Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Milada Vaňková (* 1944)

• narozena 7. července 1944 v Olomouci

• otec, Stanislav Vaněk, za války prokuristou a posléze ředitelem Milo závodů

• dědeček ze strany otce, Jan Vaněk, dělník v Olšanských papírnách, později vedoucí odborů, zakládal KSČ na Šumpersku

• dědeček ze strany matky, Alois Věkoslav Krejzlík, legionářem, později herec Moravského divadla Olomouc

• vystudovala gymnázium a Pedagogický institut v Olomouci

• pracovala jako učitelka a instruktorka plavání

• v roce 1967 sňatek s architektem a hudebníkem Karlem Hotovým, narodily se jim dvě děti

• roku 1989 podepsala Několik vět

Milada Vaňková vyrůstala v padesátých letech. Brzy pochopila, že co se probírá doma, nesmí být zmiňováno na veřejnosti. Vystudovala Pedagogický institut, stala se učitelkou a později instruktorkou plavání. S přáteli a manželem prožívali euforii Pražského jara, kterou záhy ukončil vstup vojsk Varšavské smlouvy. V roce 1968 s manželem Karlem Hotovým, architektem a hudebníkem, cestovali po Itálii. Tři dny po jejich návratu do Československa přijely tanky. O manžela se později začala zajímat StB a přesvědčovat ho ke spolupráci. V roce 1989 podepsala Několik vět.

Děda zakládal komunistickou stranu na Šumpersku

Milada Vaňková se narodila 7. července 1944 v Olomouci jako druhé dítě Stanislava Vaňka a Milady Vaňkové (roz. Krejzlíkové). Otec, Stanislav Vaněk, pocházel z Olšan u Šumperku z chudých poměrů, měl další tři sourozence. Jeho starší bratr, Jan Vaněk, vystudoval vysokou školu v Brně a později vedl katedru pedagogiky v Olomouci. Pro rodiče bylo těžké syny na studiích uživit, takže otec Milady Vaňkové, který studoval obchodní akademii, dával kondice spolužákům z movitějších rodin, aby si přivydělal. Po studiích nastoupil do olomoucké továrny Heikorn, kde zůstal až do roku 1949. Prožil zde válečnou arizaci podniku i jeho poválečné znárodnění. Za války Němci změnili název továrny na Milo – Werke. Stanislav Vaněk zde zůstal na pozici prokuristy. Před válkou vystoupil z KSČ, do které se po roce 1945 znovu vrátil. Dle Milady Vaňkové po něm spolustraníci chtěli, aby se zapojil do odbojové činnosti. Měl zdravotní potíže a necítil se na to, stranu opustil. Do roku 1948 byl ředitelem Milo závodů, v roce 1949 byl odvolán kvůli tomu, že za války pracoval pro Němce. Odešel do Severomoravských lihovarů a konzerváren, kde již pracoval na pozici řadového ekonoma.

Dědeček ze strany otce, Jan Vaněk, pracoval v Olšanských papírnách, kde se později stal vedoucím odborů. Původně sociální demokrat na Šumpersku v roce 1921 zakládal KSČ. Zemřel náhle v roce 1948. Matka, Milada Vaňková, pracovala jako krejčová pro Moravské divadlo v Olomouci, později byla v domácnosti a působila jako dobrovolnice Červeného kříže. Dědeček Milady ze strany matky, Alois Věkoslav Krejzlík, za první světové války upadl do zajetí a utekl k legiím, byl příslušníkem 1. srbské dobrovolnické divize v Rusku (zde dostal druhé jméno Věkoslav). Po návratu působil jako štábní kapitán v Olomouci, v 36 letech byl penzionován. Dalších 27 let strávil jako herec v Moravském divadle Olomouc.

O druhé světové válce se v rodině později příliš nemluvilo. Mobilizace se otce nedotkla, protože měl kvůli zdravotním potížím modrou knížku. V roce 1938, po jejím vyhlášení, se rodiče vzali. Matka Miladě vyprávěla, že ze začátku války k nim přišlo gestapo, které udělalo domovní prohlídku kvůli otcovu předválečnému členství v KSČ. Nenašli nic, knihy, které by jim mohly vadit, otec prozíravě schoval už před jejich návštěvou.

