do Usti, tam se z nich robil olej, vozili sme i pět set tun buraku,“ upozorňuje. „Bylo mi sedmnact roku, neuměli jsme s Frantou Krškou ze začatku hospodařit, vydělane peníze sme propili a pak jsme čtyři nebo pět dnu žrali buraky, pražili sme je na kamnach nebo sme z nich robili něco podobneho jak fazolačku.“

František Valošek jezdil od roku 1954 po Labi a po východoněmeckých kanálech na lodi Děčín. „Velke množstvi mladych německých holek se živilo jak prostitutky, bo za valky přišly o rodiče. Při bombardováni a tak. V Magdeburku byla vytažena loď na břeh a udělali z ni restauraci. U Féry se tam řikalo. Chodilo tam velke množstvi holek, v Magdeburku nasedly na loď a jely pět nebo šest dnu tři sta padesát kilometru až do Dražďan, tam vysedly a na nějake jine lodi jely nazpatek,“ prozrazuje. „My s Frantou jsme si je vzali na loď jen jednou, ale jini lodnici vicekrat. Všechno dělalo se tajně, kapitán a kormidelnik o tom nesměli vědět. S Frantou sme byli u kormidelníka Ličenika a on jezdil s manželkou, byla by na nas strašně zla, kdybychom holky na lodi měli. Uměly česky, ale hlavně sprostoty jako – Pojď si zašoustat, kurva nebo běž do pr….!“

Na horké palubě mohli chodit jen v dřevákách

František Valošek se plavil přes komunistické východní Německo až do západoněmeckého kapitalistického Hamburku. Tam ho ostřílení kolegové pasovali na lodníka. Poté, co projeli v Hamburku všechny mosty, musel se na palubě zakousnout do řetězu a pokřtili ho na šífáka labskou vodou z hrníčku. „Kapitan nechal manželku na lodi a vzal nas do Liebe Strasse, do ulice lásky, kam byl do osmnacti roku vstup zakazany. Šlo se tam dvěma vchody do ohrady z vlniteho plechu, poprvé sem viděl automaty na cigarety, čokolady, damske kalhotky, filmy do foťaku, papirove kapesníky,“ popisuje doupě neřesti, tolik kritizované v komunistickém Československu. „Najednou vykladni skřiň, za sklem seděly tři baby, mirně se začaly obnažovat, roztahly nohy. Ja se tak styděl, nekoukal sem do vykladu, ale do vody na kachničky.“

Pamětník dodává, že na lodi se v plavební sezóně zvedaly kotvy ve čtyři ráno a kotvilo se v osm večer. Díky přesčasům vydělával jako osmnáctiletý přes dva tisíce korun, což tehdy odpovídalo dvěma až třem běžným platům. Po čase jezdil na lodi jako druhý kormidelník. Dodnes dokáže vyjmenovat všechny německé vesnice a města od Hřenska až po Magdeburk.

„V létě bylo na železne palubě strašlive horko, nedalo se tam chodit v teniskach ani v kožených botach, jen v dřevakach. Všeci lodníci a celá labska branže existovala na lodi v dřevakach, krasnych lipovych, vyraběli je v NDR. Uměli sme se v nich pohybovat,“ vypráví František Valošek. „Jezdili jsme i v zimě, když Labe nebylo zamrzle. Ráno vstanem a paluba vypadala jak na vítkovickém stadionu, posetá ledem, nešlo po ni ani projit.“

Němky se o lodníky přetahovaly

V roce 1954, na začátku své lodnické kariéry, si František Valošek povšiml jednoho velkého rozdílu mezi Československem a východním Německem. Wikipedie uvádí, že během druhé světové války zahynulo na frontě 5,5 milionu německých vojáků. Tři miliony Němců padly do sovětského zajetí, až jedna třetina v lágrech zahynula, poslední se vrátili domů až v roce 1955. (Zdroj – Aktuálně.cz, 29. dubna 2020, Martin Novák)

