Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřiška Vašutová (* 1934)

• narodila se 17. prosince 1934 na samotě v Bílé v Beskydech

• otec František Butora pracoval jako lesní dělník arcibiskupských lesů

• pamětnice života na beskydských samotách v první polovině 20. století

• v době protektorátu zažila poměry na hranici se Slovenskem

• otec byl v listopadu 1944 přímým svědkem zátahu na partyzány

• krátce před koncem války viděla deportaci válečných zajatců

• počátkem 60. let se přestěhovala do Služovic na Hlučínsku

• manžel Bohumil Vašut byl důstojníkem Československé lidové armády

• pamětnice soužití obyvatel Služovic s novou protiletadlovou základnou

• v době natáčení v roce 2024 žila Bedřiška Vašutová ve Frýdku-Místku

Nejdříve nevěděla, co to může být. Co ta paní Halfarová po ní vlastně chce. Přinesla do obchodu na papíře seznam plný cizích slov, že má podle toho připravit nákup, že pro to syn přijede. Halfarových je ve Služovicích více. Tohle byli Halfarovi z Vrbky. Syn jezdil s traktorem v zemědělském družstvu a paní Halfarová mluvila německy. Obchod Jednota byl ve Vrbce v přízemí rodinného domku. V patře bydlela Mařenka, šikovná holka, která vždycky ten seznam Bedřišce přeložila. „Háverfloky“ byly ovesné vločky, to si zapamatovala celkem snadno. Ale prášek do pečiva nebo na praní, to byl problém. Tohle zboží si Bedřiška dlouho pletla.

Když se do Služovic přistěhovala z Beskyd, neuměla „ponašimu“ ani slovo. Stejně jako většina žen, které své manžely následovaly do Služovic z celého Československa. Jejich muže sem lidová armáda poslala bránit průmyslovou Ostravu před imperialisty ze Západu. Služovice leží na Hlučínsku, Ostrava je nedaleko a rodiny vojáků bydlely v bytovkách vedle kasáren, tam jak vede polní cesta do Hněvošic. Ženám z bytovek říkali místní lidé „důstojničky“.

Jedna pakla vedle druhé

„Vycpali mě. Do podšívky nacpali tabák zabalený v takových papírových krabičkách. Nastrkali mi ty pakly do podšívky. Tady. Tady a tady… Bylo to v zimě, a tak jsem byla úplně vycpaná. Vrátila jsem se k tetě na Bumbálku a tam se to vybalilo. Maminka pro mě přišla z Hlavaté nahoru pěšky a potom šla se mnou dolů. A zase bylo měsíc co kouřit.“

Hranice mezi protektorátem a Slovenským štátem vedla od Bumbálky po hřebeni Beskyd na východ směrem k chatě Kmínek. Asi po dvou kilometrech odbočila Bedřiška kousek doprava k chalupě na slovenské straně. Pamatuje si, že tam v jizbě čekali příbuzní a nacpali jí do podšívky tolik tabáku, kolik se pod kabát vešlo. „Jedna pakla vedle druhé,“ vzpomíná. Počkali, až po hřebeni projde hlídka finanční stráže, a vypustili Bedřišku zpátky na Bumbálku, kde na ni čekala maminka. „Tata si pak v prstech šulal tabák do novin, a tak ty cigarety kouřil.“

Kdo někdy přijel do téhle části Moravskoslezských Beskyd, může si osadu jménem Hlavatá dobře pamatovat. Vede tudy silnice mezi místy, která mají turisté nejraději. Silnice z lyžařského střediska v Bílé se tu větví v jednom směru na Bečvy, Pustevny a Rožnov pod Radhoštěm, ve druhém na Bumbálku, slovenský Makov a údolí Velkých Karlovic. Hraniční hřeben z Bumbálky na Konečnou a Bílý kříž leží v takzvaných Zadních horách. S výhledy na Kysuce, Malou Fatru, a dokonce i Západní Tatry, patří k nejkrásnějším v Beskydech.

Chalupa se zvoničkou na Hlavaté patřila arcibiskupským lesům se sídlem v Olomouci. Otec František Butora pracoval u lesů jako dělník a dostal v chalupě služební byt. Kácel stromy, které pak svážel s koňmi do údolí Bílé Ostravice. Odtud se kmeny plavily na skládku v Bílé nebo je tam svážely vagóny po kolejích úzkorozchodné železnice, vedoucí po náspu kolem řeky. Tam, kde dnes v Bílé parkují auta lyžařů, bývalo skladiště dřeva. Tam se kmeny shromažďovaly z okolních strání, dřevaři z nich loupali kůru a sortovali dřevo určené pro pilu, na topení, do papíren ve Vratimově nebo do ostravských dolů, kde dřevěné stojky z Beskyd podpíraly stropy důlních chodeb, aby hornina horníky nezavalila.

