Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., plukovník Pavol Vaněk (* 1921  †︎ 2016)

• narozen 28. února 1921 v Lakšárské Nové Vsi na Záhorí na Slovensku

• po obecné a měšťanské škole odešel studovat obchodní akademii do Bratislavy

• v roce 1937 se přihlásil do akce 1000 nových pilotů pro republiku

• v letech 1939–1944 působil ve slovenské armádě

• v letech 1940–1941 absolvoval dvouletou pilotní školu

• neúspěšně se pokusil odletět ze Slovenského štátu a zapojit do zahraničního odboje

• zapojil se do příprav Slovenského národního povstání

• po vypuknutí Slovenského národního povstání se stal velitelem partyzánské čety Kadeti, později spojené s četou Ivan Štěpanovič

• v únoru 1945 se dostal do Svobodovy armády, působil zde v československém leteckém štábu

• po válce vystudoval důstojnickou školu

• v letech 1946–1948 studoval Leteckou vojenskou akademii v Hradci Králové, kde jako student pracoval i na velitelství

• od roku 1948 studoval Vysokou válečnou školu v Praze

• v roce 1953 dokončil Vojenskou technickou akademii v Brně

• po studiích působil u Československé lidové armády jako kapitán letectva v Českých Budějovicích, byl zástupcem náčelníka štábu a náčelníkem operačně-zpravodajského oddělení

• v roce 1958 odešel studovat postgraduální studium na Vojenskou akademii v Brně

• v roce 1976 odešel do důchodu

• v současnosti žije v Bechyni

• je předsedou bechyňského Českého svazu bojovníků za svobodu a předsedou krajské Československé obce legionářské

• o svém osudu napsal knihu

• zemřel 1. května 2016 v Bechyni

„Moje situace mi připadá strašně směšná. Celou dobu, od začátku do konce, to bylo obrovské štěstí.“

Od mládí letcem

Pavol Vaněk se narodil 28. února 1921 v Lakšárské Nové Vsi na slovensko-moravském pomezí. Otec byl malorolník a veterán z 1. světové války. Pavol Vaněk vychodil obecnou a měšťanskou školu a odešel na obchodní akademii do Bratislavy. Jeho vzorem byl Milan Rastislav Štefánik.

Pavol Vaněk se roku 1937 rozhodl účastnit akce 1000 nových pilotů pro republiku a zavázal se k dalším čtyřem rokům služby v československé armádě. Slovensko se však v roce 1939 osamostatnilo a Pavol Vaněk nechtěl klerofašistickému státu sloužit.

„Tak jsem nastoupil, ale nastoupil jsem do československého letectva. Hlásil jsem se, že tam nemám co dělat, a nějaký nadporučík mi pověděl: ‚Chlapče, řekni taťkovi, ať za tebe zaplatí 40 000 korun, a my tě propustíme.‘ Musel jsem zůstat a pokračoval jsem ve dvouroční pilotní škole. Jenomže jsem byl proti režimu, hlásil jsem se k Československé republice, a ne k Hitlerovi.“

„Mobilizace v osmatřicátým byla vyhlášena nějak po půlnoci a já jsem spal na seně. Všude v naší vesnici byl randál a lidé hned šli, už přímo obsazovali hranice podél Moravy. To bylo nadšení. To bylo na jedničku.“

 S kamarádem Vankem se Pavol Vaněk rozhodl uletět ze Slovenského štátu pomocí sovětského letadla.