„V NDR bylo velke množstvi žen a malo mužů. V sobotu sme zakotvili u dědiny a šli sme na tancovačku do hospody. Za dlouhym stolem sedělo patnact bab a jeden starši děda, holky tančily s holkama. Přišlo tam pět chlapu od nas z lodi v modrych uniformach, ja nejmladši sedmnáctilety synek. Zraky ženských od stolu se na nas upřely a běžely pro nas,“ prohlašuje František Valošek. „Starši mladou odstrčila, přiletěla ke mně, jak mně jen drapla a sevřela na prsa. Nebyl sem velky tanečnik, šlapal jsem zeli, ale bylo jim to jedno. Na loď s nami nešly, ale sex mět chtěly. Jedna mňa vytahla ven a začala se se mnu libat. Neuměl jsem to, nechtěl jsem do toho jit.“

S Františkem Valoškem jezdil na lodi strojník, za války ho nacisté nasadili na nucenou práci do Drážďan, kde dělal kinoperátora a zažil bombardování města v únoru 1945. Více ale vyprávěl o příjemnějších zážitcích. Leckteré mladé německé ženy, co zůstaly bez mužů, za ním chodily během promítání do kabiny. „Sexualita mluvila za sve, bo strojnik byl tehda mlady a pro německe ženske bylo uměni sehnat za valky takového chlapa. Nosily mu potravinove listky, strojnik nam říkal, že Němci na něho čuměli, bo si mohl dovolit kupit k bramborovemu salátu jejich silne a velmi chutne párky, bokvursty, a oni museli jest jen kyselú rybu.“

Staří lodníci vyprávěli Františku Valoškovi o hrůze, jakou viděli na Labi po zpustošení Drážďan spojeneckými bombardéry v únoru 1945. „Bylo to peklo, kolik mrtvol plavalo směrem od Drážďan po proudu dolu. Jeden stary dědek vyslany ke břehu měl vytahovat mrtvoly hačkama na břeh a robiť jich supis,“ říká. „Ale ženske je odhazovaly od břeha, ať plavou do dalši dědiny.“

V roce 1956 se František na lodi doslechl o povstání proti komunistické vládě v Maďarsku, které potlačila Sovětská armáda. Československý tisk a rozhlas o něm informovaly jako o porážce kontrarevoluce. „Viděl jsem to tak, že bandy a bandite bojuji proti maďarske vladě. Nikdy jsem nebyl komunista, ale skoro jsem vic fandil Rusákům, že dobře udělali, že bandy v Maďarsku padly,“ poznamenává. „Pak jsem zažil v Jižni Americe jako fotbalista, jak řikali, že Československo je Rusko. Brali nas za komunisty, někde nam fandili a někde ne, jak byli proti komunistum naočkovani.“

Na jaře roku 1957 si ve Frýdku vzpomněli, že jakýsi Valošek u nich docela slušně kopal do mičudy. Potřebovali někoho, kdo by jim pomohl udržet se v divizi, kam postoupili. Když za ním funkcionáři dorazili do Děčína, nenapadlo ho, že by ještě mohl udělat s fotbalem díru do světa. Ale do Frýdku se nakonec vrátil.

Samopal dal do úschovny a jel načerno domů

První utkání hrál proti Dukle Olomouc a dal jí dvě branky, kterýžto kousek zopakoval i v odvetě. Poté, co narukoval na vojnu, Dukla po něm s chutí sáhla. „Slezan zajistil, abych šel do kasaren na Hranečnik, kousek od Frydku. Mysleli si, že za ně budu dal hrat. Ale Olomouc mě nějak vyštrachala a dostal sem befel od velitele roty: ‚Sbalte si plnou polni a odchod!‘ Přijel jsem tramvajkou s plnou polni a se samopalem na nadraži v Ostravě,“ vzpomíná. „Chodim po peroně, chtěl jsem si odskočit načerno domu, za to byl ale prokurator. Pani v uschovně zavazadel mi řika: ‚Vy chcete mět volno, že? Pojďte se mnu.‘ V uschovně ležely čtyři velke polni a čtyři samopaly. Přihodil jsem paty ruksak, opřel samopal a jel do Frydku. Bleskově jsem navštívil mamu, pak zpatky do Ostravy a na rychlik do Olomouce. Kdyby našla mou velkou polni a samopal v uschovně vojenska litačka, zavřeli by mě, až bych zčernal.“

