Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Galina Vaněčková, roz. Želobina (* 1930)

• narodila se v roce 1930 v Jekatěrinburgu (dříve Sverdlovsk) v Rusku

• vystudovala Vysokou školu pedagogickou ve Sverdlovsku

• v roce 1953 se seznámila se svým budoucím manželem, studentem geologie z Prahy, Mirkem Vaněčkem

• v roce 1954 se stěhuje do Československa

• v roce 1955 si bere Mirka Vaněčka

• v letech 1955–1993 vyučuje ruštinu na Vysoké škole ruského jazyka a na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze

• začíná pátrat po hrdinovi tzv. pražských poem básnířky Mariny Cvetajevové, kterým se ukázal být básník Konstantin Rodzevič. Stává se naší největší odbornicí na tuto básnířku

• překládá do češtiny vystoupení vědce Andreje Sacharova Úvahy o pokroku, mírovém soužití a intelektuální svobodě

• vydává a rediguje řadu vědeckých publikací o poezii, pořádá nejrůznější konference a výstavy

• v roce 2001 zakládá Společnost Mariny Cvetajevové, jejíž předsedkyní až donedávna byla

• žije v Praze

Když o tatínka hrají karty

První krůčky udělala malá Galina v bohem zapomenutém městečku na ruském Dálném východě. Právě sem, do Zilova nedaleko Čity, poslali jejího otce, aby stavěl nemocnici. Na stavbě, kterou navrhl, pracovali vězni z nedalekého trestaneckého tábora. Pracovat v tomto prostředí nebylo lehké. Trestanci o mladého inženýra čas od času hrávali karty. Platilo pravidlo, že koho prohráli, toho měli zabít. Museli to však udělat tak, aby jim nezvýšili trest. Proto nad dveře dávali cihlu a jednoduše čekali, kdy nadřízený vejde. Tatínek pamětnice podobnou „nehodu“ přežil dvakrát. Trestanci to brali jako osud, který je nebezpečné dál pokoušet, a dali od něj ruce pryč. Díky tomu mohl dostavět nemocnici, ve které pak jeho žena působila jako vedoucí porodnického oddělení. Když však měl na svět přijít jejich další potomek, raději se ze Zilova přestěhovali zpět do Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburgu), odkud přijeli.

Dort z kopřiv a lebedy

Galina Vaněčková si dobře pamatuje, jak začala válka. Byla na procházce s otcem, když v parku uviděli obrovský lampion, který tuto událost oznamoval. Z obchodů velmi rychle zmizelo jídlo, začaly se tvořit dlouhé fronty, za nějaký čas lidé dostali potravinové lístky. Vařili si také jídla z kopřiv, ale i ty byly za čas pryč, zbývala jen lebeda, která chutnala neskutečně odporně. Z kopřiv a lebedy také malé Galince upekla babička narozeninový dort, který nebyl vůbec k jídlu. Přestože její matka pracovala v nemocnici, domů nenosila žádné dárky od pacientů, natož úplatky. Po nočních službách byla vyčerpaná a trpěla podvýživou, své příděly chleba strkala dcerce s tím, že svůj kousek už snědla. Galina Vaněčková si vzpomíná, jak jeden vděčný čerstvý otec přinesl její matce darem obrovskou štiku, ale ta si ji odmítla vzít. „Mamočko!“ zvolala dcerka, která se na jiný protest nezmohla. „Galinko, on má doma tři děti a pozítří jeho paní jde domů s čtvrtým,“ odpověděla jí tenkrát matka.

Během války se nepotýkali jen s nedostatkem potravin, ale také s nedostatkem místa. Do jejich třípokojového bytu, kde bydlelo sedm lidí včetně babičky a dědečka, totiž brzy nastěhovali rodinu evakuovanou z okupované Moskvy. Uprchlíkům se brzy narodil syn, krátce nato ale miminko zůstalo bez otce, který byl povolán na frontu a zabit. Všichni tehdy žili jako jedna rodina, spolu si vařili, jedli a starali se o domácnost. Museli denně nasekat dříví, ale vytopit byt se jim stejně nedařilo, zdi se bělaly jinovatkou.

