Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alice Vaňkátová (* 1940)

• narozena 27. března 1940 v Šumicích

• otec Ernest Pfeiffer byl německé národnosti, narukoval do wehrmachtu

• roku 1943 se spolu s nevlastní matkou Rudy Netoličkovou přestěhovaly do Brna

• v květnu roku 1945 absolvovala brněnský pochod smrti

• v Pohořelicích se pamětnice ujali prarodiče z matčiny strany

• vystudovala gymnázium v Mikulově

• v 60. letech se poprvé od války setkala s otcem Ernestem Pfeifferem

• pracovala ve školství

Zakázali mi vzít si s sebou panenku

Alice, rodným jménem Pfeifferová, se narodila za války dne 27. března 1940 v Šumicích na statku. Její otec Ernest Pfeiffer byl Němec a pracoval jako holič a maminka Marie Pfeifferová pocházela ze Slovenska. Bohužel již několik měsíců po Alicině narození zemřela její maminka na tuberkulózu. O tři roky později se Ernest znovu oženil s Rudy Netoličkovou a spolu s dcerou se přestěhoval do Brna. Rudy byla Češka, ale během války si změnila křestní jméno na německou verzi.

Alicin otec musel však brzy narukovat do německé armády a odjel do války. Alice zůstala v Brně sama s nevlastní matkou. V roce 1945 byla Rudy se svou matkou i s Alicí poslána spolu s mnoha dalšími Němci do odsunu z Československa. „Přišli nějací dva úřednici a mluvili s maminkou. Řekli jí, že si máme sbalit jídlo na dva dny a nějaké věci a že budeme zařazeni s odsunem. Moji první vzpomínku na dětství mám, jak nás řadí v Brně dolů do sklepa a tam čekáme na slamnících.“

„Já jsem si ještě brala panenku, měla jsem takovou hadrovou panenku s porcelánovou hlavou, vidím ji jako dneska. Ten komisař mi ji vzal z ruky u těch dveří a řekl, že ta panna tam zůstane, takže já jsem si nenesla vlastně nic.“ Nějakou dobu pak čekala Alice spolu s ostatními, než se seskupí všichni Němci z oblasti. „Ráno pro nás přišli a řadili nás na silnici do takové velké skupiny. Vím, že maminka s babičkou říkaly, že jdeme pěšky do Rakouska. Já jsem nevěděla, co to je.“

Průvod se vydal pěšky z Brna směrem na Rakousko. Pamětnice líčí následující vzpomínku: „Byli jsme jenom kousek za Brnem a ti komisaři na nás začali křičet: ,Všechno položit a lehnout si do pole obličejem dolů!‘ Vím, že mi maminka tlačila hlavu do země. Vypadalo to jako bouřka, ale nebyla,“ uvádí Alice Vaňkátová. Do vzpomínek tehdy pětileté dívky zde vstupuje „poslední letka“ nalétávající na Brno, to ale není pravděpodobné. Když došli do asi třicet kilometrů vzdálených Pohořelic, rozdělili průvod na muže a ženy. Ženy ubytovali v místní škole. „Tam jsme neměly ani slamníky, ale jen slámu. To si pamatuji, jak jsme si tu slámu shrnovaly pod sebe.“

 

Chtěla jsem jít za mámou

V Pohořelicích bydleli rodiče Aliciny maminky, která zemřela v roce 1940. Do školy, kde byla Alice ubytována, přišla paní a měla s sebou dokument, který jejím prarodičům umožňoval vzít si ji do péče. Alicina nevlastní matka byla ráda, že bude holčička v bezpečí, protože se bála, že by dlouhý pochod nemusela přežít. Alice tedy nepokračovala s ostatními dál, ale zůstala žít v Pohořelicích. „Já jsem se dívala od té tety, bydleli u silnice, jak se řadí zas ten průvod. Chtěla jsem jít za mámou, ale nepustili mě, že si pro mě maminka přijde.“