Jako fotbalistu zařadili Františka Valoška v Olomouci k letcům do velitelské roty. „Kapitan Korel, u kterého jsem se hlasil, mi řekl, jaktože mam ještě zelenou uniformu, že ju nenavidi a ať hned nafasuju modru,“ poznamenává. „Vojnu sem měl krasnu, k žoldu devadesat korun sem jako fotbalista dostaval měsičně tři sta korun jako přilepšeni na stravu. Mohl jsem zvat ostatní vojaky na vycházce na pivo. V kasarnach jsem potkal nadporučika, robil tam sporťaka pro dustojniky. Dvakrát tydně je honil při atletickem treninku, hlavně pupkati byli naštvani. Byl to Jaroslav Pitner, pozdějši hokejovy trenér Jihlavy a naroďaku.“

Františku Valoškovi se povedlo postoupit s Duklou Olomouc do druhé ligy, jako odměnu obdržel skoro dvoutýdenní mimořádnou dovolenou. Kapitán Korel mu slíbil prestižní vojenský odznak Vzorný střelec, ale ne za ovládání samopalu. „Říkal, že mi ho da, když dam deset branek. Dal jsem šest,“ svěřuje se.

Ráno mazal do roboty, až pak na trénink

Dukla Olomouc si přála, aby u ní zůstal natrvalo jako fotbalový voják z povolání. František Valošek však dal přednost ostravskému Baníku a aby mu vojáci nedělali problémy, upsal se k práci na šachtě.

Poskytli mu ji v měřičské skupině, kromě něj do ní podnik OKD umístil i brankáře Baníku Vladimíra Mokrohajského. Pokud mužstvo trénovalo odpoledne, fárali pod zem, při dopoledních trénincích měřili na povrchu. Zjišťovali kromě jiného změny krajiny a staveb vlivem těžby a poddolování terénu, v dolech pak přesnost ražení chodeb.

„Na šichtu sme nastupovali v šest, nejdřive sem dojižďal do Ostravy z Frydku. Ale bylo přijemnějši chodit vedle fotbalu eště do roboty, než pak trénovat dvoufazově,“ upozorňuje. Se sbíječkou v černouhelném dole nepracoval nikdy, ale jednou nad ním taková hrozba visela. Zajímala se o něj pražská Slavia a zavolal si ho tenkrát rozzlobený předseda Baníku a ekonomický náměstek OKD Ladislav Chrust. „Vzal si mě na kobereček a řikal: ‚Franto, jak si toto představuješ?!‘ Kdybych Slávce podepsal, valil bych určitě do rubani.“

OKD zaměstnávaly i další fotbalisty Baníku. Podle pamětníka dělal Karel Sedláček na strojním úseku, Honza Chlopek jako opravář důlních lokomotiv, Karel Dvořák byl správce budov, Zdeněk Stanczo pracoval ve finančním oddělení, Jiří Křižák dělal ve mzdovce ekonoma pro techniky. Josef Ondračka jako vyučený stolař v dřevovýrobě.

Při neštěstí na šachtě zahynul jeho parťák

Na šachtě prožil František Valošek víc času než na hřišti. Natrefil na veselé příhody, ale také jím otřásly tragédie. Našel pod zemí kamarády, potkal se také s fotbalovými soupeři. Po jednom domácím prvoligovém zápase sfáral na takzvanou ‚jedničku‘, kde pracovali vězni. Ozvalo se za ním: „Ferko, tak včera vam to vela neišlo.“ Ukázalo se, že s ním mluví jeden z vězňů, jemuž za dobré chování a kvalitní pracovní výkony povolili návštěvu utkání Baníku na Bazalech. Františku Valoškovi se pochlubil, že před nástupem trestu hrál první ligu za slovenskou Nitru. Havaroval na motorce a jeho vinou zahynul spolujezdec, tak ho soudce poslal na rok a něco do basy.

