„Potom mě sebral a dal tam mapu. Ten, co opravoval bicykl, uměl rumunsky a polsky. A žena, se kterou jsem se pozdravil, byla Maďarka a uměla maďarsky a slovensky. Seděli jsme u stolu a tak jsme komunikovali – důstojník dával otázky vojákovi, ten je dával Maďarce a ta zase mně. Takhle jsme se bavili. Dal mapu na stůl, abych mu vysvětlil, kde jsme. Já jsem se podíval a ukázal. On se na mě podíval a já jsem potvrdil. Řekl: ‚Tam nemůžete být, tam jsou Němci.‘ – ‚Ano, tam jsou, oni jsou vedle nás. My jsme v kotli.‘ Nevěřil tomu, tak jsme se handrkovali asi dvě hodiny. Viděl, že jsem nervózní a že tam mám lidi, tak to pochopil. Ještě tam měl nějakého mladého důstojníka a ten říká: ‚Verstehen Sie?‘ Já říkám: ‚Langsam, langsam…‘ Něco takového. A to jsem udělal chybu. On na mě spustil jak z kulometu a byl jsem vedle. Kdybych zase šprechoval, tak by si mě tam nechali. Už jsem raději nerozuměl ničemu, co povídal. Nějak jsem mu to vysvětlil. Pak jsme se pochopili, že jsou před námi Rumuni a my jsme za tou linií. Tam byla tzv. široká fronta, kde se hlídkuje a nedá se zakopat. Ta bába nás tam nechala přespat a pak důstojník začal psát propustku. Jak bych se tam jinak dostal? Bylo to vojáky hustší a hustší a bez toho papíru by nás tam nějaký zadržel a předal. Že má zajatce a aby šel na dovolenku do Rumunska. Důstojník sedl a začal krásně psát. Psal, roztrhal to a začal znovu psát. Já jsem jemu a tomu Rusovi vůbec nerozuměl. Trochu jsem si rozuměl s tím Rumunem, ten ukazoval rukama a nohama a pochopil jsem ho. Začal psát druhý papír, už ho měl skoro napsaný… Já vím, byla těžká situace pro něho poslat do první linie člověka. Já jsem mohl být nějakým agentem.“
„Dívám se pořád na stopy a zaslechl jsem slovo. Zvednu hlavu a přede mnou Němci. To šly zástupy, ani nevím kolik jich bylo, jak to bylo silné. Oni šli po stopách a ten blbý Němec myslel, že nás má. Viděl pár stop a myslel, že jsme regiment. Pořád ho vidím před sebou, měl na rameni kulomet, nataženou ruku a něco jim chtěl asi říct. Možná, že nejsou daleko od cíle. Zvednul hlavu a najednou 40 metrů před námi byla planina ve sněhu v lese. Ten skočil vlevo a já vpravo. Ten druhý musel vždy vše kopírovat podle velitele. Nevelelo se, nebyl na to čas. Honem jsem skočil a ten jeden zakřičel: ‚Halt.‘ To byly zlomky vteřiny. A teď do nich. Ti za nimi nevěděli, nebyli na nic připravení. Tak jsme zalehli, vypálili 70 ran do jednoho bodu a bylo po haltu. Ustoupili jsme takových 100 metrů dozadu. Mimo té naší vyšlapané pěšinky to vypadalo jako prales, stromy poválené. My tam byli dva, jich tam mohlo být 100 nebo více. Byli jsme kluci odvážní, ale nerozvážní. Stáhli jsme se, zalehli za polámané stromy a čekali jsme, co bude dál, jaká bude jejich reakce. Ti moji partyzáni vůbec nevěděli, co je s námi. Zalehli jsme tam a čekali, že půjdou. Každý měl dva pásy nábojů, bubínek a byli jsme připravení. Leželi jsme v útoku a ten, co jde, nemá šanci, musí se postavit. Bylo nějak dost pozdě večer a slyšeli jsme, jako kdyby tam někdo sekal dříví. Říkáme si, že tam žádní dřevorubci nebyli. Za půl hodiny bylo ticho. My jsme furt leželi a čekali, co bude. Oni se báli, říkali, že za každým stromem je partyzán. Věděli, že dostali na frak, dostali dvěma kulomety. Mysleli si, že jsme velká jednotka. Tak my jsme tam pomalu šli, ještě jsme slyšeli ‚Hilfe!‘ a to sekání. Dostali jsme se až tam, byly tam poházené deky, jídelní ešusy a takové zbytečné věci. Přišli jsme na to, že osekávali veliké větve ze smrků a tahali ven raněné nebo mrtvé vojáky. Proto tam bylo slyšet sekání dřeva.“
„Plánovalo se Slovenské národní povstání, národ byl proti fašistům i proti slovenským klerofašistům. Byl jsem přeložen do Žiliny a tam jsem se napojil na ilegální skupinu, ve které jsem spolupracoval na přípravě povstání. Povstání vypuklo 29. srpna 1944, ale už předtím běželo v kasárnách. Vojáci i velitelé nacvičovali proti hitlerovskému režimu – na Slovensku už v té době působili partyzáni, tak nacvičovali jakoby proti partyzánům, ale bylo to proti Němcům. Už to bylo neúnosné. Hitler cítil, že se něco děje, dal příkaz vtrhnout na Slovensko a povstání se muselo vyhlásit. Tak jsme bojovali, válčili jsme plné dva měsíce. Hitler dal rozkaz postupujícím armádám z Maďarska, od Dukly, z Polska a z protektorátu a za čtyři dny mělo být povstání zlikvidované v krvi. Takové povstání nikde nebylo, aby se proti Hitlerovi válčilo plné dva měsíce. Všude se zlikvidovalo, a tak si myslel: ‚Takové malé Slovensko, tak za čtyři dny zlikvidovat.‘ Začali nasazovat divize po divizi, z jedné divize až na pět divizí. Bojovalo se od stromu ke stromu, od baráku k baráku. Takové malé Slovensko a plné dva měsíce. Oni měli všechno, měli tanky, letadla, dělostřelectvo, minomety…“
