Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Vaníček (* 1932)

• narodil se 15. března 1932 v Praze

• pochází z továrnické, staropražské rodiny

• 1938–1945: vychodil obecnou a měšťanskou školu ve Kbelích

• 1939–1945: perzekuce židovské části rodiny

• po únoru 1948 znárodněna otcova továrna „Vaníček a Malec“ v Satalicích

• v roce 1951 nepřipuštěn k maturitě, brigáda v kladenských hutích

• 1952–1954: služba u PTP

• 1954–1958: práce v Technickém a zkušebním ústavu v Praze, od 1955 dálkové studium na VŠCHT

• 1958: neprošel prověrkami na VŠ a na pracovišti, odchod do Ústí nad Labem

• 1969: propuštěn z Prefy Ústí nad Labem

• 1976: propuštěn z Transfery Praha

• 1977–1991: žil na Slovensku

Ačkoliv dnes, s odstupem několika desítek let, dokáže Petr Vaníček najít na čtyřicetiletém období komunistické vlády i malá, spíše osobní pozitiva a dokáže se zasmát mnohdy absurdním situacím, které vznikaly při každodenním střetu s vykonavateli tzv. lidové demokracie (či později socialismu), byly doby, kdy mu do smíchu moc nebylo... Od mládí musel čelit diskriminačním ústrkům ze strany vládnoucího aparátu a vyrovnávat se s nepříznivým kádrovým ohodnocením. Především však musel být svědkem toho, jak jsou pošlapávány etické a morální hodnoty, v kterých vyrůstal a které podle jeho názoru dnešní společnosti chybějí.

Rodina a válečné období

Petr Vaníček se narodil v březnu 1932 v Praze. Jeho otec Otakar Vaníček, bývalý legionář, byl spolumajitelem továrny na výrobu nátěrových hmot „Vaníček a Malec“ v pražských Satalicích. Vaníčkovu rodinu bychom dobovým slovníkem mohli označit jako buržoazní, neboť rodinný okruh tvořili většinou podnikatelé, a když ne podnikatelé, tak lékaři a právníci. Příbuzné a přátele, mezi kterými vyrůstal, dnes Petr Vaníček hodnotí jako vysoce charakterní osoby, u kterých platila především osobní poctivost, pracovitost a úcta k druhému člověku. Jak podotýká, „pozdější žvásty typu úcta k pracujícímu člověku tehdy vůbec nebyly fráze – tento životní postoj byl bezpodmínečně a do důsledku dodržován, a ne že to budeme dneska hlásat a zítra budeme toho člověka okopávat. To byl ten propastný rozdíl mezi pojetím  tehdejšího kapitalismu a pozdějšího komunismu.“ K pracovitosti, skromnosti a k uctivosti byl Petr vychováván svými rodiči. Otec by prý býval továrnu raději spálil, pokud by si nebyl zcela jist, že jeho syn je charakterově a odborně způsobilý k tomu, aby převzal její vedení.

V roce 1938, v době vrcholící mnichovské krize, začal Petr Vaníček navštěvovat obecnou školu ve Kbelích, kam se rodina přestěhovala z Prahy. Kvůli svému původu (otec důstojník legií, navíc po matce židovského původu) měl v protektorátu Čechy a Morava zapovězena gymnaziální studia, proto na víceleté gymnázium nastoupil až po válce.

Druhá světová válka a německá vyhlazovací politika vůči židovskému obyvatelstvu na územích obsazených vojsky nacistické třetí říše zasáhla výrazně i do života Vaníčkovy rodiny, z níž část byla židovského původu. Začátek protektorátního období však označuje Petr Vaníček jako pozvolný až rozpačitý: „Zatýkali se především lidé, kteří byli nějakým způsobem spjati s veřejnou činností: politici, vysocí funkcionáři Sokola nebo ti, kteří byli vysokými důstojníky a kteří měli vazby na ministerstvo obrany. Ale jinak začátek protektorátu v té ,civilní oblasti‘ příliš divoký nebyl. Byl tak trochu rozpačitý, ale to hlavně proto, že v čele protektorátu byli lidé, kteří se snažili o to, aby německý tlak co nejvíc tlumili, a i německý ,místodržící‘ von Neurath byl tolerantnější. Trvalo to až do té doby, než byl odvolán a místo něho nastoupil Reinhard Heydrich. Poté se život nesmírně zkomplikoval, protože ten tlak přes noc neuvěřitelným způsobem vygradoval. Pro naši rodinu to znamenalo velké těžkosti.“ [1] Prostřednictvím tzv. norimberských zákonů, platných ve třetí říši od roku 1935 av protektorátu pak od léta 1939, byla vůči židovskému obyvatelstvu uplatňována diskriminační opatření, která postupně vyústila v genocidu. Petr Vaníček ztratil za nacistické okupace velkou část rodiny: „Moje babička a posléze otcovi sourozenci byli také zatčeni a internováni v koncentračních táborech. Otcova matka skončila v plynové komoře.“