Ke konci války a osvobození sovětskými vojáky se v rodině vážou vzpomínky obou dědečků. Jan Vaněk, dědeček z Olšan, vítal sovětské vojáky dlouho schovanou lahví domácí slivovice, kterou servíroval se skleničkami a podnosem. Vojáci však chtěli pouze samotnou láhev a vzápětí se ptali po další. Nabízelo se srovnání s německými vojáky, kteří, když prohráli válku, přišli slušně požádat o vodu na umytí. Dědečka tehdy osvoboditelé velmi zklamali. Druhý dědeček, Alois Věkoslav Krejzlík, byl Sověty okraden o hodinky.

Když se nás ve škole ptali, čím chceme být, řekla jsem, že kapitalistou

Dětství Milada Vaňková prožívala v Olomouci, s dětmi si hráli v parku, neustále běhali venku. Později začala chodit do baletu a tělocvičné jednoty (bývalého Sokola). Do školy nastoupila roku 1951. Vzpomíná si, jak jim učitelka vyprávěla o prohnilosti kapitalistů, kteří mají dostatek peněz a jídla, protože vykořisťují dělníky, den na to se dětí ptala, čím by chtěli být. Když přišla řada na Miladu, sdělila učitelce, že by se jí líbilo být kapitalistou a mít všeho dostatek. V té době už byly součástí běžného života fronty na maso a další zboží.

Vybavuje si i smrt Stalina a Gottwalda roku 1953, tou dobou byla ve třetí třídě. Téhož roku proběhla měnová reforma, která připravila většinu lidí o úspory. Milada si od první třídy odkládala peníze v rámci školního spoření a v roce 1953 měla našetřeno asi 2000 Kčs. Nedokázala pochopit, jak se jí mohly ze dne na den úspory ztenčit na pětinu. Do deníčku, který si každý den vedla, si zaznamenala, že ji komunisté okradli o 1600 Kčs a přikreslila obrázek prasete. Deníček pak našel otec, který byl ve straně, s komunisty nesouhlasil, ale zůstával členem, aby rodina neměla potíže. Tehdy se velmi rozzlobil. „Shodou okolností jsem to psala v kuchyni, deníček tam zůstal a našel ho otec. Strašně se rozčílil a začal nadávat, že mi podrobně vysvětlil, co mám a co nemám, že to ještě píšu na papír, že to je corpus delicti –od té doby vím, co to je – a že ho přivedu do kriminálu,“ vzpomíná Milada Vaňková.

Později začala chodit do Pionýru, pamatuje si, jak se museli účastnit s celou třídou vystoupení v agitačních střediscích, kde zajišťovali kulturní program. Když jí bylo dvanáct let, chodila už pravidelně na představení do olomouckého divadla, kde v té době ještě hrál její dědeček. Začala také hodně číst.

Tátovi v den invaze tekly slzy

Po základní škole nastoupila na nově založené gymnázium v Olomouci-Hejčíně, které ukončila roku 1962. Další cesta téhož roku vedla na Pedagogický institut, ze kterého v roce 1964 vznikla Pedagogická fakulta. (Když bylo v roce 1959 obnoveno čtyřleté vysokoškolské vzdělávání učitelů pro 1.– 9. ročník základních škol, vznikl v Olomouci mimo rámec univerzity Pedagogický institut, ve kterém se připravovali učitelé pro první stupeň základních škol. V roce 1964 byly pak pedagogické instituty zrušeny a změněny opět na pedagogické fakulty.) Školu dokončila roku 1966. Jak sama říká, studium nikdy nebylo v popředí jejích zájmů. Šedesátá léta trávila s vodáky, hudebníky, jezdila na kánoi, užívala si mládí. Potkala také svého budoucího muže Karla Hotového, který vystudoval architekturu a hrál v jazzové kapele Petr Junk trio na bicí. Brali se roku 1967. Postupem času se jim narodily dvě děti.