„Bachraty se, myslím, jmenoval. Moc jsem mu ale nevěřil. Neuběhly ani tři měsice, jeli jsme na prvni prvoligovy mistrak v nove sezoně právě do Nitry, přijde ke mně takovy udělany chlap a – Ferko, ako se máš? Odpovim – Dobře. A odkud se zname?  Pry, že z jedničky. Byl to doopravdy ten vězeň. Nastoupil proti nam, deset minut bylo do konca zapasu, vedli jsme dva jedna, a on nam dal dva goly hlavou. Prohrali sme tři dva. A mně se ukazalo, že mam vic věřit lidem.“

Velký zármutek mu přineslo neštěstí, které postihlo jeho parťáka z měřičské skupiny Viktora Staňka. Šel si přivydělat na noční směnu. Se zámečníky kontroloval vodítka na kleci, jež svážela havíře do podzemí. „Nejela šest metru za vteřinu jak normalně, nebo kolik, ale jen cink, cink, cink, popotahnout a změřit. Sjižděli na třeti patro, Viktor Staněk byl na střeše, na druhém patře byla pauza, dělali tam úklid kolem šachty. Jeden z naražečů nahodil šedesatku nebo osmdesatku stojku na plny vuz. Byl těsně u jamy, kulan odperoval, přeskočil branku a letěl osmdesat metru šachtou. Střiška klece stala zaroveň s kolejištěm, Viktor Staněk vystupoval a pry jak byl předkloněny, dopadnul mu kulan na hlavu. Viktor se skacel obličejem na koleje a byl mrtvy,“ popisuje František Valošek. „Přijdu na šichtu v šest rano klasicky, vidim kytičku, řikam – Co se stalo? Viktor je mrtvy. Myslel jsem, že omdlim, bo hodně jsem s nim prožil, při měřeni na šachtě i venku, v zimě ve vedrech. On taky mluvil i na pohřbach jinym horníkum, utěšoval jejich rodiny. Vynikajici chlap.“

Hrajete pro haviře a huťaře!

Právě chlapi z OKD hledali po nebezpečné a vyčerpávající dřině povyražení na Baníku. František Valošek prozrazuje, že jim předseda oddílu Vladimír Chrust zdůrazňoval – Hrajete pro haviře a pro huťaře! Když prý Baník prohrál, padla na ně mizerná nálada, což se promítlo do plnění plánu. „Když robili dobře, dostavali od OKD listky na Bazaly zadarmo, vypravovaly se pro ně autobusy a vozily je až na stadion,“ prozrazuje pamětník. „Vzpomínám na choral celeho publika, ale hlavně, jak se po levé straně ve vinklu scházela skupina Slovaku, huťařu. Měli jednu sirenu, zněla strašně, příšerny zvuk. Povzbuzovali nas s tým ostravským davem, ale jenom když sme hrali s Čechačky. Jak přijel někdo ze Slovenska, fandili mu. Ještě ani nezačal zapas a už to jelo – Pome Žilina! Pome Žilina! Někdy se svou sirenou překřičali i dvacet tisíc Ostravaku.“

V hlavě Františka Valoška utkvěly především slavné výhry na Bazalech se Spartou a s Duklou. „Duklu sme porazili i s Masopustem, Pluskalem, Laďou Novakem, Jelinkem, Kučerou, Koubou. Hralo se na Prvniho maje, dopoledne nas poslali do pruvodu a odpoledne na Duklu,“ připomíná.

V Baníku strávil roky 1960 až 1966, většinou se mužstvo pohybovalo v první polovině tabulky a jednou skončilo třetí. „Berbrove byli už i tehda. Jednou jsme v lize zachraňovali Slávku, potřebovala u nas vyhrat v předposlednim kole. Baniku o nic nešlo, tak se vyboři se Slávkou domluvili. Ale nechtěli, aby hrali mladi kluci Valošek s Mikeskou a něco svou nerozvažnosti nepokazili,“ tvrdí pamětník. „Tak nas poslali za primařem Novotnym, našim doktorem. Dal nam teploměry, měli jsme pry sedmatřicet a něco. Řika nam – Ste dost nemocni, nemožete hrať. Starši hrači i trenér Bufka byli do naši prohry zainteresovani, vim, že Tomaš Pospichal nedal penaltu. Slávce to ale bylo stejně houby platne, protože v posledním kole prohrala pět nula v Nitře a spadla do druhe ligy.“

