Jiří Vanýsek

„My jsme ale byli tou atmosférou školy tak nasměrovaní, že pro nás absolutně nepřicházelo v úvahu, že by někdo z nás vstoupil do KSČ. Ta škola byla velice, řekl bych, protikomunistická. Tam nebyl vůbec nikdo, kdo by byl svazák nebo komunista nebo to bral vážně. Já si myslím, že tam bylo nejsilnější hnízdo antikomunismu 60. let. Nakonec všichni absolventi, kteří byli před námi, to svými díly ukazovali. Tam byla taková atmosféra, že já si pamatuji, že jsme měli marxismus a tam byl nějaký pán, který přednášel, předně myslím, že se to jmenovalo teorie kultury, ale byl to v podstatě marxismus. A tenkrát byl asi v roce 1966 v Moskvě proces proti dvěma spisovatelům. Byli uvěznění za své knížky a my jsme s tím pánem nebo soudruhem diskutovali o tom, že to asi není správné, když je někdo vězněný za své dílo. A on to nějak obhajoval, dosti chabě. My jsme na něj útočili a skončilo to tím, že on z té učebny utekl. Rozčílil se, vzal své věci a utekl pryč. A my jsme byli nadšení, že se nám něco takového podařilo. Vávra (pozn. Otakar Vávra, režisér, tehdy pedagog FAMU), asi se to někde dozvěděl nebo mu to bylo vytýkáno, že ti jeho posluchači jsou takoví, a velice nám vynadal. Ale ne za to, co jsme říkali, ale za to, že jsme se takhle odhalili. Že to už budeme mít v posudcích a materiálech a že jsme úplně hloupí, proč takové věci děláme atd.“

„To byl rok 1972, to jsme točili asi v dubnu, květnu. Pak se dělal takový cyklus, jmenoval se Veselá je dědina. Byl jsem ve střižně. Tam potom přišla sekretářka a přinesla nějaké filmy. A byl tam můj starý film z roku 1968 o těch politických studentských hnutích. Jmenovalo se to Předpověď polojasno. A já jsem říkal: ‚Na co to je tady? Co to má být?‘ A ona říkala: ‚No bohužel se to bude promítat před komisí.‘ A v té chvíli mně došlo, co bude dál. Že ten film se bude promítat proto, že je závadový. Což on byl tedy, z hlediska tehdejší normalizace. Pak jsem šel před tu komisi a musel jsem se tam nějak hájit, proč jsem tohle točil. A takové myšlenky, které tam zaznívaly, politicky pravicově oportunistické a tak dále. No, byla to šaškárna. Protože všichni jsme věděli, oni i já, že jsme byli – nás bylo víc, kteří odešli, myslím, že jich bylo sedm – že jsme byli vytipováni na KV KSČ z hlediska nějakých kádrových materiálů. Já samozřejmě jsem měl ty filmy zakázané. A ta komise mě shledala, že nemůžu v televizi pracovat. To bylo prostě rozhodnuté, že jsem byl syn profesora Vanýska a že jsem nebyl v KSČ, takže jsem byl takto vytipovaný. A můj bratr byl stejně tak vytipovaný na psychiatrické klinice. Musel kliniku opustit.“