Mgr. Petr Váňa

„Tenhleten člověk byl dobrovolník. Jeli jsme do Sušice škodovkou, v pátek, byla strašná zima, a lepili jsme tam plakáty. Byla taková zima, že nešly zatloukat napínáčky. Lepší bylo na to plivnout a přilepit, aby ten plakát přimrzl. Někdy v jednu v noci nás zastavili policajti, hlídka, co to jako dělám. Tam v Sušici ještě nic nebylo, bylo to tam tuhé. A jak byla ta zima, tak policajtovi říkám: ‚Lepíme plakáty a vůbec nám to nejde, snad byste nám mohli pomoct, ne?‘ Policajt říkal: ‚To nevím, to nevím. Tak to honem dodělejte!‘ Sedli do auta a jeli. Takhle začala v Sušici revoluce. Policajti nám sice nepomohli, ale nezatkli nás. Druhý den bylo setkání na náměstí v Sušici a mluvil jsem tam jako student z Prahy.“

„Nikdo nás politicky nepeskoval. Akorát byl jeden problém, že v té době byla nějaká akce, že všichni studenti se museli podepsat, že souhlasí s rozmístěním raket tady. Takže já a můj kamarád, co jsme byli na privátě, jsme to nepodepsali. Řekli jsme, že ne, to byl problém možná i pro naše profesory, že jsme byli takoví. Takže jsme měli trojku z chování a podmínečné vyloučení. Bydleli jsme na tom privátě a vypadalo to, že nás vyhodí ze školy. Nebylo to v tomhle jednoduché a tahleta profesorka nás vždycky podržela a to bylo úžasné.“

„No, potíž to byla, protože já jsem se potom dozvěděl, jak to bylo. Tam byl pán a vždycky stál u kostela a díval se, kdo tam jde a kdo nejde. Pamatuji si, že třeba když jsem byl někde ve třetí třídě, to jsem byl dost malý prcek, tak si mě místní paní učitelka postavila na stupínek při občanské nauce nebo co to bylo, nějaká třetí čtvrtá třída. A tam prohlásila před třídou: ‚Existujou ještě takoví lidi, co chodí do kostela, tady vidíte,‘ a před třídou se mě zeptala: ‚Co nám k tomu řekneš?‘ Já nevěděl, co mám říci. Takhle nás tepali za to, že jsme nějací divní.“

„Oni se na tom podíleli, samozřejmě koukali, co jsem vymyslel. Na druhou stranu byl kámen na dosah, nakonec jsem ho dodělal, ten díl byl. Ale bylo to tak nakonec, že část toho dříku byla v rozpočtu za 700 tisíc korun. Udělal jsem to za cenu jeden a půl milionu, když se spočítaly všechny ty šílené náklady. Tak jsem se s nimi dohodnul, že ze sbírky dají jen část, že dají jen to, co bylo v rozpočtu, a všechno, co je nad, že zaplatím. Blbé bylo, že jsem neměl peníze. Měli jsme doma úplnou nulu tenkrát a teď, co z toho? Stalo se ale to, že moje žena zdědila domeček po tátovi, který zrovna odešel z tohodle světa. Domeček u Kladna zdědila se ségrou, nikdo tam bydlet nechtěl. Ona se ségrou se dohodly, že ho prodaly, a půlka z toho domečku zaplatila tohle dobrodružství.“