Doktor jim dával jako vzpruhu fenmetrazin

František Valošek se nebojí mluvit ani o preparátech, které dostávali od klubového lékaře před utkáním na povzbuzení. Primář Novotný jim rozdával C a B vitamin ze dvou ampulek. „Měl ale ještě jednu. Nastav dlaň! Ulomil z malé tabletky pulku – Sněz, spolkni, zapij sodovkou! Pane primáři, a co je to? Nestarej se, spolkni a zapij!“ prohlašuje. „Stejně sme se dozvěděli, že nam dava fenmetrazin. Na hřišti mi nepřipadalo, že bych běhal nějak jinak. Ale celou noc jsem po fenmetrazinu hral fotbal, převaloval sem se v posteli a ne a ne usnout. Hlavou se mně honilo, co jsem mohl udělat lip. Po fenmetrazinu byla shaňka od otylejšich ženskych, co chtěly jit s vahou dolu. Sežeň, Franto, fenmetrazin! Bo po fenmetrazinu měl člověk nechutenstvi a hubl. Ale normalně byl bez receptu nedostupny. Primař ho nedaval jako vzpruhu každému, jen asi pěti vytipovanym.“

S Baníkem se František Valošek vypravil až do Jižní a Střední Ameriky, na slavném turnaji Hexagonal v Mexiku nastoupil proti hvězdám brazilského Santosu na čele s nejlepším fotbalistou všech dob Pelém. V bolívijském La Pazu se utkal s legendami brazilského Botofaga Garrichou, Djalmou Santosem. „Letadlo přistalo nad La Pazem v 4080 metrech, jak otevřeli dveře, tak dole už nachystali čtyři nositka na kolečkach a plno kyslikových masek. Jak vstoupil člověk na schudky, začala se mu motat hlava. My byli mladi sportovci, ale starši lidi pokladali rovnou na lužka a maska kyslikova šla hned na obličej. V La Pazu se hral fotbal pěšky, v tom řidkym vzduchu se nedalo běhat.“

František Valošek si zakopal i v Argentině, kde vládla vojenská junta. Za baníkovci přišel jeden místní generál a šokovalo ho, že hrají prvoligový zápas za prémie kolem pěti amerických dolarů. „Atmosfera na stadionu byla šilena, když rozhodči vyloučil Mirka Wiencka a jejich Rojase, že se pošťuchovali, diváci řvali tak, že se nemohlo hrat dal,“ popisuje pamětník. „Museli Wiencka i Rojase přivest zpatky z kabin na hřiště a až pak se mohlo pokračovat. Na zajezdu v Iraku, v Bagdadu, nas chytla revoluce. Odvedli nas mimo hotel, zažili sme bombardovani vladniho palace. V Iránu sem si podal v Teheranu ruku se šahem Muhammadem Rezou Pahlavim, naše velvyslanectvi se o nas perfektně staralo. Inženyr Karmelita neuřadoval, jezdil s nama i na tréninky. Velvyslanec domluvil, že sme mohli zustat v Teheranu dyl a hrali jsme proti jejich naroďaku.“

Baník učil Kubánce fotbal

Fotbal zavál Františka Valoška rovněž na Kubu. V zemi, která se díky Fidelu Castrovi a dalším revolucionářům vymanila z vlivu USA a přiklonila se ke komunistickému Sovětskému svazu, učil Baník v roce 1962 hrát Kubánce kopanou. V lednu a v únoru tam strávili šest týdnů a bydleli ve slavném hotelu Hilton v Havaně.

„Byli tam rušti treneři a dělali z Kubancu Juantoreny a dalši pozdějši olympijske vitěze. Kubanskym atletum pomahali Dana Zatopkova a Emil Zatopek. Na Kubě zavedli fotbal Španěle, pak přišli Američani a bylo po fotbale, hral se tam baseball,“ říká. „Kubanci fotbalu nerozuměli, brali ho podle baseballu, když někdo nakopl mič na šedesat metru, měl od divaku aplaus jak hrom. Gól jim nic neřikal. Když jsme proti kubanskym mužstvum hrali odpoledne, davali sme jim sedm osm golu, bo byli zvykli tou dobou chrapat. Při utkanich v noci byli naopak ve svém živlu.“

