Petr Vaníček

„Tu ranní směnu jsme neměli rádi, protože tam bylo vždycky riziko a to riziko bylo velice častý, že jsme místo oběda měli poplachy a pochodová cvičení. Tak se tam vypotácel přiožralej velitel a zařval: Poplach! Takže všeho se muselo nechat. Někdy jsme měli jen nástup na ten poplach a kontrolovalo se, jestli jsme měli správně zabaleno a tak dále. Ale velice často z toho koukal pochoďák. A pan velitel, toho šoupli do auta, to byla taková malá dodávka, a jak byl přiožralej, tak usnul. No a teď se pochodovalo tak dlouho, dokud se pan velitel trošku neprobral a nezavelel: Zpět! Takže my jsme nevěděli, kolik ujdem. A pak jsme šli zase zpátky. Nebylo výjimkou, že jsme měli oběd a večeři – všechno najednou. A všechno studený.“

„Veškerý průmysl, bez ohledu na to, co vyráběl, to bylo jedno, buď musel převzít zakázky pro wehrmacht a pak měli občasný dozor z německé strany (to vůbec nedělali naši lidi, to všechno měli na starosti pracovníci buď wehrmachtu, nebo už přímo pracovníci SS. A nechali podnik běžet tak, jak běžel, jen musel převzít zakázky pro wehrmacht, kde byl předepsaný určitý objem výroby, který se musel wehrmachtu odevzdávat. A pochopitelně ten se hlídal - hlídal se příděl, to byla starost toho německého dozoru, především jestli je v souladu příděl vstupního materiálu a toho, co bylo potom odevzdáno jako produkt. Pokud nějaká firma odmítla, tak se s nimi udělal krátký proces. Šéf šel do koncentráku, bez diskuse, o tom se nikdo nebavil. Osazenstvo šlo na práce do Velkoněmecké říše, firma dostala nové obsazení včetně celého vedení. Pokud se tam tedy neobjevil někdo, kdo byl ochoten kolaborovat. Firma pokračovala vesele dál, ovšem s úplně novým obsazením, přičemž šéf byl skutečně říšský Němec. Takže všeobecně to vypadalo tak, že ti majitelé, nebo potom hlavní management tuhle situaci vysvětil osazenstvu a osazenstvo se v zásadě rozhodlo, jestli souhlasí s tím, aby byly přijaty zakázky pro wehrmacht nebo ne.“

„V roce 1942, to už se tady zaváděla v protektorátu takzvaná totální pracovní povinnost. Mnoho lidí se muselo nějakým způsobem zaměstnat a pokud možno se to všechno směřovalo tam, kde se vyrábělo pro wehrmacht. Tyhle firmy vesměs nabíraliy a braly do svého stavu lidi, kteří – poněvadž ten, kdo na tomhle nebyl účasten, tak ten byl posílán do říše a to už byla doba, kdy tam začínaly nálety a nebylo to, co to bývalo, takže pochopitelně se tam už nikomu nechtělo. Tam už to šlo z donucení. A tyhle naše domácí firmy tedy nabíraly lidi, kteří se chtěli nějakým způsobem schovat, a tím je vlastně kryly, aby nemuseli do říše. Nehledě k tomu, že lidi, kteří byli podezřelí z toho, že jsou příživníky, tak ti buď šli do říše, nebo šli rovnou do nějakého sběrného tábora, což bylo ještě horší. Právě z těchto lidí se rekrutovali ti, kteří najednou udávali majitele, šéfy, dávali na ně trestní oznámení, a tito lidi pak byli hnáni k jakýmsi už lidovým soudům a byli souzeni podle malého nebo velkého dekretu. Zloba těch lidí, kteří by vlastně měli být spíš vděční, že nad nimi někdo držel ochrannou ruku, tak to bylo svým způsobem příznačné už pro to období těsně poválečné čili pro rok 1945. A pochopitelně, z těchto lidí se pak rekrutovali ti národní správci a tato svoloč, která tu nejen dělala paseku mezi lidmi, ale ničila i to hospodářství.“ Tazatel: „A byl to případ i firmy Vašeho otce?“ - „Ano, i tam.“