Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Vaňatová (* 1941)

• narodila se 13. dubna 1941 v Brně

• vyrůstala v Letovicích, její otec František Chládek tu vedl nábytkářskou firmu

• v roce 1949 komunisté rodinný podnik znárodnili a otce odsoudili ke dvěma rokům nucených prací

• pamětnici nepřijali na střední školu, na kterou se hlásila a dostala

• s manželem Václavem Vaňatou pracovali v zemědělství, usadili se ve Žluticích

• v roce 1969 manžela pro jeho politické názory vyhodili z práce

• v roce 1973 pamětnice ovdověla

• s možností studovat měly potíže i její děti

• pracovala jako učitelka, působila i v Pionýru a jako výchovná a sociální poradkyně

• v roce 2024 žila ve Žluticích

Když otce Anny Vaňatové komunisté v roce 1949 označili za vykořisťovatele a odsoudili ke dvěma letům nucených prací, musela si jako malá ve škole zvykat, že se jí spolužáci straní. Existenční situace její rodiny se ze dne na den změnila, a dokonce se museli bát i o svůj život. Přestože byl její pozdější manžel členem Komunistické strany Československa (KSČ), kvůli svým názorům také on po roce 1968 upadl v nemilost režimu a podobná příkoří musela pamětnice zažívat znovu. Proti cejchům, které jí a jejím nejbližším komunisté vypalovali na čelo, se snažila neustále bojovat.

Otec zdědil stolařskou firmu

Rodina Anny Vaňatové pocházela z moravských Letovic. Její otec, rodným jménem František Pěta, vyrůstal v chudých poměrech a brzy osiřel. Do opatrovnictví si jej vzali příbuzní Chládkovi, a když dosáhl 22 let, přijali jej úředně za vlastního syna.

Severin Chládek vedl v Letovicích stolařskou firmu a osvojenému synovi ji poté předal. „Nevyráběl se tam běžný nábytek, pracovali na něm i řezbáři. Produkty tatínek vyvážel k obchodníkům a podnikatelům do Brna i do Prahy,“ přibližuje Anna Vaňatová.

Stolařskou dílnu znala dobře, protože se nacházela ve stejném domě, kde Chládkovi žili a kde se pamětnice 13. dubna roku 1941 narodila. Prožila zde své dětství, které se zpočátku odehrávalo na pozadí druhé světové války, z níž si uchovala pár vzpomínek.

Z toho místa šel strach

Například na to, jak jejího tatínka jednou sebralo gestapo. „Odvedli ho na koupaliště, kde sídlili Hitlerjugend. Vyšetřovali tátu, jestli není Žid, protože měl trochu jiné vzezření než ostatní lidi kolem, byl snědý a kudrnatý. Naštěstí ho zachránily papíry o adopci. Nikdy nevyprávěl o tom, co mu tam dělali, z těch míst na koupališti šla na lidi v Letovicích hrůza,“ vzpomíná pamětnice.

Jednalo se o hotel Lamplota, který ke konci války obsadilo ZbV-Kommando 28 vedené důstojníkem SS Herbertem Kukou. To v této oblasti zasahovalo proti českým partyzánům, ale zatýkalo, mučilo a popravovalo také civilisty. V samotném závěru války pak komando na koupališti hromadně popravilo 19 vězňů.

Strach zažívala rodina Anny Vaňatové nejen kvůli řádícím esesmanům, ale také při spojeneckém bombardování, které ke konci války sílilo. Nálety mířily většinou na Brno. Vaňatovi měli za městem v lese vybudovanou zemljanku, v níž se během náletů skrývali s dalšími rodinami. I díky tomu přečkali válku ve zdraví.

Nemohli jsme se ani rozloučit

Po roce 1945 se František Chládek mohl věnovat své nábytkářské práci zase bez omezení a pokynů protektorátní správy. To bohužel trvalo jen chvíli, protože v únoru 1948 se k moci dostali komunisté a hned začali pronásledovat své třídní nepřátele, mezi něž patřili i živnostníci.

„28. října 1949 pro tatínka v noci přišli muži. Byli jsme všichni u toho, brečeli jsme. Tatínek se s námi nemohl ani rozloučit. Nevěděli jsme, co se děje. Odvezli ho do Brna na Cejl a s ním z Letovic ještě pana Červinku a pana Novotného. Po cestě jim dali přečíst rozsudek,“ líčí Anna Vaňatová.

Františka Chládka komunisté odsoudili za styk s nepřátelskými osobami, hanobení lidově demokratického zřízení a za odpor proti znárodňování. Jednalo se však o vykonstruovaná obvinění, což dokládá i skutečnost, že se na podporu Františka Chládka vyslovilo několik jeho zaměstnanců. Ani to však nepomohlo, a tak jej čekaly dva roky nucených prací, které trávil nejprve v třineckých železárnách, poté v Pardubicích. Trest byl nakonec zkrácen o půl roku. 

