Alice Vaňkátová

„Každý rok se psalo hodnocení na učitele a on na mě psal: ,Nemá dobré postoje k režimu, nosí křížek na krku, provokuje jak soudruhy učitele, tak děti.‘ No, a pak si mě vzal a říkal: ,Přečti si to.‘ Tam bylo datum narození, všechno. Já jsem řekla: ,Ne, nesouhlasím, já to nepodepíšu.‘ A bylo zle. Protože on měl vytipovat osobu, která prostě nesouhlasí s tím režimem a školu očistit od té osoby. Já jsem se nedala. Dokonce má postaveno tady naproti pan učitel Laník, který za pár let potom za mnou přišel a říkal: ,Nezlob se na mě, on byl za mnou, že když to proti tobě nepodepíšu, tak že půjdu ze školy taky.‘“ (natočeno v rámci projektu Příběhy našich sousedů)

„Tak můj muž potom napsal vlastně mému otci a on odepsal zpátky. Chvíli si dopisovali, pak poslal šek pro malého Víťu a pak se domluvili, že přijedou. Už měl další paní. Ta jeho druhá žena dostala taky, že padl, tak tím pádem manželství se zrušilo, tak on se tam oženil potřetí a přijel. Děcka, nedovedete si představit, co to je, když k vám přistoupí člověk, který řekne, že je váš otec. To bylo 23 roků. To je hrozný pocit, protože pořád nevíte - je, není, kdo to je, co je? Já jsem k němu nějak nepřilnula jako dcera. Kluci už jo, jak Honza, tak Víťa, ti jo. To byly děti, že jo, hned mu začali říkat dědečku a přilnuli. Ale pro mě to byl člověk, který se najednou objevil.“ (natočeno v rámci projektu Příběhy našich sousedů)