Vrátil se z Kuby a narodil se mu kluk

František Valošek poznal i noční život v kubánském hlavním městě. Popíjel na baru v Hiltonu daikiri a zalíbil se jedné zpěvačce, krásné mulatce. Po vystoupení ho pozvala do staré Havany. „V baru, kam jsme šli, se hrál rokec, tancovali tam mladi lide, proticastrovci a proamerikánci,“ podotýká. „V Havaně jsem viděl bar Tropicana, palmy, reflektory a najednou z palem vychazely tanečnice. Na Kubě by holky furt tančily, i při chůzi se krasne pohybovaly v bocich.“

Československý velvyslanec v Havaně zařídil, aby hráči Baníku dostali za výuku fotbalu na Kubě odměnu v pesos. „Doma nam je vyměnili za tuzexove bony, prodal jsem je a koupil si plynovou ledničku za dva tisice dvě sta korun,“ svěřuje se. „Za tyden po navratu se mi narodil kluk, za par let jsme měli s manželku ještě holku.“

František Valošek odehrál v dresu Baníku za šest prvoligových sezón 151 utkání a vsítil v nich 54 branek. Jako prvoligový fotbalista si nežil na příliš vysoké noze. Za vyhraný mistrovský zápas bral prémii 200 korun, 20 korun mu z ní ukrojila daň. Příjem mu zvyšoval příspěvek na stravu, kalorné dělalo 600 korun měsíčně, nějaké drobné peníze se mu přisypaly díky přátelským utkáním. Jako měřič měl za jednu šichtu 45 korun. „Peněz jsem vydělával přiměřeně,“ tvrdí. V druhé polovině 60. let 20. století vlastnil auto, škodovku stovku, o čemž většina obyvatel tenkrát jen snila.

Popili na banketu a poničili hotelový pokoj

Za mužstvo Československa nastoupil šestkrát. Mohl víckrát, nicméně doplatil na bujarý banket po kvalifikaci mistrovství Evropy s mužstvem Německa. „Byla tehda velka moda banketu. Na hotelu v Berlině jsme urobili pruser, že jsme mírně rozbili pokoj. Ja, Honza Lala, Ruda Kučera, Vilda Schroiff a Tomaš Pospichal. Nějaka roztrhana prostěradla, židle sem tam rozlamana. Honza Lala vzal nuž, do omitky na pokoji vyryl něco sprosteho, myslim ‚Germani jsou svině‘. Pospichal seškrábal omitku, aby se nedalo nic poznat. Škoda byla šest set marek. Banket jsme měli po zapase dohromady s Němcama, piskal Rus Latyšev, co pro nas nezapiskal jasnú penaltu ve finale na mistrovstvi světa v Chile. Pepik Masopust ho držel u baru pod krkem. Na banketu sme s Němcama dost popili, však znate, řika se – Fotbalista potřebuje k životu kopačky a pak už jen dvě věci, vyvrtku a karty.“

Fotbalový svaz zavedl s provinilci kárné řízení. Na disciplinárku se ale dostavil jen František Valošek, hrdinové z Chile se tam neobtěžovali. „Dostal jsem jako trest zakaz reprezentovat na rok a pokutu dvě sta korun. Ostatní jen padesat korun. Trener naroďaku Rudolf Vytlačil ale věděl, že fotbalista nemůže byt hodny kluk. Fandil pruserařum a když mi uplynul trest, vzal mě do olympijskeho tymu,“ poznamenává.  

V Tokiu 1964 si připsal dalších šest utkání za olympijský tým. V utkání ve skupině vstřelil vítězný gól Brazílii, reprezentované budoucími fotbalovými hvězdami. Fotbaloví olympionici se probojovali až do finále, kde podlehli 1:2 Maďarsku.

Kopačky mu zkoušel majitel Adidasu

František Valošek si odnesl z Tokia velké dojmy nejen z fotbalového stadionu. Před odletem do Japonska ‚nafasovali‘ reprezentanti zbrusu nové kopačky značky Adidas. František Valošek však měl nejenom malý vzrůst, ale i malou nohu. Jeho velikost šestka se mezi nabízenými kopačkami nenacházela. „Bal sem se, že se na mě adidasky se šroubovacimi koliky nedostanou, tak sem si vzal o čislo větši sedmičky. Nemohl jsem v nich ale hrat, byly moc velke, tak jsem je před cestou do Tokia nechal spoluhráčovi Michalikovi a vzal jsem si jen jedny obyčejne kopačky bardějovky a take lisovky,“ svěřuje se. „Dva dny před finále začalo pršať, trenér Rudolf Vytlačil piskl a – Ukažte mi obuti! Já přišel s bardejovkama a lisovkama. Jak ten mně nadal – Ty vole jeden! Řikám mu – Trenere, já měl strach, že adidasky na mě nevyjdou, tak sem si vzal sedmičky, ale byly mně moc velke a nechal jsem je doma.“