„My jsme v Polsku vedle Krosna udělali divizi a měli jsme podporovat Svobodův armádní sbor pro Slovensko. Divize byla postavená z anglických pilotů, Fajtlových pilotů. Bylo jich celkem osm, byli tam Slováci, kteří přeletěli a doplnili to, než povstání skončilo. Měla se dělat podpora Svobodova armádního sboru pro Slovensko, jenomže v té době, v únoru a březnu, se v horách nedalo vůbec létat, všude samý kopec, Tatry a tak dále. Ruské velení rozhodlo, že přesune naší divizi do Polska, do prostoru Krakova. Ti vycvičení se přesunovali asi pět dní a byli nasazeni do Ostravsko-opavské operace mezi Českým Těšínem a Opavou. Byla tam 6. armáda a zde byla začleněná naše divize, ty dva pluky, které už byly frontové. Letiště bylo blízko Spišské Nové Vsi, a tak se mělo rychle připravit letiště Spišská Nová Ves jako předsunuté a záložní letiště. Velitel bitevního pluku tam poslal zase někoho cizího a bylo třeba letiště připravit. To se ještě nevědělo, že to velení změní a pošle divizi přes Polsko na Český Těšín a na Ostravu. Ti, co tam byli, se stali slavní a my s nimi.“
„Jsem plukovník inženýr Vaněk, narodil jsem se 28. února 1921 ve Lakšárské Nové Vsi na Záhorí. Naše vesnice hraničí s Moravou, jsme takoví polo Slováci a Moraváci. Náš kraj se jmenoval po Moravě, jestli to je správné, nevím. Odchodil jsem základní školu a pokračoval jsem na měšťanské škole. Vychodil jsem čtyři třídy měšťanské školy a přestoupil jsem na ekonomickou školu do Bratislavy. Tu jsem vychodil a ukončil jsem ji v roce 1937. Měli jsme tam dobrý kolektiv a rozhlíželi jsme se, kam kdo půjde. Já jsem fandil letectvu, mě to táhlo jako magnet. Študoval jsem ekonomickou školu a chtěl jsem být pilotem. V té době měl Hitler anektované Rakousko a dělal si zuby na Československo. Československá vláda zjistila, že nemá oproti Hitlerovi letectvo. Čekali, že nás napadne a že je třeba se bránit. Vyhlásila akci 1000 pilotů, chtěli rychle vycvičit a postavit armádu a hlavně letectvo. Tak jsem se jako fanda ještě na škole v Bratislavě přihlásil. Profesoři, co nás tam učili, i moji študenti mi fandili, abych se k letectvu dostal. Tak jsem se přihlásil.“
Plukovník Ing. Pavol Vaněk se narodil 28. února 1921 v Lakšárské Nové Vsi na Záhorí na Slovensku, na slovensko-moravském pomezí. Vychodil obecnou a měšťanskou školu, po níž studoval obchodní akademii v Bratislavě. V roce 1937 se přihlásil do akce 1000 letců pro republiku, chtěl se účastnit obrany Československa. Poté byl vytvořen Slovenský štát a Pavol Vaněk byl nucen absolvovat v letech 1940-1941 pilotní školu a zůstat ve slovenské armádě, přestože s nově nastoleným režimem nesouhlasil. Pokusil se o útěk do zahraničí ruským letadlem, měl v plánu zapojit se zahraničního odboje proti nacistickému Německu, útěk nebyl však úspěšný. V srpnu 1944 se zapojil do příprav Slovenského národního povstání a stal se velitelem partyzánské čety Kadeti, později spojené s četou Ivan Štěpanovič. Hlavním úkolem čety Pavola Vaňka bylo provádět průzkumy na nepřátelském území. Celkem čtyřikrát se dostal do obklíčení a pokaždé dokázal uniknout. Po příchodu Rudé armády na Slovensko odjel Pavol Vaněk ke Svobodově armádě s odhodláním účastnit se bojů jako československý letec. Pro blížící se konec války se nezúčastnil samotných bojů a působil na československém leteckém štábu. Po válce vystudoval důstojnickou školu a v letech 1946-1948 Leteckou vojenskou akademii v Hradci Králové, kde v době studií pracoval na velitelství. Od roku 1948 studoval Vysokou válečnou školu v Praze a svá studia ukončil v roce 1953 ve Vojenské technické akademii v Brně. Po studiích byl přeložen do Českých Budějovic, kde působil jako kapitán letectva, byl zástupcem náčelníka štábu a náčelníkem operačně-zpravodajského oddělení. V Českých Budějovicích sestavovali letecké divize. V roce 1958 odešel na postgraduální studium na Vojenskou akademii v Brně. Do důchodu odešel roku 1976. V současné době žije v Bechyni, je předsedou tamní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu a krajské Československé obce legionářské. O svém válečném osudu napsal knihu. Zemřel v neděli 1. května 2016 v Bechyni.