Děkujeme ti, Staline, za šťastné dětství!

Malá Galina musela chodit pětkrát denně k pumpě pro vodu, kterou nosila v kbelících na vodováze. V zimě všechny pumpy ve městě zamrzaly. Muselo se jít do jiné čtvrti k malému pramínku. Jednou se takto vydaly pro vodu spolu s maminkou. Na sáních si vezly velkou káď, do které Galinka načerpala vodu. „Pamatuju si to doteď, a to je šedesát pět let, jak jsem ležela na hladkém okraji, přede mnou další lidi, a čerpala tu vodičku, nakláněla jsem se daleko, daleko a podávala mamince a ta ji nalévala do velké kádě. Až maminka řekla, to stačí. (...) Krásně jsme jely, až jsme přijely k železniční trati. A když jsme jely přes železniční trať, už skoro u našeho domu, káď se převrátila a ta voda se vylila. (...) Já si pamatuju doteď ten zvuk, jak ta káď dosedla zpět na sáňky, maminka si sedla na kolej a řekla: ‚Děkujeme ti, soudruhu Staline, za šťastné dětství!‘ A to byl v mém životě, v mém sovětském životě, jediný protest, který jsem kdy v rodině slyšela.“

Stalin byl pro ně pro všechny světlem světa. „Za Stalina se jde bojovat, Stalin řekne a všechno se plní, Stalin nám pomáhá žít.“ Ve škole o něm slyšeli pořád, doma se o něm nemluvilo. Nikdo ale také na nic nenadával a proti ničemu se nebouřil, ale všechny ikony musela babička schovat do truhly. Kdyby se někdo dozvěděl, že otec, který byl inženýr a pracoval na dráze, nebo maminka, lékařka, věří v Boha, mohli je vyhodit z práce.

Student z Československa

V dětství vystupovala pamětnice v divadle a všichni o ní říkali, že bude herečka. Po maturitě skutečně nastoupila na studia do Divadelního institutu, který zanedlouho nato měli přesunout do Leningradu. Právě v té době však těžce onemocněla její matka. Aby mohla zůstat u ní, zanechala pamětnice divadelních studií a nastoupila na pedagogickou školu. Starost o sourozence, prarodiče, domácnost i nemocnou maminku, to vše bylo nyní na mladé dívce. Bylo jí velmi těžko, mimo jiné proto, že bylo zřejmé, že maminka umírá. Měla pocit, že nikdo neví, jak jí je, a nikdo jí nemůže pomoci. Brzy však potkala skutečného pomocníka, který se později stal jejím manželem. Byl to český student posledního ročníku geologie, Mirko Vaněček. Od té chvíle byl u ní každý den, pomáhal jí v domácnosti, učil, jak vyjít s penězi, a díky němu těžké chvíle zvládla.

Galjo, vy máte lásku v zahraničí?

Láska k cizímu státnímu příslušníkovi však nebyla v souladu s tehdejšími sovětskými zákony. Nepomohl ani dopis Vorošilovovi do Moskvy, ani osobní návštěva nejvyšších míst, sňatek jim nepovolili. Situaci komplikovalo, že Mirko nemohl v Sovětském svazu zůstat, musel se vrátit domů a tam odpracovat deset let. A pamětnice navíc měla pocit, že když si vezme cizince a odjede s ním do jeho země, udělá něco špatného a její vlastní národ ji odsoudí. Mirko tedy odjel, zákon zanedlouho nato zrušili, ale pamětnice mu napsala, že nepřijede. Zasáhli však její nejbližší: umírající maminka, kamarádka, budoucí tchyně, která jí napsala dlouhý dopis, a dokonce ředitelka školy, kam nastoupila do práce, přesvědčená komunistka: „‚Galjo, vy máte lásku v zahraničí? Proč byste tam nejela?‘ Mladá dívka nevěděla, co na to říct, a vypálila: ‚Moje děti nebudou zpívat ruské písně!‘ ‚Vaše děti budou zpívat české písně!‘ řekla ředitelka. ‚A pamatujte si, láska přijde v životě jenom jednou! Dobře si to rozmyslete!‘“