Rudolf Vytlačil, strůjce stříbrných medailí z mistrovství světa v Chile 1962, neváhal ani okamžik a dovedl Františka Valoška ke dvěma Omnia budkám. Stály hned vedle bungalovů, kde bydleli českoslovenští olympionici.

„Jednu budku měl Adolf Dassler a druhou jeho bracha Rudi Dassler, majitele firem Adidas a Puma. My měli smlouvu s Adidasem. Přišli jsme k Adimu Dasslerovi do místnosti, ja v teplakach. Vytlačil uměl perfektně německy, byl videňsky Čech. Já německy neumim, on mu asi vykladal, jaky sem blbec, že nemam kopačky,“ vzpomíná František Valošek. „Co se stalo? Adolf Dassler mě usadil do křesla, měl takú trojnožku jak u Bati, kde obsluhujíci klečeli a zkoušeli zakaznikum boty. Adi Dassler přišel se třemi krabicemi, kleknul si, shodil jsem tenisku, měl jsem lehké ponožky. On rozšněroval kopačku, nazul mi ji, zavazal, druhou sem si musel vyzkušat sam. Řikam par slov, co znám německy. Ist prima, gut. On na to – Nein, muss gehen! A musel jsem se projít po kobercu. Vytlačil na mě na zavěr zakřičal – Zmizni, ať už tě nevidim, ty ostudo! Byl jsem rad, že sem zdrhnul, a za dva dny jsem nastupil v těch kopačkach od Adiho Dasslera ve finale olympiady. Sice jsme s Maďarama prohrali, ale jsem asi jediny fotbalista, nebo jeden z mala, co muže říct, že mu klečel u nohou Adi Dassler a vyzkušal mu a zavazal kopačky.“

Místo „Molodci!“ křičeli na Sověty „Holomci!“

Československý olympijský výbor ocenil fotbalisty za druhé místo na olympiádě dvěma tisíci korunami na hlavu. Mohli si také koupit olympijskou výbavu. „Sako, troje kalhoty, kufr, trička nebo trenýrky za tisíc korun. Pepik Vojta řekl – Nic jim nedam. Nedal, věci si nechal a nic se mu nestalo. Ja zaplatil a moja se mohla zblaznit, jak jsem hlupy,“ prozrazuje František Valošek.

Z Tokia si přivezl také velký divácký zážitek, a sice z volejbalového turnaje, kde hráli Čechoslováci o zlato se Sovětským svazem. „V jejich partiji byl Perušič, Pavel Schenk a další. Na finale s Rusy nam dali volejbaliste svoje legitky, měli jsme na ně volny přistup do haly. Mně dal legitku Pavel Schenk, trenovali jsme ještě na travniku za volejbalovou halou a doběhli do ni v teplakach,“ uvádí. „Japonci nefandili nikomu. Rusu bylo hodně, asi sedmdesat, od nas skoro nikdo. Holky gymnastky odletěly na turne do Činy, velka skupina našich olympioniků už odcestovala dom. Zustali jen boxeři a zapasnici. Nas fotbalistu přišlo osmnact. Na utkani byl i velvyslanec v Japonsku, předseda ČSTV Vodsloň a někdo z lekařů. Naši prohravali dva nula, trochu ostuda. Rusove furt řvali – Molodci! Molodci! Najednou vstane zapasnik Petr Kment a diriguje nas, abychom povzbuzovali. A když Rusove skandovali – Molodci! Molodci!, my křičeli – Holomci! Holomci! Otočil jsem se, Vodsloň se usmival, ale velvyslanec se kabonil, bo byl velky stranik. Co se nestalo, naši vyrovnali na 2:2 a hral se třeti set. Ale bylo už jedenact v noci, trener Vytlačil se postavil, zavelel – Vztyk! Z haly odchod! Museli jsme odejit a naše hlasivky volejbalistum chyběly. Nakonec prohráli, ale když jsme se s nimi pak potkali, děkovali nam, že jsme je tak vyhecovali.“