Petr Vaníček také připomíná, jak složité bylo pátrání po osudech blízkých, kteří za války zmizeli v koncentračních táborech: „Po těch lidech se pátralo. Němci v té své důkladnosti měli kupodivu přesnou evidenci, ale i tyto evidenční seznamy někde stačili zničit, a pak pátrání po osudech nebylo vždy jednoduché.“ Vaníčkovi sice zjistili, že jejich babička zemřela v Terezíně, ale datum již bohužel neměli možnost dohledat.

Jedinou záchranou před hrůzou holocaustu byl útěk za hranice. Povedlo se to také několika příbuzným Petra Vaníčka, kteří ještě před okupací bydleli v Hamburku a s nacisty již měli své zkušenosti. Jakmile v Československu poznali, že věci se mění k horšímu, neváhali a emigrovali do zahraničí. Ne všichni byli tak prozíraví nebo neměli takové štěstí: „Z těch ostatních, co tu zůstali, přežila jedna otcova sestřenice a její dcera. A to bylo všechno… Všichni ostatní v těch koncentračních táborech skončili,“ uzavírá Petr Vaníček smutnou kapitolu rodinné historie.

Systematický a navenek dokonalý vyhlazovací systém však měl přece jen trhliny: „Jakkoliv Němci byli velice systematičtí, tak výběr toho, co brali do koncentračních táborů, byl poněkud neuspořádaný. Na někoho sem tam zapomněli. Navíc, české úřady se hlavně zpočátku snažily vše brzdit. I ta časová posloupnost byla těžko postižitelná… Na mého otce zapomněli. Jak to udělali, nevím. Jeden z jeho bratrů šel velmi brzy do koncentračního tábora, druhý bratr ještě chvíli přežíval, ale v roce 1944 ho to taky neminulo.“ Jakási neuspořádanost a nevyrovnanost v jednání nacistických úřadů v židovské otázce, o které se Petr Vaníček zmiňuje, mohla být v případě bratrů Vaníčkových zapříčiněna např. i tím, že Otakar Vaníček a jeho bratři nebyli ortodoxní Židé, ale byli pokřtění. Důvodem, proč situace Otakara Vaníčka byla tak specifická, mohla být i skutečnost, že nacisté potřebovali továrnu a s ní také jeho jako znalce svého oboru. Vaníčkova firma byla jedna z prvních na území Československé republiky, která začala vyrábět nitrocelulózové nátěry, a vůbec první, která vyráběla nátěry disperzní. Tím byla proslulá i v Evropě. Továrna „Vaníček a Malec“ se také zařadila mezi protektorátní průmyslové podniky, které měly povinnost plnit zakázky pro wehrmacht a byly pod dozorem německých úřadů. „Pro tyto firmy byl předepsán určitý objem výroby, který se přesně musel wehrmachtu odevzdávat. Hlídal se pak soulad mezi přídělem vstupního materiálu a produktem. Pokud nějaká firma odmítla pro wehrmacht pracovat, tak s ní byl udělán krátký proces. Šéf šel do koncentráku, osazenstvo šlo na práci do říše, firma dostala nové, německé vedení a nové obsazení,“ popisuje Petr Vaníček situaci protektorátního průmyslu.

Poválečné změny: „Někteří lidé se chtěli za každou cenu někde vyřádit a někomu ublížit.“