A v tomto kraji se Bedřiška narodila, prožila tam dětství, zažila válku i poválečnou dobu a prodávala v obchodě. Provdala se za důstojníka Československé lidové armády Bohumila Vašuta z Horní Bečvy. Spolu se dostali do Služovic, v rovinatém západním Hlučínsku na hranici s Polskem, odkud byly Beskydy někdy v dálce vidět, když se špinavý vzduch nad Ostravou jednou za čas nakrátko rozjasnil.

Drezínou do školy

Bedřiška přišla na svět 17. prosince 1934 v chalupě pod vrcholem Vysoké na horském hřebeni mezi Horní Bečvou a Velkými Karlovicemi ve výšce téměř tisíc metrů nad mořem. Když jí byly dva roky, seděla v bílé košilce na louce před chalupou. Bylo to v létě a šli kolem turisté z Prahy, kteří Bedřišku vyfotili. Je to pravda, protože za rok o prázdninách přijeli ti Pražáci na Vysokou zase a přivezli fotografii, kterou si pak Bedřiška schovávala celý život. V zimě 1937 chalupa shořela. Bedřišce už byly tři, pamatuje si, že byla noc, otec měl zápal plic, utíkali z hořícího stavení a táta vyčerpaný horečkou nesl děvče v náručí a bořil se do sněhu. Z chalupy nezůstalo nic a Bedřiška už nedokáže říct, jak je možné, že fotka neshořela.

Nedlouho bydleli u příbuzných na Bumbálce, potom arcibiskupské lesy postavily na Hlavaté nový dům, do kterého se dřevorubec s rodinou nastěhoval. „Byla to chalupa jako z perníku,“ vzpomíná Bedřiška Vašutová a na historických snímcích je to vidět. Základem chalupy byl chlév a v něm kráva, potom kuchyň, jeden velký pokoj, komora a schody nahoru, kde se skladovalo seno. „V zimě se bydlelo hlavně v kuchyni, aby se v pokoji nemuselo topit,“ vzpomíná. V kuchyni stála kachlová kamna vytápěná dřevem. Na dvoře byl kurník, za kurníkem kůlna, stodola a navrchu seník.

Na Hlavaté bylo možná patnáct chalup, ale úplně přesně už si to Bedřiška nepamatuje. K osadě patřila také hájovna, ve které bydlel otcův nadřízený Kolmačka. Byl správcem revíru a nosil uniformu arcibiskupských lesů. Obyčejní dřevorubci a lesní dělníci žádné uniformy nenosili, ani odznak, nášivku nebo něco takového. Ovšem o Vánocích dostávali kapra, pro kterého chodili do hájovny na Salajce, stejně tak jednou v roce pro příděl služební zvěřiny, když se v revíru podařilo ulovit jelena. Do školy chodily děti do osady Mezivodí, asi na půl cesty směrem k Bílé. Když se ráno na Hlavaté vyhrnuly z chalup, bylo jich „celé procesí“.

Kousek pod Hlavatou zadržovala vodu nádrž zvaná Maxův klauz. Pod hrází klauzu končila úzkorozchodná kolej. Stávalo se, že v tom místě parkovala drezína, a jak do ní děcka naskákala, kluci ji odbrzdili a jelo se do školy. Učitel Kutěj se sice zlobil, hrozilo, že „to řekne tatovi nebo mamě“, ovšem jakmile se k tomu naskytla příležitost, osedlaly děti drezínu znovu. Drezína měla dvě lavice proti sobě, vešlo se na ně šest lidí a jezdili tak do práce muži z Bílé, když nahoru ke klauzu vytlačila drezínu lokomotiva s vagóny na dřevo.