Ze začátku života u prarodičů si Alice vzpomíná především na epidemii tyfu. Ta vypukla v pohořelickém lágru, kde byli umístěni muži z německého odsunu. „Pak jsme viděli přijíždět vozy a z nich trčela lidská těla. Stály jsme se sestřenicí u okna a děda nám zakázal jít ven. V mužském lágru se objevil tyfus a vozili mrtvé pryč. Za Pohořelicemi byla vykopaná veliká jáma, okolo to bylo vyvápněné a tam dávali ty mrtvé, co zemřeli na tyfus. Dnes je tam pomník.“

V Pohořelicích nastoupila Alice do školy a vyrůstala v péči prarodičů. „O své druhé mamince ani o otci jsem nevěděla vůbec nic. Děda říkal: ,Jsi sirota, máme to napsané. My jsme rok čekali, jestli se ozve tvůj otec, ale je nezvěstný‘.“ Někteří vojáci se z války vraceli až po mnoha měsících, takže Alice a její rodina stále čekali, jestli si pro ni nepřijde tatínek. „Vždycky když přišlo hlášení na obecní úřad, tak vyvěsili, kdo hledá nějaké příbuzné. Děda se tam byl vždy koukat, jestli mě někdo nehledá. Nikdy jsem tam nebyla, tak jsem byla sirota.“ Po nějaké době byl Alici přiznán i sirotčí důchod.

 

Řekla, že budu její dcera

Po dokončení obecné školy nastoupila Alice na gymnázium do Mikulova. Jelikož neměli moc peněz, tak si o prázdninách přivydělávala ve výzkumném ústavu. Zde pracoval i pan docent, který ji zapsal na vysokou zemědělskou školu do Brna. Tam Alice sice nastoupila, ale po prvním semestru onemocněla tuberkulózou. S nemocí musela víc než rok a půl bojovat v sanatoriu v Jevíčku. Zde se seznámila s Janem Vaňkátem, který se zde léčil po operaci ledvin. O tři roky později v roce 1961 měli na mikulovském zámku svatbu.

V sanatoriu se Alice seznámila i se starší paní Malenovou, se kterou se velmi sblížila a paní Malenová ji zvala k sobě do Sedlce poblíž Mikulova. Po uzdravení dostala Alice umístěnku do oblasti, kde paní Malenová žila, a tak se k ní s manželem nastěhovali. „Já jsem dostala umístěnku na Mikulovsko, tak ona hned, ať k ní jdu žít a že budu její dcera. Kluci jí pak říkali babičko.“

Vysokou školu Alice už nedokončila a nastoupila jako náborová pracovnice na zemědělskou učňovskou školu v Dunajovicích. Školu časem zavřeli a Alice začala pracovat jako družinářka na základní škole. Během toho si dostudovala pedagogickou školu v Třebíči. V roce 1962 se manželům Vaňkátovým narodil syn Víťa a o šest let později syn Jan.

 

Byl to jen člověk, co se náhle objevil

V době, kdy měla Alice malého synka, se stalo něco, s čím už rozhodně nepočítala. „Ozval se mi pán, přijel za dědou a říká, že se jmenuje Jan Pfeiffer a je bratr mého tatínka. Říkal, že tatínek žije v Rakousku.Tak můj manžel napsal dopis mému otci. Ten odepsal. Chvíli si psali a pak se domluvili, že přijedou.“ V tu dobu už byl Ernest Pfeiffer potřetí ženatý, protože jeho manželství s Rudy bylo zrušeno poté, co i jí oznámili, že ve válce pravděpodobně padl.