„Němci byli pod Moskvou, tak jsme na východ nemohli. Na západ to také nešlo. Dohodli jsme se, že ulétneme směrem na jih. Naše bombardéry letěly 190 kilometrů za hodinu, naše stíhače měly rychlost 250 kilometrů a Hitler měl letadla s rychlostí 450 kilometrů. Tak jsme měli ruské letadlo s rychlostí 450 kilometrů, to k nám bylo přesunuté za mobilizace ze SSSR. Rozhodli jsme se, že poletíme na Turecko. Letadlo bylo silně hlídané vojáky základní služby a nikdo se tam nemohl dostat. My jsme se s nimi skamarádili a ochočili si je. Jenomže mě přesunuli zpět do Piešťan. Vankovi se podařilo utéct, ale zahynul při letu v Anglii.“

Partyzánem ve Slovenském národním povstání a letcem ve Svobodově armádě

Z Piešťan byl Pavol Vaněk přesunut do Žiliny. Plánovalo se Slovenské národní povstání a Pavol Vaněk se napojil na ilegální odbojovou skupinu spolupracující na přípravě povstání. Dne 29. srpna 1944 povstání oficiálně vypuklo a původně mělo být za čtyři dny zlikvidováno.

Pavol Vaněk se stal velitelem šedesátičlenné čety pojmenované Kadeti. S touto průzkumnou četou se často dostával do styku s Němci, ještě častěji však při přepadech, kdy se i průzkumná četa musela přeorganizovat a bojovat proti Němcům zbraněmi. Partyzánská četa Kadetů se později spojila se skupina Ivan Štěpanovič. Jejich partyzánským heslem bylo: „Svůj.“

„My jsme hlavně dělali průzkumy a získávali informace o jednotkách. Také jsme někde přepadávali, ale přepady prováděla jiná jednotka. Já jsem byl specializovaný jako průzkumník. Zprávy jsme nosili do ruského štábu a ti to posílali na Ukrajinu. Informace se tedy dostávali k nim.“

Pavol Vaněk byl celkem čtyřikrát obklíčen a pokaždé z obklíčení unikl.

1. obklíčení:

„U Žiliny nás začali obkličovat tanky, tak jsme ustoupili do Pováží. Tam jsme proti Němcům byli schopni vést boj a já jsem vedl boj proti Tigerům. My jsme měli jen kulomety a tanky jely vedle sebe. Z pěšáků jsme strach neměli, byli jsme v převýšení, měli jsme stabilní obranu a krásně jsme na ně viděli. Já jsem podceňoval pěšáky, a to byla chyba. Dal jsem povel střílet do tanků a to se odráželo Bohu do oken. Museli jsme ustoupit. Oni nás obklíčili a my jsme se museli dostat ke svým silám. Zajali jsme hajného a on nám ukázal směr na neobsazený most. Byli jsme v polovině mostu a z druhé strany byli Němci. Po návratu zpět nás hajný poslal na mlýn, že by nám mlynáři dali lodičky a my se přeplavili na druhou stranu. Šli jsme lesem k mlynářům, ještě s jedním Čechem a hajným, a museli jsme proběhnout asi 300 metrů mezi komunikací a lesem. V lese platilo stanné právo. Nějaké ženy tam kopaly brambory, tak jsme se s nimi nechtěli zaplést. Najednou se vynořila německá kolona, tak jsme honem skočili k ženám kopajícím brambory. Já jsem jedné sebral motyku, Čech té druhé a začali jsme kopat. Pak jsme přišli na komunikaci, kde už neplatilo stanné právo. V mlýnu nám řekli, že je na řece brod. Tak jsem se převlékli. Měl jsem strach, že se utopíme. Nebylo jiné východisko. Ten brod tam byl, my jsme vcházeli do vody po kolena, po pupek, po hlavu a pak jsme začali vystupovat. Tak jsme zajásali.“

2. obklíčení:

„Říkám: ‚Mládenci, je to s námi špatný. Tady jsou Němci.‘ Byli 200 nebo 250 metrů před naší základnou. Věděli o nás, neměli jsme šanci. Věděli, že tam někde jsme a podle stop ve sněhu jsme nemohli nikam utéct. Neměli jsme ani kam ustoupit. Dal jsem rozkaz – pokud zaútočí a my se budeme bránit, tak se musím zastřelit. Nedá se nic dělat. Já jsem velel a oni museli poslouchat. Do rána napadlo 30 centimetrů sněhu a stopy zakryl sníh.“

Při nebezpečných akcích Slovenského národního povstání mohl být Pavol Vaněk zabit nebo zajat, šťastnými náhodami vždy bez zranění naštěstí vyvázl.