V roce 1968 s mužem cestovali po Itálii, s minimem finančních prostředků. Poprvé viděla, jak se žije svobodně. Byli ubytováni v hostelu, kam zavítal místní televizní štáb. Chtěli točit rozhovor s cizinci na téma komunismus. Milada Vaňková tehdy přemlouvala manžela, aby rozhovor poskytli, ten jí to vymluvil. Vrátili se domů a tři dny poté překročila hranice Československa vojska Varšavské smlouvy. Milada Vaňková si uvědomila, jak je dobře, že k rozhovoru pro televizi nedošlo. 21. srpen 1968 si vybavuje i po letech. „Bydleli jsme u mých rodičů. Ten den ráno vletěl táta do naší ložnice, vypadal úplně na mrtvici, tekly mu slzy, ani mluvit nemohl. Řekl, že Sověti už přešli hranice a že tanky jedou ze všech stran.“ Vyrazili s manželem ven, jezdili po okolí, aby zjistili, jaká je situace. Tanky viděli u Topolan nedaleko Olomouce. Dle Milady Vaňkové je první den (21. srpna) v ulicích Olomouce ještě vidět nebylo.

Po podpisu Několika vět četli její jméno na Svobodné Evropě

Po srpnových událostech přišly prověrky, lidé museli podepisovat, že souhlasí se vstupem vojsk, Milada Vaňková toto prohlášení podepsala také. Prověrkami prošla a nechali ji učit. V té době byla těhotná. Manžel prověrkami neprošel, ve Stavoprojektu, kde pracoval, ho odvolali z místa vedoucího skupiny KAN, ale protože za něj neměli náhradu, mohl dále působit jako zástupce vedoucího. Zhruba v té době se dostal do hledáčku StB. Karel Hotový se s touto skutečností manželce svěřil až s odstupem času. S kapelou hrál jazzovou hudbu (Petr Junk trio, hostoval i v kapele Free jazz trio), aby mohli veřejně vystupovat, museli se účastnit tzv. přehrávek, jezdili i do zahraničí. „Oni ho třeba zastavili, když šel z práce, ať si nastoupí do auta. Jeli s ním někde po dědinách na Šternberk, chtěli informace o muzikantech, co kdo říkal. Když třeba jeli hrát do Polska, tak chtěli vědět jestli se jich v Polsku někdo na něco neptal. Jezdili třeba dvě hodiny, pak mu řekli: ‚To nám stačí, vystupte si,‘ tak si vystoupil a ani nevěděl, kde je,“ vzpomíná Milada Vaňková. Dosud věří, že její muž nikomu neublížil. „Říkal mi, že jezdili autem sem a tam, že to bylo strašný, pořád čekal, že ten, co vedle něj seděl, do něj strčí a vyhodí ho z auta za jízdy.“ Z Archívu bezpečnostních složek vyplývá, že Ing. Karel Hotový byl veden v období 10/1972 – 4/1973 jako kandidát tajné spolupráce. Protože však odmítal sdělovat požadované informace, přestože mu vyhrožovali, že přijde o práci, po půl roce byl jeho svazek uložen do archivu.

Otec Milady Vaňkové se v té době chystal do důchodu. V roce 1969 s manželkou jeli do Itálie, kam už ale otec nedojel. Při cestě vlakem vypadl nešťastnou náhodou z nezajištěných dveří a zemřel. V té době Milada Vaňková učila v Hlubočkách, kde ji přesvědčovali, aby vstoupila do svazu Československo sovětského přátelství, stala se raději formálně členkou SSM a tvrdila, že aby tuto funkci zastávala pořádně, nemá na nic dalšího čas. Po narození syna, který měl zdravotní problémy, pracovala jako instruktorka plavání, aby s ním mohla být více doma.

V srpnu roku 1989 podepsala Několik vět. Jména lidí, kteří připojili podpis, byla pravidelně čtena na Svobodné Evropě. Po zveřejnění svého jména si Milada Vaňková uvědomila, kolik lidí tuto stanici poslouchá. Druhý den cestou do práce potkala známého, který jí dal najevo, že o jejím podpisu ví a zdaleka nebyl ten den jediný. V listopadu téhož roku už chodili s kolegyněmi cinkat klíči na náměstí. Po revoluci začal manžel podnikat, zemřel v roce 1994. Milada Vaňková se v roce 1992, když mohl jít syn do školy, pokoušela žádat o učitelské místo, ale neuspěla. Tehdy jí sdělili, že volné místo pro ni v okolí nemají. Později začala učit na nově vzniklé Střední odborné škole služeb v Olomouci, kde zůstala do svých 65 let, poté odešla do důchodu. Mladým lidem by vzkázala, aby ctili principy demokracie a svobody a hledali, kde je pravda. V roce 2022, v době natáčení, žila v Olomouci.