Alice si na svého otce z dětství nepamatovala a bylo pro ni tedy velmi náročné náhle přijmout do svého života pro ni úplně cizího člověka. „Nedovedete si představit, co to je, když k vám přijde člověk, který řekne, že je váš otec. To je hrozný pocit, protože vy vlastně nevíte, jestli je, nebo není a kdo to teda je. Já jsem k němu nějak nepřilnula jako dcera. Kluci už jo, ti mu začali říkat dědečku. Ale pro mě to byl člověk, co se najednou objevil.“

Alice a její otec dali dohromady nějaké staré fotky a přes Červený kříž zjišťovali, zda je mezi nimi skutečně příbuznost a ta jim byla potvrzena. Alice si pak zažádala o možnost do Rakouska za otcem vyjet. „Manžel musel zůstat doma, abychom tam nezůstali, tak to oni měli jako záruku, že se vrátím.“

 

Řekla, že nemám na odměnu nárok

Už od školy se setkávala Alice s ústrky kvůli tomu, že byl její otec Němec. „Když jsem byla malá, tak mi nadávali do fašistek děcka ve škole.“ Pro komunisty bylo dalším důvodem k šikaně to, že měla otce a velkou část rodiny na Západě. Největší nepříjemnosti zažila Alice začátkem normalizace na škole, kde působila v té době. „Měla jsem pana ředitele, který se potřeboval někoho zbavit, takže zase já. Styky se zahraničím a že nosím křížek na krku. Říkala jsem mu, že ten křížek mám místo matky, která zemřela.“

Ředitel psal na Alici negativní posudky, kde ji mimo jiné obviňoval z toho, že provokuje ostatní pedagogy i děti. Za ostatními učiteli chodil, aby posudky na Alici také podepsali. Snažil se, aby ji mohl ze školy vyloučit. Proti tomu se však Alice postavila a jejich spor skončil až před soudem v Břeclavi. „Tam si nás oba zavolali a řekli nám: ,Buď zůstanete oba dva na té škole, nebo půjdete oba pryč.‘ Někdo mi tehdy poradil, ať s ním nezůstanu na škole, že by mě tak dlouho deptal, až bych stejně odešla a on by zůstal.“

Ředitel musel tedy odejít na školu do Třebíče a Alice chvilku pracovala ve školce v Hlohovci a následně učila v páté třídě v Březí. Nejdéle zůstala šest let ve školce v Perné. Tam musela složitě dojíždět, takže nakonec si našla místo v místní školce v Sedlci. I tady se však potýkala s nesmyslnými ústrky kvůli svému kádrovému posudku. „Nejhorší bylo, když mi ostatní kantorky říkaly, že mají odměnu a jestli mám já. Neměla jsem nic a šla jsem za ředitelkou, proč nemám odměny a ona, že na to nemám nárok.“

 

Jakmile ohnete hřbet, tak si proti vám víc dovolí

Kromě otce, který žil v Rakousku, měla Alice ještě pratety v Americe. „Tyhle pratety se k nám hlásily a posílaly mi třeba i nějaké oblečení.“ Jedna z tet v Americe zemřela a Alice po ní jako její příbuzná zdědila poměrně dost peněz. Měla každý čtvrt rok získat 100 dolarů. „Já jsem ale peníze nedostala. Část jsem dostala v bonech a část propadla státu. Vždy jsme museli jet do Prahy do živnostenského úřadu, kde nám ty bony byly předány.“

Po čtyřech letech jí však přestalo dědictví chodit. „Pak ten právník v Americe, co to měl na starosti, naznal, že nás o to naše republika obírá, tak to zarazil.“ Alice měla tedy nějaké bony, ale z obecního výboru ji stále vyslýchali, co se svými bony dělá, komu je prodává a podobně. „Tak jsme začali stavět, aby byl klid, kam ty peníze jako jdou.“

Po sametové revoluci se Alice dočkala konečně rehabilitace za ústrky, které ve školství měla. „Za mnou přišli tři pánové. Šli za ředitelkou, aby mě uvolnila a potkali se se mnou v ředitelně. Řekli mi, že všechno ví a jdou mi poděkovat za moje postoje, že jsem mluvila pravdu.“ Dostala omluvu, ale na odškodnění za odměny, které jí nebyly po celou dobu komunismu propláceny, však nebylo na obecním úřadě dost peněz. „Nedejte se a stůjte si za svým. Jakmile jednou ohnete hřbet, budou si na vás dovolovat víc,“ říká dnes Alice Vaňkátová.