Stolařský podnik Františka Chládka po jeho zatčení komunisté okamžitě zestátnili a národním správcem se stal jeden ze zaměstnanců. Anna Vaňatová se domnívá, že ten samý člověk mohl jejího otce udat a dát tak záminku k zatčení. Podle ní také brzy ze skladu začaly mizet vzácné a drahé kusy dřeva.

Pro Chládkovy se ze dne na den vše změnilo. „Neměli jsme ani potravinové lístky, vlastnili jsme ještě ovocný sad, slepice a česnek, ale na vše nám uvalili dodávky a museli jsme to odevzdávat. Když něco zbylo, prodávali jsme to po sousedech. Maminka do práce chodit nemohla, starala se o nás děti, pak ještě byla nemocná,“ vzpomíná pamětnice.

Spolužáci se s ní nebavili

Po návratu z nucených prací nastoupil František Chládek do sběrných surovin, nepříjemnosti pro jeho rodinu tím ovšem neskončily. V tehdejší realitě komunistického Československa se museli dokonce obávat o svůj život.

„Jednou v noci jsem se probudila a viděla z okna, že v dílnách hoří. Chtěli pak požár hodit na nás, že jsme se pomstili za znárodnění, ale z vyšetřování vzešlo, že jsme to nemohli udělat. Někdo musel vniknout do areálu zezadu a zapálit to. Byli i svědci, kteří z projíždějícího vlaku požár viděli a hlásili ho, ale nám se nikdo neozval. Máme dojem, že to byl úmysl nás zlikvidovat,“ tvrdí Anna Vaňatová.

S pocitem vyvrhelství se pamětnice musela potýkat od dětství také ve škole. Pro své spolužáky byla dcerou kriminálníka, mnozí se s ní tak ze strachu nebavili. Dlouho měla obavu projevovat se svobodně před druhými, aby se nedostala do problémů.

Když později v roce 1968 její otec zemřel, pokusila se o jeho soudní rehabilitaci. „Nechtěli to uznat, protože oficiálně nebyl souzen. Dnes už to nechci hodnotit. Pro mě se největší rehabilitací stalo, že když ho nesli na hřbitov, tak letovické zvony zvonily naplno, šel dlouhý zástup lidí a nad hrobem hezky řečnil jeden z tátových zaměstnanců. Byla to bolest a přitom pohlazení na duši,“ říká pamětnice. V roce 1971 jí poté ministerstvo spravedlnosti uznalo alespoň finanční odškodnění za dobu, kterou její otec strávil v táborech nucených prací.

Manžel vstoupil do KSČ za války

Status dcery vykořisťovatele se projevil i při výběru střední školy. Anna Vaňatová se hlásila na uměleckoprůmyslovou školu do Brna, a ačkoli zkoušky splnila, nepřijali ji. Místo toho tak nastoupila na zemědělskou školu v Děčíně-Libverdě.

Mezi její spolužáky zde patřily také děti z rodin poznamenaných komunistickými perzekucemi. Anna Vaňatová školu nedokončila, tentokrát v tom ovšem nehrála roli politika, ale láska. Pamětnice poznala budoucího manžela a toho času jejího učitele Václava Vaňatu. Když vztah vyšel najevo, museli oba okamžitě ze školy odejít.

„Manžel pocházel z chudé rodiny, ujal se ho jeho strýc Jan Vaňata, agrárník, který za války působil v odboji s generálem Lužou. Gestapo ho chytlo, převezlo do Drážďan a popravilo. Když byl pak manžel totálně nasazený v Poldovce v Kladně, tajně vstoupil do KSČ. Po válce mohl dostudovat vysokou školu, chvíli pracoval na ministerstvu zemědělství s Josefem Smrkovským, ale kancelář ho nebavila, šel raději do provozu,“ vypráví pamětnice.

Po vyhození ze školy odešli Vaňatovi pracovat na státní statek v Tuhani. Poté se přesunuli do Žďáru u Doks, kde manžel pamětnice dostal stranický úkol pozvednout místní jednotné zemědělské družstvo (JZD). V té době se jim narodil syn Petr, jehož Anna Vaňatová nechala tajně pokřtít. „Bylo to pro mě důležité, domluvili jsme se s další paní, farář přijel a na silnici před domem provedl křest,“ vysvětluje.

Ani ve Žďáru se Vaňatovi nezdrželi dlouho. Počátkem 60. let vystřídali ještě hodně působišť: v Brništi, Humpolci či Kaplicích, až nakonec v roce 1964 zakotvili ve Žluticích, kde se jim narodila dcera Monika.