Rok 1945 nepřinesl jen nadšenou euforii z porážky nacistického Německa a z ukončení válečného utrpení, ale dal vyniknout i všem negativním stránkám lidského jednání. Druhá světová válka navíc v částech Evropy „osvobozených“ sovětskými vojsky urychlila výrazné změny v ekonomické, politické a společenské sféře, které nebyly sice hned patrné, ale jejichž dosah se projevil o několik let později. Všechny změny vycházely pochopitelně z mezinárodní i vnitropolitické situace po druhé světové válce. „Osvobození“ většiny československého území Rudou armádou a její následná přítomnost v zemi posílily vliv komunistické strany na všechny složky života v ČSR a na vytvoření nových vládních a státních orgánů, zvláště v případě policie a armády. Také Petr Vaníček vnímal některé patrné změny v chování lidí ve svém okolí: „Proměna některých lidí byla do očí bijící. Ta doba se vyznačovala zběsilostí lidí, kteří neměli nejmenší důvod nebo příčinu, ale chtěli se za každou cenu někde vyřádit, někomu ublížit…“ Jako příklad osob, které byly často vykonavateli oné „lidové spravedlnosti“, uvádí příslušníky samozvaných revolučních gard, ale také zaměstnance továren na území protektorátu, kteří se díky ochotě jejich majitelů vyhnuli totálnímu nasazení v říši. „V roce 42 už byly v říši nálety a mladým lidem se tam už tolik nechtělo. Domácí firmy nabíraly lidi, kteří se chtěli nějakým způsobem schovat, a tím je vlastně kryly, aby nemuseli do říše. Z těchto lidí se rekrutovali ti, kteří pak udávali majitele, šéfy, dávali na ně trestní oznámení, takže ti pak šli k lidovým soudům a byli souzeni podle malého nebo velkého dekretu. Zloba těchto lidí, kteří by měli být spíš vděční, že nad nimi někdo držel ochrannou ruku, byla příznačná pro to období těsně poválečné. Z nich se rekrutovali též národní správci a samozvaní příslušníci závodních a národních výborů a tato svoloč, která tady dělala paseku mezi lidmi a ničila i tohle hospodářství.“ Své zkušenosti s poválečným radikalismem měl i Otakar Vaníček a jeho příbuzní.

Atmosféru Pražského povstání zažil Petr Vaníček v Praze, v Legerově ulici. Výrazněji se mu však do paměti zapsala událost, která proběhla téměř dva měsíce před koncem války. V březnu 1945 byla při spojeneckém náletu, zaměřeném na strategické cíle ve Kbelích, Libni a Vysočanech, zničena továrna jeho otce. Jak Petr Vaníček vzpomíná, mohutný požár se kvůli výbušným látkám nedal ani hasit: „Byly tam sudy s rozpouštědlem a do toho vůbec ti hasiči nemohli, protože ty sudy vylétly do povětří a tam explodovaly. A teď to hořící padalo dolů. Tak jsme tam jen stáli se sepjatýma rukama a koukali jsme, jak se to všechno mění v popel.“ Trvalo celé tři roky, než byla továrna zcela obnovena, a to za veliké účasti zaměstnanců továrny a také za pomoci UNRRA, od níž Otakar Vaníček odkoupil potřebné vybavení. Jak ovšem podotýká Petr Vaníček, obnova továrny a její opětné uvedení do provozu byla sisyfovská práce, neboť únor 1948 a komunistické převzetí moci veškerou práci zhatily. Poslední řemeslník odešel z továrny symbolicky 21. února 1948, o několik dní později však o osudu továrny na nátěrové hmoty „Vaníček a Malec“ rozhodovali jiní lidé.

„Vaníček musí z firmy pryč“

Převzetí moci Komunistickou stranou Československa v únorových dnech roku 1948 umožnilo prosazení komunistického volebního programu z let 1945–1946, kterým komunisté požadovali radikální omezení soukromého vlastnictví.[2] Průmyslové podniky nad 50 zaměstnanců byly na základě znárodňovacích zákonů z dubna 1948 zestátněny a jejich vedení převzaly Akční výbory Národní fronty. V rozporu se zákony byly ovšem znárodněny i podniky menší.[3] Přechod na centrálně řízené hospodářství, podřízené zájmům Sovětského svazu, se nevyhnul ani firmě Otakara Vaníčka. Zatímco znárodňovací dekrety prezidenta republiky z října 1945 o postátnění klíčového a velkého průmyslu se Vaníčkovy firmy ještě netýkaly („Když tam byl popel, tak to pochopitelně nikdo nechtěl.“), poúnorovým zákonům o znárodnění se již továrna nevyhnula. Otakar Vaníček v ní nemohl zůstat ani jako zaměstnanec. Nějaký čas po únoru zůstal nezaměstnán, později odešel na Slovensko, kde do roku 1955 pracoval v několika průmyslových podnicích. Na naléhání přítele se do Čech vrátil a nastoupil na nově vzniklou Vysokou školu chemickou v Pardubicích. V roce 1958 byl při čistkách v průmyslové sféře z katedry vyhozen. Brzy nato odešel Otakar Vaníček do invalidního důchodu. Ani jeho syn Petr neprošel prověrkami, které na pracovištích a na školách  proběhly v roce 1958. Kádrový posudek „buržoazního synka“ ho provázel po celou dobu jeho pracovního života.