„Člověk je odvážný, ale musí mít štěstí. Já nevěřím v osud – tam půjdeš a tam tě zabije? Tam půjdeš, spadneš a musel jsi spadnout? To není pravda. Člověk musel hodně myslet a musel mít štěstí. Já ho měl celý život.“

 Partyzáni přicházeli do styku se slovenskými katolíky, luďáky, známými svým příklonem ke klerofašistickému Tisově státu. Přestože Slovenské národní povstání vypuklo vzhledem k nesouhlasu Slováků s fašistickým režimem, východní fronta se přibližovala a Slovenský štát byl na pokraji rozbití, partyzáni i tak cítili od luďáků odpor.

„Když jsme přišli do vesnice plné katolíků, tak jsme cítili chlad. Ale těch bylo málo. Kdyby nás lidé nepodporovali, byli by nás hitlerovci za čtyři dny zlikvidovali. I v horách jsme byli odkázaní na lidi. Hlinkovci by nás udali.“

Z Rumunska se na Slovensko blížila spojenecká rumunská divize, Pavol Vaněk byl se svou četou na jihozápadě Slovenského rudohoří, zatímco Rumuni se blížili z jihu. Pavol Vaněk se právě dostával z dalšího obklíčení.

„Já se na vojáky díval z kopce, oni mě neviděli. Došli na naši úroveň a neprošli, tam končili a šli zpátky. Byl jsem opatrný a díval se tam, viděl jsem skupinu těch vojáků. Odešli pryč a zrovna přišli Maďaři. Tak už jsem to měl prověřené, Kartík to měl prověřit vpravo, najednou se dívám a proti nám pochoduje skupina maďarských vojáků se samopaly. Já myslel, že to má Kartík prověřené, ale on mě na ně ani neupozornil. Byli jsme v bílých větrovkách, tak si mysleli, že jsme lyžaři. Došlo mi, že to jsou Maďaři. Vstal jsem a začal jsem utíkat do lesa. Najednou se mi vytáhla noha z lyží. Začali po nás střílet a já jsem jen čekal, kdy dostaneme dávku. Ještě jsem v té chvíli montoval nohu do vázání, pak jsme se rozběhli. Neustále jsem čekal, že mě Maďar doběhne a napálí mi kulku zezadu. Věděl jsem, že nemám šanci. Rozdvojili jsme se, snižoval se svah a byla tam skála. Tam stáli Rumuni a já jsem pořád nevěděl, co je to za vojáky. Slétnul jsem ze skály, skočil jsem do hlubokého sněhu, vytáhl pistoli a zůstal jsem stát. Kartík najednou ke mně přijel z pravé strany. Do lesů jsme nemohli, střílelo se tam. Sjeli jsme dolu na lyžích a vidím spoustu vojáků. Měli potrhané uniformy. Nemohli jsme čekat. Sjeli jsme dolů a vojáci nás začali zastavovat. Bylo mi všelijak. Vojáci měli uniformy zalité od omáčky, takové ubohé uniformy, všechno špinavé. Nevěděl jsem, kde jsem. Byla to rumunská povstalecká armáda. Měli nás za civilisty a chovali se k nám přátelsky.“

Rumunský důstojník si od Pavola Vaňka a Kartíka vyžádal legitimaci a po mylném přesvědčení, že oba partyzáni jsou pouze civilisté na lyžích, byli propuštěni. Po několika kilometrech oba partyzáni narazili na dva muže vozící na saních raněné do nemocnic. Pavol Vaněk s nimi začal diskutovat a k velké úlevě se ujistil o rumunské povstalecké armádě. Odebral se na rumunské velitelství, kde byl zadržen rumunským strážným.