Začátky v Československu

V roce 1954 se pamětnice vydává do Československa za svým budoucím mužem. Ještě pořád má pochybnosti, zda učinila správné rozhodnutí: „Z vlaku jsem viděla, jak sedlák orá zem a jde za pluhem a za koněm. A já jsem koukala a říkala si: moje velká vlast má traktory a co mají oni tady na Slovensku? Koně a pluhy? Kam to jen jedu! A vtom přišel ten můj Čech, který mi přijel naproti, a přinesl mi červenou kytičku.“

Začátky v cizí zemi nebyly snadné, brzy totiž zjistila, že Češi mají úplně jinou mentalitu. V té době ani netušila, že něco takového jako mentalita existuje. Cítila však, že jí chybí vychování, že se musí chovat kultivovaněji, než byla dosud zvyklá. Naštěstí si brzy našla práci jako vyučující ruštiny na Vysoké škole ruského jazyka, rychle zvládla češtinu a zvykla si na nové prostředí. Do zaměstnání, které se nacházelo naproti Národnímu divadlu v budově kavárny Slavia, chodila krásnými uličkami Starého Města. Za nějaký čas přestoupila na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde na různých katedrách učila ruštinu neoborové studenty. Narodili se jí dva synové. Vše bylo tak, jak má být, dokud jednoho dne nepřijely sovětské tanky.

Proč tu jste?

„Když jsme přečetli manifest Dva tisíce slov, Mirek mi řekl: ‚Galko, začíná krásná doba, kdy budeme moct vychovávat své děti a nelhat.‘“ Když pak přijely sovětské tanky, nemohla tomu uvěřit, myslela si, že je to nějaká chyba. Byla si jistá, že brzy pochopí, že Češi jsou pro socialismus, a že odejdou. Několik let nedokázala Galina Vaněčková vyslovit slovo „okupace“. Dnes už ví, že jí chybělo vzdělání, které by jí pomohlo pochopit, že socialismus a komunismus nejsou to, za co se vydávají. Tehdy ale zoufalá chodila od tanku k tanku a mluvila s vojáky, vykládala jim o manifestu Dva tisíce slov a ptala se jich, proč tu jsou. Většina reakcí byla nepřátelská, jeden důstojník na ni dokonce vytáhl zbraň, na což mu řekla: „Tak takhle vy, jen si něco zkuste na sovětskou občanku!“ Jako Ruska to však neměla snadné: nemohla jít do obchodu, protože každý hned slyšel její ruský přízvuk a nechtěl ji obsloužit, sousedé s ní odmítali jezdit výtahem. S manželem přestali doma mluvit rusky a přešli na češtinu. Bylo to velmi těžké období, ale chápe, proč tomu tak bylo: „Takhle se Češi bránili, protože neměli jinou možnost.“

