Eva Vaňková

„V té době my bychom spíš bývali žili jako zlatá mládež, než chodili do Komsomolu. To nám bylo úplně cizí. Snažili jsme se žít mezi 45. a 48. rokem normální život mladých lidí. Politická situace se čím dál zhoršovala. My jsme byli také hrozně filozofičtí v té době. Bylo nám 16, všecko jsme věděli, o všem jsme diskutovali. Rozhodli jsme se, že chceme žít jako spojenci Ameriky, že jsme anglofilové. Vůbec jsme to měli v hlavě srovnané a Sovětský svaz a levice do toho vůbec nezapadala. Nosili jsme americké vlaječky na kabátech, což muselo tátovi dělat velkou radost.“

„Naše politické debaty byly hrozně nepříjemné, protože táta napřed velmi přátelsky se snažil mi vysvětlit dialektický materialismus a jak je to vlastně důležitý koncept a jak je úžasně spravedlivý. Já jsem s tím nesouhlasila, a tak jsme se hádali, ošklivě. Potom, když jsem utekla, tak to musela být velká rána pro tátu osobně a politicky samozřejmě taky. Když jsem se dověděla o procesu, tak jsem dlouhou dobu žila s vědomím, že jsem to možná já všecko zapříčinila, že táta byl členem té skupiny. Teď po létech rozumím, že to s tím nemělo vůbec nic společného, protože už v té době musel proces být připravený a ti lidé už byli vybraní ne proto, že jim utekla osmnáctiletá holka někam za klukem do ciziny, ale protože potřebovali monstrproces.“

„Takže já jsem celkem vzato, když mluvím s jinými uprchlíky, kteří šli s puškama přes hranice a honili je psi, já jsem utekla v luxusu. Pak jsem měla zase štěstí, protože jsem se dostala do uprchlického tábora v Norimberku, byla jsem tam asi tři měsíce, když Rádio Svobodná Evropa začalo dávat dohromady lidi. Hledali zaměstnance a přijela tam skupina českých lidí a začali dělat interviews hlavně s námi mladými, kteří jsme už byli univerzitní studenti, a velkou skupinu nás najali. Hned nás odvezli do Mnichova a dostali jsme velmi slušné bydlení. Pak se rozhodovalo o tom, co kdo bude dělat, já jsem celkem vzato toho moc neuměla, tak ze mě udělali hlasatelku takzvaných continued.“