Byli jsme celou válku jednou nohou v kriminále
Jiřina Vašíčková, rozená Náměstková, se narodila 23. srpna 1922 v Nových Ohnišťanech u Nového Bydžova jako nejstarší z pěti dcer. Tatínek Josef pracoval jako kovář na různých dvorech a rodina se neustále stěhovala. V roce 1928 nastoupila Jiřina do obecné školy v Libočanech a pokračovala v měšťance v Rakovníku. Po záboru Sudet na podzim 1938 musela rodina opustit své tehdejší působiště v Polákách u Kadaně a přesunout se do Prahy, kde spolek České srdce zařídil uprchlíkům ubytování a stravu. Jiřina pracovala nejprve jako hospodyně u pražského advokáta, když ji ze služby propustil, přesunula se do Ječné ulice do kláštera, kde si ji na práci záhy vybrala majitelka Válcového mlýna Brejlov na Sázavě. Zde pracovala v kuchyni až do roku 1940, kdy se provdala za Josefa Vašíčka a přestěhovala se s ním do Čisovic. Narodily se jim dvě dcery. Švagr provozoval Lucký mlýn nedaleko Čisovic, za války pomáhal partyzánům a společně s Josefem Vašíčkem, který provozoval autodopravu, zásobovali okolí načerno umletou moukou. Vašíčkovi pomohli i veliteli partyzánské skupiny Jan Kozina Vasilu Kišovi, se kterým pak zůstali v kontaktu i po válce. Na samém konci války byl Josef Vašíček jako autodopravce donucen odjet na frontu i se svým vozem, pomáhal například po náletech na Znojmo. Po osvobození Čisovic Rudou armádou měli Vašíčkovi v domě zřízen lazaret, v patře měli ubytovaného sovětského majora. V roce 1948 jim znárodnili komunisté autodopravu a dcery kvůli třídnímu původu nesměly studovat. Jiřina Vašíčková pracovala na národním výboru v Čisovicích, vedla místní matriku a byla také předsedkyní místního Červeného kříže. Od konce šedesátých let pracovala v Mikrotechně v Modřanech, kde se vypracovala na vedoucí na příjmu zboží. Koncem šedesátých let ovdověla, se svým druhým manželem žila krátce v Lounech, kde pracovala jako kuchařka v místní zemědělské škole. Poté se vrátila zpět do Čisovic, kde žila i v době natáčení v roce 2021.