„Stalin. Pro nás pro všechny samozřejmě světlo světa. Za Stalina jdou bojovat, Stalin řekne a všechno se plní, Stalin nám pomáhá žít. A neřekla bych, že v rodině jsem někdy slyšela o Stalinovi, to ne, ale slyšela jsem pořád ve škole. Doma samozřejmě nikdo na nikoho nikdy nenadával. Jednou jsme jely s mámou pro vodu. Jedna ulice, druhá, třetí, čtvrtá. A řekli nám, že pumpy zamrzly. Ale támhle daleko je malinký pramínek. A tam se dá nabrat voda. Já si pamatuju doteď, a to je těch šedesát pět let, jak jsem ležela na hladkém okraji, kde přede mnou leželi další lidé. A sbírala jsem vodičku, daleko, daleko jsem se nakláněla a podávala mamince a maminka ji dávala do velké kádě. Maminka říkala: ‚Galinko, už stačí, už máme tři čtvrtě kádě, přijedeme zase zítra.‘ Maminka tahala sáňky, já jsem šla zezadu, jely jsme krásně, dokonce tam byl kopeček. A přijely jsme k železniční trati. A když jsme přejížděly železniční trať, už u našeho domu, ta káď se převrátila a ta voda se lila. Já jsem chytla tu káď, držela jsem ji, na mě se lila voda, na maminku se lila voda, něco trochu jsme zachránily... Pamatuju si doteď ten zvuk, když ta káď dosedla na sáňky. Maminka si sedla na kolej a řekla: ‚Spasibo tovarišču Stalinu za sčastilivoje dětsvo!‘ (Děkujeme ti, soudruhu Staline, za šťastné dětství!) A to byl v mém životě, v mém ‚sovětském‘ životě, jediný protest, který jsem slyšela v naší rodině.“
„Během války. Nejdřív bylo málo chleba, málo masa. Pak nebylo žádné maso, občas byl chleba, sbírali jsme kopřivy, sbírali jsme lebedu. Z kopřiv jsme dělali... z kopřiv se dá udělat hodně dobrých jídel. Ale z lebedy, tu tady v Československu neznají! Z lebedy se taky dá udělat buď nějaká kaše, která se jí bez másla a je strašně odporná. Ale když je člověk hladový, tak ji jí. A pamatuju si, že jsem na posteli, postel byla zrovna naproti dveřím, do kterých někdo zaťukal, maminka otevřela a tam stál pán a držel v rukou velikánskou štiku a řekl: ‚Paní doktorko, to je pro vás, vy jste mi zachránila včera ženu.‘ A maminka řekla, že ne, a tu štiku si nevzala. Ona mi řekla, když on odešel a já po tý kopřivě a po těch slupkách od brambor, které babička ještě myla a dělala z nich nějakou kaši, jsem se podívala na maminku a řekla: ‚Mamočka!‘ A ona řekla: ‚Galinko, on má doma tři děti a pozítří jde jeho paní domů s čtvrtým.‘“
„Začal obrodný proces. Dva tisíce slov. Když jsme přečetli ty Dva tisíce slov, Mirek mi řekl: ‚Galko, začíná krásná doba, kdy budeme moct vychovávat naše děti a nelhat.‘ A proto, když v noci nám zavolala sestřenice a řekla, že jsme obsazeni, jsme okupováni, tak jsem řekla, že je nenormální, nemá ráda Sovětský svaz a vymýšlí si nějaké nesmysly. Slovo ‚okupace‘ jsem jako Ruska několik let nemohla říct. Říkala jsem ‚vvod vojsk‘. Já jsem celou tu dobu prožila s takovým nepříjemným pocitem, že tanky jsou tady, ale že to je nějaká chyba a že zítra všichni všecko pochopí a ty tanky odejdou. Mně samozřejmě scházela určitá vzdělanost, vzdělání, které by mi pomohlo pochopit, že socialismus, komunismus má jiné předpoklady, než o kterých mi vykládali ve škole. Že je to nějak úplně jinak. A protože jsem žila tam, tak samozřejmě jsem všemu věřila.“
Galina Vaněčková se narodila 16. června 1930 v Jekatěrinburgu (dříve Sverdlovsk) v Rusku. První roky prožila v malém městečku nedaleko Čity, kde její otec stavěl nemocnici. Pracoval s trestanci z místního tábora, kteří se mladého inženýra několikrát pokoušeli zabít poté, co jej prohráli v kartách. Za nějaký čas se rodina vrátila do Jekatěrinburgu, kde pamětnice prožila dětství a po maturitě nastoupila do Divadelního institutu. Studií musela zanechat kvůli rodinné tragédii, kterou byla matčina vážná nemoc. Herečkou se tedy nestala, zato nastoupila jako učitelka. V roce 1953 se seznámila se svým budoucím manželem Mirkem Vaněčkem, který přijel do Sovětského svazu z Československa studovat geologii. Chtěli se vzít, ale to se ukázalo jako nemožné, sňatky s cizími státními příslušníky byly v Sovětském svazu zakázané. Následující rok naštěstí zákon zrušili a pamětnice se vydala do Československa, kde se v roce 1955 šťastně vdala. Začátky v cizí zemi nebyly snadné, brzy si ale našla práci na Vysoké škole ruského jazyka a později na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Naučila se česky a zvykla si na jinou mentalitu. Na univerzitě se začala věnovat také badatelské činnosti, vyšla jí kniha. Narodili se jí dva synové. Všechno bylo, jak má být, až do roku 1968. Vpád sovětských vojsk byl pro pamětnici nesmírný šok, protože nechápala, co se děje. Milovala oba národy a nemohla uvěřit, že se Rusové na Češích dopouští takové nepravosti. Nenávist obyčejných Čechů se obrátila i proti ní samotné, protože pocházela z Ruska a česky mluvila s ruským přízvukem. Tehdy pochopila, jak důležité je mít vzdělání, protože právě vědomosti člověku pomohou podobnou situaci pochopit a přežít. Na protest proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy chtěla vstoupit do české komunistické strany, což by byl pro sovětskou občanku nesmírný pohřešek. Svým studentům donesla manifest ruského vědce Andreje Sacharova Úvahy o pokroku, mírovém soužití a intelektuální svobodě a spolu s nimi jej přeložili do češtiny. Nikdo ji sice neudal, ale udělat aspiranturu jí také nenechali. Na univerzitě se Galina Vaněčková kromě výuky věnovala i literární vědě, jejím celoživotním tématem i láskou se stala ruská modernistická básnířka Marina Cvetajevová, která v letech 1922-1925 žila v emigraci v Praze a okolí. Právě díky Galině Vaněčkové vznikly první překlady této básnířky do češtiny z pera Jany Štroblové a Hany Vrbové a v roce 2001 byla založena Společnost Mariny Cvetajevové, která se zasloužila o vydání mnoha publikací, uspořádání řady výstav a konferencí, instalaci pamětních desek a další. Galina Vaněčková byla až donedávna předsedkyní této společnosti. Ještě dnes je neúnavnou organizátorkou kulturních akcí. Stále doufá, že by v Praze mohlo vzniknout Centrum Mariny Cvetajevové, středisko ruské kultury, které by nebylo spjato se současným ruským režimem.
