Petr Vaníček

„V roce 1942, to už se tady zaváděla v protektorátu takzvaná totální pracovní povinnost. Mnoho lidí se muselo nějakým způsobem zaměstnat a pokud možno se to všechno směřovalo tam, kde se vyrábělo pro wehrmacht. Tyhle firmy vesměs nabíraliy a braly do svého stavu lidi, kteří – poněvadž ten, kdo na tomhle nebyl účasten, tak ten byl posílán do říše a to už byla doba, kdy tam začínaly nálety a nebylo to, co to bývalo, takže pochopitelně se tam už nikomu nechtělo. Tam už to šlo z donucení. A tyhle naše domácí firmy tedy nabíraly lidi, kteří se chtěli nějakým způsobem schovat, a tím je vlastně kryly, aby nemuseli do říše. Nehledě k tomu, že lidi, kteří byli podezřelí z toho, že jsou příživníky, tak ti buď šli do říše, nebo šli rovnou do nějakého sběrného tábora, což bylo ještě horší. Právě z těchto lidí se rekrutovali ti, kteří najednou udávali majitele, šéfy, dávali na ně trestní oznámení, a tito lidi pak byli hnáni k jakýmsi už lidovým soudům a byli souzeni podle malého nebo velkého dekretu. Zloba těch lidí, kteří by vlastně měli být spíš vděční, že nad nimi někdo držel ochrannou ruku, tak to bylo svým způsobem příznačné už pro to období těsně poválečné čili pro rok 1945. A pochopitelně, z těchto lidí se pak rekrutovali ti národní správci a tato svoloč, která tu nejen dělala paseku mezi lidmi, ale ničila i to hospodářství.“ Tazatel: „A byl to případ i firmy Vašeho otce?“ - „Ano, i tam.“

„Můj otec a vůbec většina jeho generace, to byli neuvěřitelní pracanti a neuvěřitelně obětaví pracanti. A speciálně ti bývalí legionáři by byli bývali opravdu za tu republiku cedili krev. A většinou to byli lidi, kteří byli úžasně charakterní. Můj otec byl až chorobně poctivý a byl to dobrák. To byl určitý znak většiny těch podnikatelů v té druhé republice. Tam platilo, že zaměstnanec je svým způsobem do určité míry váženější a důležitější než člen rodiny. To si nedělám legraci, to je pravda! Já jsem jako malý kluk pětiletej, možná jsem byl ještě menší, dostal od svého otce první výprask: seděl jsem v autě a čekal jsem na otce, který ještě ve fabrice něco vyřizoval, a ten pracovník, který tam zametal dvůr, takový ten nádvorník, na mě dělal opičky, jako obvykle na děti děláváme. A já jsem na toho člověka vyplázl jazyk v momentě, kdy otec už byl u toho a už mě viděl. Tak za tohle jsem dostal! A bylo mi řečeno: ,Jak se opovažuješ na člověka, který se poctivě živí poctivou prací, něco takového udělat! Vůči každému takovému člověku je nutné mít vrcholnou úctu.‘ Víte, to byl postoj těch podnikatelů vůči svým zaměstnancům. Bylo nemyslitelné, aby například zaměstnanci nedostali mzdu. To bylo absolutně nemyslitelné, to bylo tak něco absurdního. Dneska to vidíte jak na běžícím páse, co by se kdo obtěžoval, prostě nedostanou plat a hotovo! A pan šéf pojede na výlet do Afriky. A kdyby si byl někdo něco takového dovolil, tak by byl totálně znemožněný ve společnosti. Ale totálně. S tím člověkem by už nikdo nemluvil. To byla ta atmosféra, ve které jsem vyrostl, kde nějaké žvásty o úctě k pracujícímu člověku vůbec nebyly fráze, to bylo bezpodmínečně a do důsledku dodržováno. A ne, že to budeme dneska hlásat a zítra budeme toho člověka okopávat. To je ten rozdíl, ten propastný rozdíl, mezi tím pojetím tehdejšího kapitalismu a toho pozdějšího komunismu.“

„Tu ranní směnu jsme neměli rádi, protože tam bylo vždycky riziko a to riziko bylo velice častý, že jsme místo oběda měli poplachy a pochodová cvičení. Tak se tam vypotácel přiožralej velitel a zařval: Poplach! Takže všeho se muselo nechat. Někdy jsme měli jen nástup na ten poplach a kontrolovalo se, jestli jsme měli správně zabaleno a tak dále. Ale velice často z toho koukal pochoďák. A pan velitel, toho šoupli do auta, to byla taková malá dodávka, a jak byl přiožralej, tak usnul. No a teď se pochodovalo tak dlouho, dokud se pan velitel trošku neprobral a nezavelel: Zpět! Takže my jsme nevěděli, kolik ujdem. A pak jsme šli zase zpátky. Nebylo výjimkou, že jsme měli oběd a večeři – všechno najednou. A všechno studený.“