Bedřiška Vašutová

„Já když dnes jdu do obchodu, do řeznictví, je mi z toho zle. Kolik je dneska masa. A jakého krásného masa. A když si vzpomenu, co my jsme museli prodávat… Pracovala jsem v prodejně naproti nemocnice na sídlišti v Opavě. A každý si myslel, že umíme dělat zázraky. My jsme ale dostávali příděl. Na každou prodejnu byl příděl masa. Salámy nebyly omezené. Byla ale omezená šunka a úzkoprofilové zboží, což bylo skoro všechno. Dostávali jsme celé půlky vepřového a vedoucí to musel bourat. Hovězí chodilo ve čtvrtkách. Zadní čtvrť. Přední čtvrť. To, co dnes prodávají, to já už vůbec neznám. Všechno je vykostěné, to za nás vůbec nebylo. Já poznám jenom žebro. Všechno má jiné názvy. Všechno bylo na příděl. Když jste neměli v expedici na jatkách někoho známého, tak nebylo nic.“

„Přijela jsem k obchodu, byl ve Vrbce tak v kopečku, skoro poslední chalupa. A tam byla fronta lidí, před obchodem. Celá Vrbka stála u obchodu a lidé skupovali, co se dalo. Do toho přijeli mlékaři s mlékem. Každý den vozili autem mléko. Vyprávěli nám, co se v Opavě děje, kolik těch ruských aut tam je. Pamatuji si, že obchod zůstal skoro prázdný. Lidé všechno vykoupili, protože si mysleli, že znovu začne válka.“