Helena Vaníková

* 1936

  • „Kdo byl bohatý, tak si tu půdu koupil. Kdo ne, ten musel kácet volyňské lesy. Napřed vykácet, pak půdu získat. Stromy sežraly všechny živiny, tak museli rychle nějaký dobytek, aby to měli čím pohnojit, aby z toho něco měli, aby sklidili. Začátky měli také v zemljankách, protože neměli, aby si rychle něco postavili, aby na ně nepršelo. Zemljanky – jako měli Ukrajinci. Postupně pak boudy, aby měli kam. Tento dům, jak vidíte [na fotografii], to babička Policová s dědou všechno dělali sami. A babička s ním pokrývala střechu a čekala našeho tátu. V posledním měsíci těhotenství. Tam se lidé nadřeli!“

  • „Jednou, to bylo v noci, přišli dva partyzáni. Byli celí v bílém, to se na ně dělaly z prostěradel takové obleky, aby byli přizpůsobeni sněhu. Všichni jsme přišli do síně, teď jsme tam všichni stáli – děti a maminka. A on akorát řekl rusky: ,Tovarišč Polic, pora!´ To znamená: ,Soudruhu, je čas!´ Tatínek s nimi v noci potajmu spolupracoval. A přes den, protože jsme měli v jedné půlce domu gestapo s Němci, tak vyzvídával. A v noci zase s partyzány. Víte, jak nám bylo? Jak jsme vyrůstali? V jakém napětí? To si nikdo nedovede představit! Hlavně nepromluvit, nic neříkat, protože to by nás stálo životy.“

  • „Banderovci přepadli náš kolchoz a vypalovali ho. Nedovolili, aby se dobytek dostal ven. Náš dům a dvůr jsme měli naproti kolchozu. To bylo nedaleko. Můj dědeček, tatínkův tatínek, děda Polic, v tom kravínu hlídal a dělal porodníka, když se kráva rodila, aby se jí pomohlo. A banderovci ho strčili pod takový těžký žlab, přikryli ho – udusil by se tam. A když bylo všechno v plamenech, tak ujeli pryč. Náš tatínek rychle utíkal, aby zachránil svého tatínka. Vyndal ho z toho žlabu a děda byl polomrtvý, úplně vystrašený. Pootvíral [tatínek] všude, aby se dobytek dostal ven. Ale uhořelo tam asi devadesát ovcí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cheb, 24.05.2024

    (audio)
    délka: 02:22:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na Volyni se lidé nadřeli

Helena Vaníková po příchodu do Československa, 1951
Helena Vaníková po příchodu do Československa, 1951
zdroj: archiv pamětnice

Helena Vaníková se narodila 21. listopadu 1936 v Moučanech na Ukrajině. Její otec, povoláním učitel, pocházel z kulacké rodiny. Za trest ho posílali z jedné školy na druhou, a tak se často stěhovali. Se začátkem druhé světové války se rodiče mohli vrátit do původního domu jejich rodiny v České Holovni na Volyni. V půlce domu bydlela jejich rodina, v druhé půlce gestapo. Otec za války tajně spolupracoval s partyzány a při jejich střetu s ustupující německou armádou v roce 1944 zahynul. Kromě strachu z nacistů se za války obávali také banderovců, kteří zapálili i kolchoz, v němž málem zahynul dědeček pamětnice. V roce 1947 se v rámci repatriace volyňských Čechů vydali vlakem do Československa. S maminkou a sestrami se usadily v Karlových Varech, kde Helena Vaníková vystudovala zdravotní školu a poté celý život pracovala jako zdravotní sestra. I když během dospívání příliš svoji minulost na veřejnosti netematizovala, lásku k Ukrajině a vzpomínky si uchovala. V roce 2017 se tak se svými potomky vydala hledat jejich původní dům v Holovni. Roku 2024 žila v Karlových Varech.