Zátah na partyzány

Bedřiška Vašutová už přesně neví, kdy to bylo, ale nezapomněla, že někdy asi tak rok před koncem války bydleli v chalupě němečtí vojáci. „Pět nebo šest chlapů zabralo jizbu, my jsme spali v kuchyni. Vařili u nás, jedli naše brambory, topili naším dřevem,“ vzpomíná. Něco jí říká, že to snad byli „telefonisté, spojaři nebo někdo takový“. Měli pušky a velkého vlčáka, ke kterému se nesměla ani přiblížit. Přesto si vzpomíná na okamžik, kdy otevřela dveře do pokoje, chtěla si se psem hrát, ale on se na ni škaredě díval a vojáci ji hnali pryč. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se partyzánské jednotky začaly formovat také v Beskydech. Na Valašsku, na Těšínsku i v okolí Bílé a Starých Hamrů, v blízkosti východní hranice protektorátu začalo být v lesích živo, a je tedy možné, že vojáci v chalupě a velký pes s tím měli něco společného.

V kopcích nad Hlavatou už se nepohybovali jen muži s pilou a koňmi, dřevorubci a hajní v uniformách arcibiskupských lesů. Stále častěji tu lidé slyšeli hulákání v němčině, potkávali uniformy wehrmachtu a jednotky SS. Operace Tetřev v západních Beskydech a na Valašsku byla největším zátahem proti partyzánům na území protektorátu. Rozjel ji státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank, který hon na partyzány prosadil u Adolfa Hitlera.

„Tatínek tenkrát jezdil s koňmi, tak pro něj ti Němci přišli,“ vypráví Bedřiška Vašutová. „Musel vzít koně, zapřáhnout saně a spěchat na Lhotskou. Nevěděl proč, ale rozkázali, že o tom nesmí mluvit. Když tam přijel, musel odvážet raněné a ty další, které pochytali a svázali je do kozelců. Naložili je na saně a tatínek je odvezl do Bílé na gestapo a vrátil se zpátky.“ 

Přes místo jménem Lhotská vede dnes žlutá značka ze Starých Hamrů na Horní Bečvu. Nebo se můžete spustit do Podolánek a pak stoupat na Smrk, druhou nejvyšší horu Beskyd. Když byla Bedřiška malé děvče, byla Lhotská samotou se dvěma chalupami. Pamatuje si, že na Lhotské žili Poláchovi a Myslikovjané a právě u nich se partyzáni scházeli. Operace Tetřev začala 16. listopadu 1944, kdy vojenské jednotky v Beskydech zaujaly pozice. V oblasti bylo vyhlášeno stanné právo se zákazem vycházení a pohybu mimo vyznačené trasy. Za porušení mohlo následovat zastřelení. K prvnímu střetu s partyzány došlo 17. listopadu v osadě Lhotská pod Kladnatou. Partyzáni ztratili pět mužů, Němci šest, část partyzánů se z obklíčení probila.

Ať napíše, že byl živý

Bedřiška Vašutová neměla tehdy ještě ani tušení, že někde na severu za Ostravou leží nějaké Služovice. Také tam už však lidé věděli, že se blíží konec války. Pro Paměť národa o tom v roce 2024 vyprávěla Cecílie Hartošová. Její vzpomínky byly plné detailů, vzpomněla si třeba na den, kdy kolem cesty do Opavy byla všechna okna zavřená a vrata taky, a jen co se na cestě objevil první voják, zalezla do křoví. Vojáci na koních tloukli vězně obušky po hlavách i do zad. Někteří šli obutí, jiní se ploužili bosí. „Gummiknüppel“ svištěl vzduchem a Cecílie viděla, že se občas někdo skácel do příkopy.

V lednu 1945 vedli němečtí vojáci Hlučínskem stovky vězňů. K Osvětimi se blížila Rudá armáda a nacisté hnali vězně z koncentráku pryč. Zubožení lidé z celé Evropy umírali zimou, nemocemi a hladem. Kdo nemohl dál, toho dozorci utloukli nebo zastřelili. Jejich těla ležela kolem cest a místní je pohřbívali v krajině. V Opavě pak esesmani nahnali vězně na vagóny do Mauthausenu. Cecílie žila ve Služovicích v místě, kde stojí boží muka a ze silnice na Opavu odbočuje cesta přes lesík a pole do sousedního Oldřišova. Tam ukrytá v angreštovém křoví spatřila ty přízraky, jak se plouží kolem plotu rodného domu.

V pětačtyřicátém bylo Cecílii šestnáct, chodila do německé školy a je pravděpodobné, že o hrůzách nacistických koncentráků nevěděla vůbec nic. Muži z Hlučínska museli do války, v uniformě wehrmachtu umírali na frontě a také Cecílie některé z nich znala. To však byla válka, o které všichni věděli. Zažívali ji otcové, sousedé a bratři. Válka, kterou si všichni uměli nějak představit. Válka, o které muži vyprávěli. Ovšem o milionech lidí vražděných plynem nemohla mít tenkrát Cecílie ze Služovic ani ponětí.