Nikdo je neudal

Manifest Dva tisíce slov s sebou později vzala i do Ruska, kam jela na návštěvu. Poprosil ji o něj jeden přítel. Většina Rusů ale takto vstřícná nebyla, nevěřila jí a myslela si, že Sovětský svaz postupoval správně. Galina Vaněčková opět pocítila, že jí chybí vědomosti, které by pomohly formulovat vhodné argumenty: „Skoro všichni byli přesvědčeni, že Rusko mělo pravdu. Nemohla jsem je přesvědčit.“ Později se jí do rukou dostal také jiný manifest, Úvahy o pokroku, mírovém soužití a intelektuální svobodě Andreje Sacharova. Slavný vědec v něm vystupoval mimo jiné proti vojenským zásahům vůči suverénním státům, cenzuře a politickému pronásledování. Text jí předali během její služební cesty v Unterwessenbachu v Rakousku. Přeložila jej z angličtiny do ruštiny a podařilo se jí ho propašovat do Československa. V Praze ho donesla svým studentům s prosbou, aby o tom nikde nevykládali. V rámci vyučování jej pak spolu přeložili z ruštiny do češtiny. Se svými studenty se totiž chtěla podělit o všechno, co věděla o Rusku, o to dobré i o to špatné. Jenže o tom špatném tehdy věděla velmi málo. Sacharovův text se díky ní a jejímu muži dostal i mezi vyučující přírodovědecké fakulty. Naštěstí je nikdo neudal.

Dění na filozofické fakultě

Mnoho jejích kolegů z řad rusistů nesouhlasilo s vpádem ruských vojsk, některé z nich za to i propustili. Mezi nimi například Miroslava Drozdu, který pak musel po nocích překládat a překlady publikovat pod cizími jmény. Vladimíra Barneta, který byl ve své oblasti velkým odborníkem, na fakultě potřebovali, a proto jej nevyhodili. Vědělo se o něm, že je proti, ale nepřinutili ho to říct nahlas. Bránili mu však v práci a nenechali jej obhájit titul. Nemohl spát a za krátkou dobu nato se oběsil. To byla pro všechny rusisty velká rána. „Češi mlčeli, ale to mlčení bylo těžké. Na každém bylo vidět, že nesouhlasí s tím, co se děje, ale přitom nemůže nic říct, protože se všichni bojí. Všichni věděli, že to není správné, ale aby se někdo zvedl a řekl to, tak takových bylo málo.“

Galina Vaněčková, která ještě stále měla sovětské občanství, chtěla ze solidarity s Čechy vstoupit do české komunistické strany. Svůj postoj napsala do přihlášky. Pro sovětského občana to byl tenkrát neodpustitelný prohřešek. Dnes se tomu směje, ale tenkrát stále věřila, že socialismus je jediný správný politický systém, a přála si ho budovat, ale jinak, než to dělají v Sovětském svazu. Přihláška se nakonec ztratila, ale někdo to stejně zjistil. Udělat aspiranturu ji nenechali. Roli sehrála i skutečnost, o které pamětnice mluví v rozhovoru pro časopis FFakt: „Mé kádrové záležitosti byly také negativně ovlivněny kritikou profesorky Fojtíkové, příznačně nazvanou o Marině Cvetajevové a hodných emigrantech, kterou reagovala na můj článek v české verzi časopisu Sovětská literatura (1992/10).“

Láska a věda

Ruská básnířka Marina Cvetajevová (1892–1941), která v letech 1922–1925 žila v emigraci v Československu, je dlouholetou láskou i vědeckým zájmem Galiny Vaněčkové. Během studií v Rusku o ní nic neslyšela a poprvé se s její tvorbou seznámila až na návštěvě u své kamarádky Tamary Podskalské, ženy režiséra Podskalského. Objevila útlou knihu, v níž si přečetla báseň, a ta báseň ji ohromila. O své nadšení se chtěla podělit i s dalšími lidmi. Proto o básnířce začala vyprávět svým studentům, věnovala se jí v rámci své badatelské činnosti, iniciovala její překlady do češtiny z pera Jany Štroblové a Hany Vrbové a také hledala informace o jejím pobytu v Československu. Cvetajevová v té době, kterou považovala za nejšťastnější období svého života, napsala mimo jiné dvě významné básnické skladby, Poemu konce a Poemu hory, která se odehrává na Petříně. Galina Vaněčková si dala za cíl zjistit, kdo je skutečným hrdinou těchto milostných poem.