„Držel mě asi hodinu. Mířil na mě samopalem, vojáci chodili okolo a o mně smýšlel jako o zajatci. Okolo šel nějaký vyšší důstojník, zasáhl a pustil mě k veliteli. Došel jsem do té hájenky a chtěl jsem komandýra. Za dvě hodiny vyšel pan major, elegantně oblečený, tak jsem se mu představil. Major dal mapu na stůl a já mu ukázal kde jsme. ‚Tam nemůžete být, tam jsou Němci.‘ – ‚Jsou vedle nás, my jsme v kotli.‘ Nevěřil tomu, ale pochopil, že jsem nervózní a že mám lidi v obklíčení. Napsal mi propustku až napotřetí, byla to pro něho těžká situace poslat člověka do první linie. Mohl jsem být agentem.“

Pavol Vaněk s Kartíkem pronikli ke své partyzánské četě a vyvedli je k rumunské divizi. Po boku rumunských vojáků se v únoru 1945 účastnili bojů proti nacistům a po čtrnácti dnech odjeli přes Maďarsko ke Svobodově armádě na Dukle.

„Vojáci zůstali podle odbornosti u armádního sboru a já jsem se dostal do prostoru asi 15 kilometrů za Duklou, kde se formovala letecká divize. Tam jsem byl s velitelem průzkumné letky. Formovala se tam divize, jeden pluk stíhací a jeden pluk bitevní. Jenže už byl únor a nedalo se v horách létat. Začal jsem pracovat ve štábu a pak jsem dělal návodčíka. Ruské velení rozhodlo, že přesune naši leteckou divizi do prostoru Krakova. Vycvičení vojáci se přesunuli a byli nasazeni do Ostravsko-opavské operace. Tam byly nasazeny dva naše letecké pluky.“

Důstojníkem v Československé lidové armádě

Po válce šel Pavol Vaněk studovat důstojnickou školu, Leteckou vojenskou akademii v Hradci Králové a Vysokou válečnou školu v Praze, která však postupem času ztrácela prestiž. Poté byly vytvořeny vysoké školy pro každý druh zbraní a Pavol Vaněk šel na Vojenskou technickou akademii v Brně.

„Byl jsem zklamaný více než na frontě. Šel jsem na ministerstvo obrany, kde byl nějaký generál. Už jsem se viděl s domem v Brně, už jsem si vegetoval a on vytáhl papíry a poslal mě do Českých Budějovic. Mně se úplně podlomily nohy. Ale to se nedalo s nikým bavit.“

V Českých Budějovicích byla založena letecká divize, s Pavolem Vaňkem odešli do Českých Budějovic důstojníci Kukel a Caras. Pavol Vaněk sloužil u průzkumníků a někdy létal i s bombardérem. Kukel byl velitelem, Caras byl náčelníkem štábu a Pavol Vaněk byl zástupcem náčelníka štábu a náčelníkem operačně-zpravodajského oddělení.

„Nasadili se nové ruské normy, v pátek i ve svátky jsme museli číst nové ruské předpisy. To byl obrovský nápor. Začalo se to rozrůstat. Nejdříve jsme postavili 1. pluk, 9. pluk a poslední byl 19. pluk. Létali jsme i na americkém Piperu nebo německém Čápu. Za deset let se postavilo pět divizí. Zahynulo nám tenkrát hodně pilotů, všichni se učili.“

„V srpnu 1968 najednou slyším ženský hlas, byla to manželka západního letce. Říkala, že jsme okupovaní. Tak jsem se ustrojil, mazal jsem ven a opravdu tam rajtovaly tanky. Jezdily po lázeňském rajonu. Už tam bylo dost lidí. Tanky tam trhaly zábrany a hlídkovaly. Říkali, že nám přišli pomoct, že je tu kontrarevoluce.“

Pavol Vaněk odešel do důchodu v roce 1976. 

V roce 2009 natočil a zpracoval Luděk Jirka.