A nic o tom nevěděla ani Bedřiška Vašutová v Beskydech. Ovšem pamatuje si, jak vypadali váleční zajatci, když je německá armáda přivedla na Hlavatou. Dívala se z kuchyňského okna. Ven nesměla ani na krok. Dvůr byl plný chlapů v otrhaných uniformách, posedávali, kde se dalo, někteří přímo v blátě na rozmáčeném dvoře. Bylo jaro a všude plno vody. Všechny dvory na Hlavaté byly těch lidí plné. Němečtí vojáci s puškami a psy postávali okolo. Byli tam také koně a na silnici vojenská auta. Přišli ze slovenské strany na východě a mířili do vnitrozemí na západ, na Moravu. Bedřiška v chalupě neslyšela, jakou řečí zajatci mluví, stejně toho moc neříkali. Slyšet byl jen křik a povely německých stráží. Lístek s adresou, který matka přinesla do kuchyně, byl ovšem psaný slovensky. „Nějaký člověk maminku prosil, ať k nim domů na Slovensko pošle zprávu, až bude fungovat pošta. Ať napíše, že ho viděla, že byl živý,“ vzpomíná.

Rakety, kanóny, ostnatý drát

GAZ 69 byl lehký terénní automobil vyráběný v Sovětském svazu, který od padesátých let používaly všechny armády Varšavské smlouvy. V prosinci 1961 vystoupila Bedřiška Vašutová se svým mužem na nádraží v Opavě, nasedli do gazíku a odjeli do Služovic. Bylo chladno a Bedřiška si pamatuje, že ve Služovicích fučel studený vítr. Vystoupila z auta a od té chvíle měla pocit, že ve Služovicích fouká pořád. V létě, v zimě, ve dne, v noci. Bez přestání, prostě furt. Dva bytové domy se dvěma vchody a osmi byty už byly hotové, další dva se teprve stavěly. Za ohradou vedle bytovek stály kasárenské baráky a za nimi v lesíku přísně tajná základna protivzdušného raketového vojska.

Už během druhé světové války byla Ostrava strategickým průmyslovým centrem nacistického Německa a stala se cílem spojeneckého bombardování. Při náletu 29. srpna 1944 zahynulo přes pět set obyvatel Ostravy. V době budování socialistického Československa pak byla Ostrava vedle Prahy nejdůsledněji chráněným regionem. V armádní technické dokumentaci, kterou má k dispozici obecní úřad ve Služovicích, se píše: „Protivzdušnou obranu Ostravy začala od roku 1961 zajišťovat 77. protiletadlová raketová brigáda vytvořená na základě 77. protiletadlové dělostřelecké brigády. Protiletadlová raketová technika byla dodávána postupně a po určitou dobu se na protivzdušné obraně Ostravy i nadále podílely klasické prostředky protiletadlového dělostřelectva. K dokončení výstavby brigády byla na sklonku roku 1964 použita technika čtyř protiletadlových raketových oddílů vyzbrojených systémem PLRK SA-75M Dvina dodaného od pražské 71. protiletadlové raketové brigády. (…) Celý oddíl byl podle tehdejší koncepce budování základen pro oddíly typu S-75 rozdělen na tři části: Objekt A – Bytové domy pro důstojníky a jejich rodiny. Objekt B – Týlové zabezpečení, ubytovací prostory vojáků, kuchyně, mírové kanceláře a autopark. V prostorách autoparku byly garážovány i přepravníky raket PR-11B a 30 mm PLDvK vzor 53, jimiž byl útvar vyzbrojen k zajištění obrany proti nízkoletícím cílům. Dvojkanóny rovněž sloužily k odrážení nenadálých leteckých a tankových přepadů. V objektu se dále nacházela anténa radioreléové stanice 5Ja63 Cykloida sloužící k zajištění komunikace s velitelstvím prostřednictvím automatizovaného systému velení ASURK-1. (…) Objekt C byl chráněn pěti ploty. Byl tam plot z ostnatého drátu, průhledný drátěný plot, elektrický plot, ochranný plot z ostnatého drátu a třímetrový neprůhledný betonový plot. Stráž se pohybovala v koridoru mezi ochranným plotem z ostnatého drátu a třímetrovým betonovým plotem. V betonové neprůhledné stěně byly mezi panely v rozestupech ponechány úzké průzory pro sledování blízkého okolí objektu C.“