Kdo je hrdinou pražských poem?

Nebylo to snadné. Nejdříve napsal dopis do Ruska básnířčině dceři Ariadně Efronové, avšak ta odpověděla vyhýbavě: „Myslím, že přesný název hory je Sinaj a hrdina poemy nemá žádné jméno.“ Jistou stopou bylo až vyprávění její kolegyně z rozhlasu Klaudie Makajevy, která si Marinu Cvetajevovou pamatovala: „Pořád se k ní snažil přiblížit jeden člověk, Polák. Nebyl moc sympatický, ten Polák, nikomu nebyl sympatický. Ale byl hezký. A věděli jsme, že jsou blízkými přáteli. Už proto, že každý věděl, že je to velký přítel Sergeje Efrona, jejího manžela.“ Tímto tajemným neznámým byl básník Konstantin Rodzevič, což jí potvrdil také další pamětník a básnířčin přítel, Vladimir Sosinskij. Poskytl jí také Rodzevičovu pařížskou adresu a telefon. V té době byl Mirko Vaněček pozván na konferenci do Paříže a manželku vzal s sebou. Díky tomu se jí splnil sen: „Přijela jsem do Paříže a uslyšela hlas hrdiny poemy!“ S Rodzevičem se osobně sešla a on jí vyprávěl o svém životě v Praze a ukazoval fotografie. Později se s ním setkala ještě dvakrát a také si vyměnili několik dopisů.

Přední odbornice

Marina Cvetajevová, kterou nositel Nobelovy ceny Josif Brodskij považoval za „největšího básníka 20. století“, zaujala Galinu Vaněčkovou nejen pro své básnické kvality, především jedinečný rytmus, klíčový byl také její vztah k Praze a Československu. Její básně četla v kontextu české poezie, kterou začala objevovat hned po svém příjezdu do Prahy: „Nejdřív to byl Nezval. Byla jsem z něj na nebesích. Pak to byl Šrámek. A pak jsem začala číst Demla a Holana. A Nezval pro mě jako můj milovaný básník už neexistoval. Nemohla jsem mu odpustit, že ‚Jde ráno městem portálů a bank a potkává ruský tank‘ a dá to do poezie a vytiskne to. (...) A tato poezie mě připravila na Marinu Cvetajevovou.“ Dnes je Galina Vaněčková naší největší odbornicí na tuto básnířku. Stála za vznikem překladů jejích veršů do češtiny a napsala několik významných publikací včetně dvojjazyčného průvodce Praha Mariny Cvetajevové, který vyšel v roce 2013.

Společnost Mariny Cvetajevové

V roce 2001 Galina Vaněčková spolu s manželem založila Společnost Mariny Cvetajevové, jejíž předsedkyní až donedávna byla. Mezi její spolupracovníky a sympatizanty patřily mimo jiné přední vědecké autority, jako například Zdeněk Mathauser, Jiří Honzík, Vladimír Svatoň, z řad mladších pak Jaroslav Rubáš, Zuzana Šťastná, Antonín Hlaváček a řada dalších. Celkem měla společnost i sedmdesát členů. Scházeli se ve Slovanské knihovně a pořádali výstavy a konference. Jednou z nejvýznamnějších událostí byla výstava Češi Marině Cvetajevové, která měla tak velký úspěch, že někdo z Čechů dokonce napsal ve Stromovce rusky citát z jejího díla (že se jednalo o Čecha, bylo zřejmé z toho, že dotyčný napsal obráceně ruské písmenko). Uspořádali také mezinárodní konferenci na Dobříši a v roce 2003 výstavu Nebeský oblouk, umístěnou v Jindřišské věži. Ta byla věnována Cvetajevové, Pasternakovi a Rilkemu – třem velkým básníkům, které spojoval složitý vztah, jenž se odráží mimo jiné v jejich korespondenci.