Pomocné technické prapory

Petr Vaníček, jak již bylo řečeno, mohl nastoupit na víceleté gymnázium až po skončení druhé světové války. Po únoru 1948 však začal mít na Akademickém gymnáziu v Praze, které od roku 1945 navštěvoval, problémy. Při poúnorových čistkách došlo k obměně profesorského sboru a diskriminaci nezůstali ušetřeni ani studenti. Rodičům Petra Vaníčka tak bylo doporučeno, aby svému synovi našli raději jinou školu. Další ročník tedy začal studovat na gymnáziu v Karlíně, o němž brzy zjistil, že je „vyšperkované potomky velice progresivních stranických kádrů“. Protože odmítl respektovat jakékoli protekční postavení spolužáků z rodin stranických funkcionářů, šel takříkajíc z problému do problému. Když odmítl vstoupit do Československého svazu mládeže, byl oficiálně z této organizace exemplárně vyloučen s odůvodněním, že „jeho chování vyjadřuje cynické pohrdání vůči tehdejšímu dění“. Byl tedy vyloučen z organizace, jejímž členem se nikdy nestal. V roce 1951 měl Petr Vaníček maturovat, složil však jen písemné zkoušky a k ústním již připuštěn nebyl. Jak podotýká, „byl jsem vyobcován ze všech škol v republice, s tím, že jsem nemohl skládat maturitu.“ Po nuceném opuštění školy nastoupil Petr Vaníček na brigádu do kladenských hutí, kde pracoval téměř půl roku. Poté byl ještě krátce zaměstnán v pražském depozitu bratislavského podniku Slovnaft.

V létě roku 1952 odešel na vojnu, ale na shromaždišti ve slovenském Komárně spolu s dalšími nastoupenými branci zjistil, že je u Pomocných technických praporů, zkráceně PTP. „Na shromaždišti jsme se dozvěděli, že nejsme žádné vojsko, ale že jsme vyvrhelové společnosti a že záleží jen na tom, jak s námi bude společnost spokojená nebo nespokojená, a podle toho půjdeme někdy z vojny domů anebo vůbec ne. My jsme nevěděli, na jak dlouho tam jsme – jestli na sedm let nebo navždy.“ Tyto zvláštní jednotky Československé lidové armády byly nástrojem komunistické moci k mimosoudní represi tzv. politicky nespolehlivých osob. K Pomocným technickým praporům byli přiřazováni především bývalí političtí vězni, kněží, kulaci či jejich synové, studenti vyloučení ze škol, příslušníci nekomunistických politických stran a další. Kromě nich putovali k PTP i vojáci, kteří se nějakým způsobem provinili proti předpisům nebo projevili nedostatek loajality vůči stávajícímu režimu. Po prodělání krátkého výcviku byli branci využíváni k nejrůznějším pracím v dolech a na stavbách. Od roku 1950, kdy Pomocné technické prapory existovaly pod tímto názvem (první čtyři útvary pro „nespolehlivé a méně spolehlivé“ vznikly ovšem již v říjnu 1948 rozkazem ministerstva národní obrany a byly původně zařazeny do silničního vojska; jako samostatná složka armády byly ustaveny v roce 1950), byli tzv. pétépáci využíváni buď na lehčí práce ve stavebnictví nebo na těžké práce v dolech, odtud také rozdělení PTP na lehké a těžké. Represivní povaha PTP se kromě zneužívání vojáků na těžkou práci projevovala i v absenci dovolené, ve všudypřítomné šikaně a v nejisté existenci po odchodu do civilu. Nesmíme ani opomenout, že vzhledem k nedostatečné kvalifikaci a odborného proškolení docházelo často i k úrazům, mnohdy smrtelným. Příslušníci PTP a následných vojenských pracovních jednotek (VPJ) byli finančně ohodnoceni, ale naprosto nedostatečně. Relativně vysoký plat měli vojáci u těžkých PTP, kteří byli nasazováni do dolů na Ostravsku, Kladensku a Mostecku, ale aby se jim neodpočítávaly různé srážky, museli plnit zvýšené základní normy – obvykle obtížně splnitelné.[4]

Službu u PTP absolvoval Petr Vaníček nejprve v Dubnici nad Váhom, od jara 1953 pak sloužil v Bechyni, kde se stavělo letiště. Zatímco službu na Slovensku hodnotí jako velice nepříjemnou kvůli všudypřítomné šikaně, v Bechyni vzhledem k velkému pracovnímu nasazení nebyl podle jeho slov „na vojenskou šikanu čas“. Letiště tak bylo postaveno za jedinou sezonu a v prosinci 1953 se pétépáci museli přestěhovat do Pardubic.