Když pro vojsko, tak zadarmo

V roce 1954 se Bedřiška vdala za důstojníka Československé lidové armády Bohumila Vašuta, rodáka z Horní Bečvy nedaleko Hlavaté. O dva roky později se manželům narodil syn Zdeněk. Z Beskyd se Bedřiška stěhovala nejprve do Paskova z Frýdku-Místku. Manžela tam odveleli k jednotce, která byla součástí protivzdušné obrany Ostravska. Odtud pak museli do Služovic a jednotka v Paskově zanikla. Ve Služovicích pak přišel na svět syn Vlastimil.

„Nejprve nás tam neměli rádi,“ vzpomíná Bedřiška Vašutová na první léta v neznámé krajině. Historie i mentalita obyvatel Hlučínska přispěly k tomu, že k nově příchozím bývali místní lidé spíše ostražití. Vždy trvalo nějakou dobu, než mezi sebe přijali někoho nového, byť byl třeba jen z opačného konce Hlučínska. A najednou komunistický režim rozhodl, že ve Služovicích postaví armáda kasárna, vybuduje tam přísně tajný vojenský útvar a pošle do Služovic desítky nových přistěhovalců i s rodinami z nejrůznějších míst republiky. A kdyby jenom to. Budování jednotky bylo částečně spojené také s násilnou kolektivizací zemědělství.

Marie Halfarová ze Služovic, která si to pamatuje, pro Paměť národa v roce 2024 vyprávěla: „Tam, kde měl strýc pole, postavili kasárna. Nejvíce tam bylo vojáků ze Slovenska. Slováci přišli do Služovic a naše kluky zase povolávali na Slovensko. A ten strýček dostal za dva hektary pole jenom tři tisíce korun! Řekli, že je to pro vojsko, že jim to má nechat zadarmo. Tak mu to pole vzali na vojenská kasárna.“ Když Marie mluví o Slovácích, má na mysli vojáky základní služby, kteří do Služovic přicházeli odsloužit základní vojenskou službu.

Marie pracovala v zemědělském družstvu. Její manžel Alvín tam jezdil s koňmi, se kterými to dobře uměl. Marii poslali pracovat ke kravám. Vstávala ve tři, na kole odjela do kravína, a když se v devět vrátila domů, šla pracovat na malý záhumenek, který po kolektivizaci rodině zůstal. Do družstva musela nastoupit, když komunisté sebrali strýcovo pole a postavili tam vojenskou základnu. Přesto byla Marie jednou z prvních, kdo se s Bedřiškou Vašutovou sblížil. K armádním bytovkám patřily také pásy půdy kolem kasárenské ohrady. Tam ženy důstojníků pěstovaly zeleninu nebo brambory a Alvín s koňmi jim ty záhony oral.

Ještě v Beskydech, když byli děti, chodili Bedřiška i Bohumil do kostela. Z Hlavaté to bylo nejblíže do Horní Bečvy, dřevěný kostelík v Bílé měla Bedřiška o něco dál, ale stejně chodila raději do Bečvy. Vzpomíná si, že z náboženství dostala jednou ve škole od faráře na vysvědčení čtyřku, protože nechodila s rodiči do kostela každou neděli. Po únoru 1948 uvěřila, že komunisté to s lidmi myslí dobře, že teď bude všechno lepší. Když začal manžel studovat vojenskou akademii, musel církev opustit a vstoupil do komunistické strany. Svatbu měli na národním výboru ve Starých Hamrech, v kostele by to neprošlo.

Ve Služovicích vstoupila do strany také pamětnice. „Manželka velitele útvaru už tam byla, tak aby nebyla sama,“ říká. V archivu obecního úřadu ve Služovicích jsou desítky snímků z historie obce z 60. až 80. let. Myslivci, hasiči, oslavy Mezinárodního dne žen i dětí, oslavy Vítězného února. Volby do zastupitelských orgánů Československé socialistické republiky. Bedřiška Vašutová si pamatuje, že na komunistické schůze chodily ženy z bytovek nejdříve do sousedních Hněvošic. „Tam to bylo dobré, užily jsme si srandy,“ vzpomíná. Jakmile se schůze přesunuly do Služovic, už ji to nebavilo. Schůzovalo se až do večera. Nudila se tam.

Kolik je dnes masa!