Vnuk vyhrál titul s Libercem

Po Tokiu odehrál František Valošek v Baníku už jen dvě prvoligové sezóny. Zatímco v roce 2022 hráli v první fotbalové lize i čtyřicátníci Josef Jindřišek a Marek Matějovský, v 60. letech předcházejícího století považovaly kluby za staré hráče, jimž se blížila třicítka. František Valošek odešel z Baníku v 29 letech a přestoupil do druholigové Nové huti. Kariéru ukončil jako čtyřicetiletý v okresním přeboru. V Baníku ale zůstal jako trenér mládeže, věnoval se jí patnáct let.

Jeho vnukovi Vojtovi Hadaščokovi se podařilo dosáhnout na domácí scéně úspěchu, jakého se František Valošek nedočkal. V roce 2012 vyhrál se Slovanem Liberec mistrovský titul. V jednom z rozhodujících zápasů vstřelil v derby s Jabloncem dvě vítězné branky.

Pokud přemýšlí o darech, které získal díky fotbalu, mluví hlavně o cestování. Neprojel celý svět, ale hodně velký kus z něj. „Tokio a posvatna japonska hora Fudžijama, jezero Titicaca v Jižni Americe. Nehrali sme jen fotbal, viděli jsme hodně pamatek, Kahirské muzeum, Cheopsovu pyramidu, kdy se ještě dalo dojit až na vrchol, Teheranské muzeum. Mezi muslimy to ale nebylo jednoduche, inženyr Karmelita nas v Teheranu varoval – Neblbněte, na ženy se tady nedivejte, nedavejte jim přednost, nebo dostanete taku facku, jakú ste ještě neviděli,“ prozrazuje.

Olympijskou medaili prodal na výstavu do USA

Doma v Porubě má vitrínu se svými fotbalovými trofejemi, stříbrná medaile z Tokia v ní však chybí. Před mistrovstvím světa 1994 v USA mu telefonoval bývalý spoluhráč z reprezentace a kapitán stříbrné chilské jedenáctky Ladislav Novák.

„Řekl mi, že pořadatele by potřebovali moju medailu z Tokia na vystavu, která by propagovala v Americe fotbal,“ říká František Valošek. „Napadlo mě, že na co mi ve vitrině bude. Prodal jsem ji na vystavu za tisic pět set dolarů a mohli sme pak jet se ženu parkrat na zajezdy k mořu do Španělska.“

Zatímco medaile z Tokia se natrvale zabydlela v USA, ve Slezsku napořád zůstala historka o vyloučení Františka Valoška při zápase na pražské Slavii. Paměti národa ji připomněl fotbalový internacionál a úspěšný trenér Verner Lička. Nezapomněl ani František Valošek.

Cyp je havíř nemotora, hájil se po urážce rozhodčího

„V roce 1960 jsme hrali na Slávce, byl jsem v Baniku kratce. Rozhodči Mach, Gottwaldovak, nas hodně trestal a tlačil Slávku. Odpiskal proti nam penaltu, dostali jsme z ni gol. Rozehravalo se ze středu hřišťa, neudržal sem se a zařval na Macha – Ty cype jeden! Zahvizdal, červena, vyloučeni a odchod do kabiny,“ popisuje František Valošek.

„Banik chtěl pro mňa mirny trest, letěli jsme se sekretařem Štěpanem Jančú na disciplinarku do Prahy. Předseda komise Černy nevěděl, co slovo cyp znamena. Tak volali s Jančou na ustav jazyka českeho. Tam jim řekli, že je to dialektni slovo z Ostravska, že vzniklo v minulem stoleti a že se tak mezi sebou titulovali haviři. Že cyp byl haviř nemotora, co se mu na šachtě nedařilo. Letěli sme zpatky a dumali sme, že je všecko na dobre cestě. Ale dostal jsem zakaz hrani na tři nebo na čtyři tydny, bo rozhodči Mach robil na brigadě na šachtě a dobře znal, co cyp znamena.“

Význam slova cyp se během 20. století výrazně změnil. Stal se synonymem pro mužský pohlavní úd.