Žlutická čtyřka

Ve Žluticích zpočátku Anna Vaňatová pracovala jako vychovatelka v místní zemědělské škole, kde působil i její muž. Brzy se jí naskytla možnost studovat na nově otevřeném Pedagogickém institutu v Karlových Varech, který se později sloučil s pedagogickou fakultou v Plzni. Studia na ní úspěšně zakončila v roce 1969, mezitím už pracovala na žlutické základní škole.

Na závěr 60. let vzpomíná Anna Vaňatová jako na krásnou dobu. Václav Vaňata jako straník podporoval myšlenky pražského jara, reformní úsilí vedené Alexandrem Dubčekem však nakonec vyústilo v zásah Sovětského svazu a invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Poté se politický kurz v Československu obrátil naruby směrem k normalizaci, což provázely mimo jiné vnitrostranické čistky a prověrky. 

„Manžel byl radikální ve svých názorech a projevech, v roce 1969 dostal vyhazov ze zemědělské školy. Společně s ním ve Žluticích působili další komunisti – Vosecký, Lepší a Sýkora –, říkalo se jim Žlutická čtyřka. Na rozdíl od nich ale manžel po vyhazovu nemohl sehnat dlouho práci,“ vysvětluje pamětnice.

Nakonec Václava Vaňatu jako odborníka na slovo vzatého přijali v plzeňském zemědělském výzkumném ústavu. Po roce ale přišel řediteli příkaz, aby jej propustil. Díky kolegovi ze Žlutic nakonec získal práci na polesí v Bochově, kde chemicky ošetřoval pokácené stromy proti kůrovci.

Při této práci byl podle Anny Vaňatové její muž spokojený, ale předešlé události se vážně podepsaly i na jeho zdraví a začal mít problémy se srdcem. V roce 1973 zemřel na mozkovou mrtvici. Jen pár let po pohřbu svého otce musela tak pamětnice pohřbít i svého manžela a strpět při tom ještě přítomnost tajné policie.

Ovládal nás strach

Neustálého tlaku ze strany komunistického režimu se Anna Vaňatová nezbavila ani poté, protože učitelská profese, které se věnovala, byla pro totalitní mocenský aparát klíčová. Projevilo se to například i při podepisování Anticharty, kterou komunisté iniciovali jako odmítavou reakci na Chartu 77.

„Všichni kantoři jsme museli jít na městský výbor podepsat Antichartu. U dveří tam stál kolega, který stoprocentně musel být estébák, a odškrtával si, kdo přišel a kdo ne. Ani jsem nevěděla, co to obsahuje, dozvídali jsme se o všem jen zlomkovitě v novinách. Dnes se stydím za to, že jsem to podepsala, ovládal nás strach. Už jenom kvůli tomu, že jsem měla děti,“ přiznává pamětnice.

I na nich se totiž podepisoval nelichotivý kádrový profil. Když dceru Moniku nechtěli přijmout na vysokou školu, Anně Vaňatové už došla trpělivost a vyrazila na stranický výbor do Karlových Varů rovnou za předsedou.

„Řekla jsem mu, že chci vědět, jak dlouho mé děti musí mít vypálený cejch na čele za to, že jejich otec, který je už po smrti, byl označen za pravicového oportunistu a ony jsou tím pádem bez jakýchkoli práv,“ vzpomíná. Její domáhání u komunistických úředníků i na samotné univerzitě nakonec zafungovalo a dcera na školu nastoupit mohla.

V každé době existují dvě pravdy

O tom, jak byl systém přijímání na školy za komunismu diskriminující, měla ostatně pamětnice dobrý přehled i díky své vlastní práci. „Když se děti hlásily na střední školy, jako výchovná poradkyně jsem musela psát, jak jsou jejich rodiče angažovaní. Na národním výboru to buď schválili, nebo ne, a když to neschválili, musela jsem to přepracovat. Snažila jsem se žákům pomáhat a někdy i lhala, ale některé děti zkrátka měly problémy se na školy dostat,“ přibližuje.

Režim, který díky podobným praktikám Anně Vaňatové, její rodině a mnohým dalším způsobil tolik útrap, padnul díky sametové revoluci v roce 1989. V nové, demokratické společnosti pamětnici jako učitelku občanské výchovy tak čekalo spoustu nového. Nadále pokračovala i v učení výtvarné výchovy a se svými žáky pravidelně pořádala výstavy.

Jak sama přiznává, teprve ve stáří se konečně zbavila strachu svobodně projevovat své myšlenky, kterým trpěla kvůli těžkým životním okolnostem už odmala. „Vždy existují dvě pravdy, reálná a politická – platí to ve všech dobách,“ shrnuje svoji osobní zkušenost na závěr.