„Přijela jsem k obchodu, byl ve Vrbce tak v kopečku, skoro poslední chalupa. A tam stála fronta lidí. Celá Vrbka stála u obchodu a lidé skupovali, co se dalo. Do toho přijeli mlékaři s mlékem. Každý den vozili autem mléko. Vyprávěli nám, co se v Opavě děje, kolik těch ruských aut tam je. Pamatuji si, že obchod zůstal skoro prázdný. Lidé všechno vykoupili, protože si mysleli, že znovu začne válka,“ vzpomíná.

Jednadvacátý srpen 1968 prožila Bedřiška Vašutová v prodejně potravin, ve které pracovala. Když v roce 1949 opustila ve Starých Hamrech v Beskydech základní školu, už za několik dnů nastoupila v nedaleké Ostravici do obchodu jako příručí a prodavačkou pak byla celý život. Pamatuje si, jak počátkem padesátých let mizel jeden soukromý obchod za druhým. Z bývalé německé celnice na Bumbálce, na hraničním hřebeni, přes který jako dítě pašovala za války ze Slovenska tabák, vznikla prodejna, kam přicházeli lidé z okolních samot nakupovat potraviny, ale také hřebíky, petrolej, umělá hnojiva a vše, co bylo potřeba. Chleba tam tenkrát přiváželi z pekařství ve Starých Hamrech na voze taženém koňmi, v zimě na saních. V obchodě nebyl zavedený elektrický proud, proto se v zimě zavíralo už kolem třetí, dokud bylo ještě světlo. Jakmile začaly jezdit ze Slovenska dělnické autobusy do Ostravy, scházeli se chlapi při cestě z dolů před obchodem, složili se na láhev rumu nebo borovičky, a když ji vypili, vydali se do svých chalup v kopcích.

Také ve Služovicích pracovala pamětnice v obchodě. Osada Vrbka, kde se učila německé názvy potravin a pletla si prášek do pečiva s práškem na praní, patří ke Služovicím. A také tam říkali lidé ženám z armádních bytovek „důstojničky“, protože byly manželkami velitelů z protiletecké základny. Jakmile byli synové větší, a mohla si to tedy dovolit, protože měla více času, začala dojíždět za prací do Opavy, kde dostala místo v řeznictví. Ačkoli byly v socialistickém Československu velkochovy plné dobytka, vepříny plné prasat, koupit kvalitní maso nebylo snadné. Bedřiška Vašutová vzpomíná: „Když jdu dnes do obchodu do řeznictví, je mi z toho zle. Kolik je tam masa. A jakého krásného masa. A když si vzpomenu, co my jsme museli prodávat… Každý si myslel, že umíme dělat zázraky. My jsme ale dostávali příděl. Na každou prodejnu byl příděl masa. Salámy nebyly omezené. Byla ale omezená šunka a úzkoprofilové zboží, což bylo skoro všechno. Dostávali jsme celé půlky vepřového a vedoucí to musel bourat. Hovězí chodilo ve čtvrtkách. Zadní čtvrť. Přední čtvrť. To, co dnes prodávají, to já už vůbec neznám. Všechno je to vykostěné, to za nás vůbec nebylo. Poznám už jen žebro. Všechno má jiné názvy. Všechno bylo na příděl. Když jste neměli v expedici na jatkách někoho známého, tak nebylo nic.“

Zpátky do Beskyd

Na rovinu Hlučínska bez beskydských lesů si Bedřiška Vašutová nikdy nezvykla. „Chyběly mi tam ty hory,“ říká. Manžel po těžké nemoci zemřel a v roce 1991 se odstěhovala do armádního bytu ve Frýdku-Místku a pečovala o nemocnou matku v chalupě na Hlavaté, za kterou to z Frýdku-Místku měla blízko. Dnes už chalupa s věžičkou na Hlavaté nestojí. Také protivzdušná základna ve Služovicích armádě nepatří. V dokumentech obecního úřadu se píše: „Poslední vojáci opustili Služovice v roce 1995. V době před listopadem 1989 byl v objektu přísný zákaz fotografování, i z toho důvodu obecně chybí obrazový materiál. Právě objekt C – nejpřísněji střežená část s velíny a protiletadlovými raketami je předmětem studie proveditelnosti pro vybudování Muzea studené války. Po roce 1995 se nevyužívaný areál C začal využívat k chovu zejména daňků a muflonů a tomuto účelu slouží dodnes. Vojenské vybavení bylo odneseno a budovy postupně chátraly až do dnešního velice špatného stavu.“