„V srpnu 1989 jsem podepsala Několik vět. Bylo to v Horce, u železničářů, kamarádů mé kamarádky. Já jsem tehdy učila na bazénu plavání za 700 korun měsíčně. Syn byl nemocný, takže jsem tam chodila jen dopoledne, abych se pak o něj mohla starat. V srpnu jsem to podepsala a 13. září hlásili na Svobodné Evropě moje jméno: Milada Vaňková, učitelka. Představte si, že jsem vyšla další den o půl osmé z domu ven, šla jsem na ten bazén a potkala jsem výtvarníka Ivana Lukavského, který mi řekl: ‚Poslouchal jsem, že nějaká Vaňkova to podepsala, myslíš, že je jich v republice víc?‘ Já jsem řekla, že nevím, ale že jsem to podepsala. Došla jsem na bazén a zjistila jsem, kolik lidí tu Evropu poslouchá, takže jsem byla slavná.“
„Děda [Alois Věkoslav Krejzlík] byl v zajetí jako Rakušák, utekl, dal se do legií a v legiích se naučil rusky. Když bylo po válce, začal s jedním tím sovětským vojákem ‚gavariť‘ pa rusky.“ Voják se ho ptal, jestli má hodinky a kolik je hodin. Děda se podíval a voják chtěl, aby mu je dal. Dal mu hodinky, voják si je přidělával, už měl na ruce patery, a děda mu slušně říkal, že se to nedělá. Ten Rusák nesl na zádech pytel, byl to obal od peřiny, a říká dědovi: ‚Tak víš co, ty jsi mi dal hodinky, já ti dám všechno, co mám v pytli.‘ Měl tam cukr, mlýnek, pátý přes devátý, zalepený, k ničemu to nebylo. Tak se děda legionář seznámil se sovětským vojskem.“
„Když jsem šla poprvé volit, bylo to do nějakého městského orgánu. V naší ulici bydlel pan ředitel Hejčínského gymnázia, jehož manželka byla spolužačka mojí mámy. Chodilo se za plentu, všichni vzali a vhodili lístek. Plenta tam sice byla, ale zase se zapisovalo, kdo za ni šel. Všichni to tam naházeli a já jsem šla za tu plentu, jak jsem vždycky musela udělat něco jiného. Když jsem tam byla, dala jsem si ten volební lístek do kapsy a vhodila jsem prázdnou obálku. Ta mámina kamarádka říkala: ‚Oni byli všichni pro, ale někdo tam ten lístek nehodil, jak je to možný?‘ A to jsem byla já.“
Komunisté mě okradli o úspory, napsala si jako malá do deníčku
Milada Vaňková se narodila 7. července 1944 v Olomouci jako mladší ze dvou dětí rodičům Stanislavu Vaňkovi a Miladě Vaňkové, roz. Krejzlíkové v Olomouci. Dědeček ze strany otce, Jan Vaněk, byl papírenský dělník z Olšan u Šumperka, později vedoucí odborové rady. Původně sociální demokrat roku 1921 spoluzakládal na Šumpersku KSČ. Otec Milady Vaňkové pracoval v podniku Heikorn v Olomouci. Za války podnik převzali Němci (přejmenován na Milo závody) a Stanislav Vaněk se vypracoval na pozici prokuristy. Po válce znovu vstoupil do KSČ, stal se ředitelem Milo závodů, roku 1949 byl z funkce sesazen. Matka pracovala v Moravském divadle, kde šila kostýmy, později byla v domácnosti a působila jako dobrovolnice v Červeném kříži. Dědeček ze strany matky, Alois Věkoslav Krejzlík, byl legionářem, později hercem v Moravském divadle Olomouc. Milada Vaňková vystudovala gymnázium v Olomouci, poté Pedagogický institut. Pracovala jako učitelka a instruktorka plavání. Roku 1967 se provdala za Karla Hotového, architekta a hudebníka, narodily se jim dvě děti. Roku 1989 podepsala prohlášení Několik vět. Ve stejném roce se zúčastnila demonstrací v Olomouci. V roce 2022, v době natáčení, žila v Olomouci.