Centrum Mariny Cvetajevové

Galina Vaněčková stála také za mnoha neúnavnými pokusy otevřít v Praze či ve Všenorech Centrum Mariny Cvetajevové, které by působilo i jako středisko ruské kultury. Jedním z možných míst byl domek ve Všenorech, ve kterém básnířka žila, a později budova v centru Všenor. Oba pokusy však ztroskotaly. V roce 2012 se podobné centrum podařilo zřídit s pomocí Andreje Kuročkina v prostorách jeho restaurace na Malostranském náměstí. Byly zde instalovány panely s fotografiemi a doprovodnými texty. Bohužel vydrželo jen dva roky a materiály dnes leží ve sklepě badatelky. Na zřízení podobného centra společnost nemá peníze, ale financovat jej z prostředků, které by poskytlo ruské velvyslanectví, Galina Vaněčková nechce, protože nesouhlasí se současnou ruskou politikou. Ze stejných důvodů nechce spolupracovat ani s jinými ruskými organizacemi. „Potřebuje Praha Centrum Mariny Cvetajevové i dnes?“ ptá se. A odpovídá si: „Možná, že svůj účel už splnilo.“

Galina Vaněčková bez ohledu na svůj věk zůstávala až donedávna předsedkyní zmíněné společnosti a také neúnavnou organizátorkou nejrůznějších akcí. Před dvěma lety připravila k vydání průvodce Praha Mariny Cvetajevové a ještě dnes pořádá ve spolupráci s básníkem Petrem Borkovcem komentované procházky. Přesto dnes říká, že nemá ty správné vlastnosti, které by měla předsedkyně mít. Mrzí ji, že mezi ní a mladšími členy došlo k nedorozuměním, mimo jiné proto, že je stále vnímala jako své studenty. Je jim velmi vděčná za jejich pomoc. „Vedoucí by měla být tolerantnější,“ hodnotí zpětně své působení. A také přiznává: „Mám jinou mentalitu než Češi, kteří jsou víc v klidu.“

Děti, chci, abyste v životě věděly co nejvíc!

Před časem oslavili Galina a Mirko Vaněčkovi takzvanou diamantovou svatbu, tedy šedesáté výročí jejich sňatku. A ačkoli láska znamená pro člověka v životě velmi mnoho, tím, bez čeho se neobejde, jsou podle Galiny Vaněčkové vědomosti. Nemyslí tím akademické vzdělání, ale schopnost porovnávat, hodnotit a vyvozovat závěry, které člověku pomohou přežít těžké situace. Vědomosti jsou také vodítkem, jak se v těžké situaci zachovat.

Ilustruje to na své zkušenosti: „Když v osmašedesátém jeden můj milovaný národ přišel a tak ublížil mému druhému milovanému národu, to nebylo na žití. To nebylo možné vysvětlit. Věděla jsem, že kdybych byla nějaká nádoba, která by mohla spadnout, a bylo by to tak jednoduché a neměla bych dvě děti, tak bych to udělala.“ Tehdy nevěděla, že se podobné zrady staly v historii už mnohokrát, že se zrady děly a budou dít a člověk se z toho nesmí hroutit. „Je důležité mít vědomosti, znát cizí jazyk, znát mnoho z dějin různých národů, protože potom je můžeme ještě více milovat,“ uzavírá Galina Vaněčková své vyprávění. A dodává: „Když jsem učila ve škole v Rusku, přišla jsem a řekla: ‚Děti, chci, abyste byly šťastné!‘ A myslela jsem si, že nic většího jim nemůžu dopřát. Dnes bych jim řekla: ‚Děti, chci, abyste věděly v životě co nejvíc!‘ A svým studentům: ‚Děti, chci, abyste v životě milovaly ještě jeden národ tak jako ten svůj. Věděly o dějinách toho národa tolik, kolik víte o dějinách svého národa. Jenom tehdy budete mít v životě ten správný rozměr.‘“