Službu v Dubnici nad Váhom popisuje Petr Vaníček také ve své knize Čepičkovi otroci v paměti národa: „Základní výcvik obsáhl jednoduchá pořadová cvičení. (…) Větší otravou byly armádou žádané budovatelské písně, které se navíc ke spokojenosti velitelů povinně nikoli zpívaly, nýbrž řvaly. Věru mimořádně umělecký zážitek! Řvaní totiž bylo, bůhví podle jakého velkého vzoru, vůbec obzvlášť vyžadovanou formou jakékoliv ústní komunikace. Už k základnímu výcviku patřilo šikanování mužstva ze strany velitelského sboru a také politické školení, které ač svou podstatou, osnovou a obsahem sice velmi primitivní, bylo mužstvu předkládáno s vážností a patosem zvícím teorie relativity.“ [5] Jak ovšem v rozhovoru Petr Vaníček zdůraznil, na ideologickou výchovu se pétépáci paradoxně těšili – mohli si totiž u ní odpočinout od těžké práce a byla to koneckonců i příležitost k tomu, aby si ze školení dělali legraci: „Jeden kamarád se bavil tím, že tyto bláboly stenografoval, učil se je nazpaměť a následně je v dalších hodinách opakoval.“

Po Stalinově a Gottwaldově smrti v roce 1953 byly kvůli nezákonnosti a kritice západních zemí Pomocné technické prapory postupně rušeny a přeměňovány na Vojenské technické jednotky (známé také pod označením Technické prapory). Poslední útvary PTP zanikly oficiálně 30. dubnem 1954, místo nich bylo vytvořeno mnoho technických jednotek, mezi nimi např. silniční stavební jednotky. Represivní povaha se však administrativní reorganizací a změnou názvu nevytrácela. I nadále byli do Technických praporů zařazováni politicky nespolehliví, kulaci, vojenské osoby odsouzené vojenskými soudy a další. Petr Vaníček nastoupil po zrušení PTP ještě na zvláštní vojenské cvičení, ale v prosinci 1954 už mohl konečně odjet domů.

Třídním nepřítelem navždy

S cejchem vojáka PTP musel Petr Vaníček pochopitelně nastoupit do zaměstnání. Místo získal v Technickém a zkušebním ústavu v Praze, a protože byl spolehlivým pracovníkem, mohl si při zaměstnání dodělat maturitu. Dokonce dostal z ústavu i doporučení na Vysokou školu chemicko-technologickou, kam v září roku 1955 nastoupil. Slibně vyhlížející kariéru a studium přerušily prověrky a čistky, které v Československu probíhaly v roce 1958, s přesahem do dalších let.[6] Na školách, zejména vysokých, se oběťmi čistek stali studenti a profesoři, kteří tam navzdory negativním kádrovým materiálům působili. Petr Vaníček byl vyhozen z ústavu i ze školy, obojí z politických důvodů. Tento scénář se ještě několikrát opakoval, a to v letech 1969 a 1976, ačkoliv se vždy osvědčil jako schopný pracovník a odborník. 

Po propuštění z Technického a zkušebního ústavu odjel do Ústí nad Labem, kde až do zmíněného roku 1969 pracoval v Prefě. V liberálnějších 60. letech se mu také podařilo dostat se znovu na vysokou školu, a to na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, na obor chemie. Ačkoliv měl „načerno“ odposloucháno už několik ročníků z VŠCHT, byla mu uznána jen jedna zkouška. Studium dokončil v roce 1969, po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy ho k 1. 1. 1970 vyhodili z Prefy a musel si opět hledat nové místo. Pár let strávil i u  firmy Transfera, která stěhovala stavební objekty (např. mostecký kostel), prováděla statické zabezpečení historických staveb atd. V roce 1976 však na Petra Vaníčka přišlo několik anonymních udání a byl propuštěn. Jak sám říká, toto třetí propuštění ho rozladilo natolik, že se s rodinou odstěhoval na Slovensko, kde získal místo ve Výzkumném a vývojovém ústavu staveb Prefabrikácia. Představa, že tam budou lepší podmínky na práci i na studium jeho dcer, se splnila, a tak zůstal na Slovensku do roku 1992. Potom se vrátil do Čech, aby restituoval majetek zabavený po únoru 1948 jeho otci. „Tento akt byl znovu poznamenán bolševickou mstou.“

Své vzpomínky a zkušenosti se čtyřicetiletou komunistickou vládou i své postřehy a úvahy sepsal Petr Vaníček v knize Čepičkovi otroci v paměti národa, je členem Svazu PTP a neúnavně se snaží dál podávat svědectví o době, kdy sice bylo těžké „zachovat si ksicht a rovnou páteř, ale dalo se to se zaťatými zuby zvládnout“.