Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Vávra (* 1933)

• narozen 7. února 1933 v Lounech

• za války pomáhala jeho rodina uprchlíkům ze Sudet

• v dubnu 1945 se stal svědkem pochodu smrti

• po druhé světové válce chodil do Sokola a Junáka

• vyučil se truhlářem

• v letech 1953–1955 sloužil na vojně ve Vysokém Mýtě

• v roce 2022 žil v Lenešicích

Zedník František Vávra stavěl ve třicátých letech v Lenešicích řadu domků. Ten poslední, vedle hřbitova, pro sebe a svou rodinu. Za pár let se staly Lenešice první vesnicí na hranici protektorátu. Za dalších pár let jeho dvanáctiletý syn Jaroslav sledoval za zdí márnice, jak hrobník připravuje pět hrobů. Chlapec ještě netušil, že vsí prošel pochod smrti, ani co to je. Viděl pět vyhublých těl v pruhovaném vězeňském oblečení. Vzpomíná si, že hrobník mrtvého vězně pohodlně unesl v jedné ruce. V šoku prý ani nebyl. Pohled na těla bez života byl součástí války, ve které vyrůstal.

Jaroslav se Anně a Františkovi Vávrovým narodil 7. února 1933. Byl jedním z šestice sourozenců. Jeho úplně první vzpomínka z dětství pochází z roku 1938, kdy u strýce v Duchcově viděl pochodovat henleinovce ve slavnostním průvodu. Pak se ale ztratil a našli ho až u rybníka.

O rok později přišla mnichovská dohoda. „Když táta mobilizoval, sbalil kufr, zvedl mě, dal mi pusu a řekl: ‚Poslouchej mámu!‘ Rukoval,“ vzpomíná Jaroslav Vávra na další emotivní okamžik. I na tatínkův návrat zanedlouho poté, kterým začaly hubené roky další světové války.

Maso mrtvého koně nesl několik kilometrů na hlavě

Potravinové lístky byly na všechno. Protože měli vlastní malé hospodářství, dostávali jich méně. Nehladověli, ale spousta věcí chyběla. Dokonce i sůl. Vzpomíná, že rozpouštěli a čistili i tu, která byla dříve určená jen pro dobytek.

„Jednou Němci zastřelili u cesty koně. Nechali ho tam ležet. Hned se seběhli lidi a začali ho porcovat. Dostal jsem taky kus masa. Nesl jsem ho na hlavě,“ vypráví s úsměvem, protože mu několikakilogramový kus cestou dvakrát spadl. Maminka ho umyla, ale nakonec se, k jeho zklamání, maso jíst nedalo.

Kuratorium už nebyl Sokol

Odsun Čechů ze Sudet znamenal, že se Lenešice počtem obyvatel významně rozrostly. V jejich domě s nimi pobýval vysídlený učitel, kterému pronajali jednu místnost.

Změnu na vlastní kůži pocítil ale především v Sokole, kam chodil od první třídy. Nezměnilo se jen jméno. V Kuratoriu platila i jiná morálka. Dodnes útrpně vzpomíná na uličky hanby, kterými musel projít ten, kdo se v očích vychovatelů něčím provinil, a každý ho musel udeřit. Postupně také odcházelo čím dál víc lidí na nucené práce do Říše.

Stodoly plné lidí

V březnu 1945 ho tatínek posílal s bramborami do jedné z několika velkých stodol. Byly plné lidí. Jaroslav Vávra má za to, že uvězněných sovětských zajatců tam mělo být přes 5 000. Přežívali na nuzných přídělech, a tak jim nosili jídlo. „Jednou jim tam sedlák dovezl valník mrkve. Do rána nezbyla jediná.“ Paradoxem, nad kterým sám kroutí hlavou, je, že už za pár měsíců byly stejné stodoly plné zajatých Němců.

Lenešicím se nevyhnul pochod smrti, vlasovci ani hloubkaři

V dubnu 1945 pak přecházeli přes okraj Lenešic vězni v pochodu smrti. Právě odtud pochází úvodní vzpomínka Jaroslava Vávry na mrtvé vězně. Ve stejném měsíci se do Lenešic začali hrnout i němečtí utečenci, kteří prchali před frontou.

Začátek května se mu vryl do paměti stejně výrazně. Při procházce s tatínkem viděli přijíždět vojenská auta, tanky i koně. Vojáci měli německé uniformy. „Zastavili v Dobroměřicích, tak jsme tam šli a podle řeči jsme pochopili, že částečně něco rozumíme. To mi bylo divné, němečtí vojáci a že jim rozumím,“ popisuje překvapení Jaroslav Vávra, který se pak teprve dozvěděl, že jde o obávané vlasovce. Podle toho, co se dozvěděl tatínek, se údajně pokoušeli v Dobroměřicích odevzdat své zbraně. Pak odjeli směrem k Praze.

Poslední válečnou vzpomínkou je útok amerických hloubkařů na jednu z lokomotiv. Šlo o stíhací piloty, kteří lítali velmi nízko, ničili malé cíle a narušovali tak infrastrukturu v týlu nepřítele.

„Viděl jsem na křídlech letadel plameny z kulometné palby. Chvilinka, a byli pryč. A lokomotiva vlastně taky. Topič to odnesl, byl zastřelený. Viděl jsem, když ho přivezli mrtvého a omývali ho. Lokomotiva dostala přes 200 zásahů. Byly to hrozné zbraně, ty kulomety.“

Nebylo to ale poslední blízké setkání se stíhačkami. Brzy poté se objevily sovětské Lavočkiny, které prolétaly s obrovským hlukem nad Lenešicemi, když čistily prostor pro přicházející Rudou armádu. Odtud také pochází vzpomínka na osamělý německý tank, který bloudil, když se snažil před Sověty uniknout, a kterému se díval jako kluk do hlavně.

Osvobození přineslo čirou euforii. Vojenská posádka Rudé armády zůstala, maminka jim prala prádlo. „Zprávám o stalinském teroru by tenkrát nikdo nevěřil,“ hodnotí po desítkách let. Jeho osobní deziluze přišla postupně a definitivně ho o zvěrstvech a krutosti gulagů přesvědčilo svědectví Věry Sosnarové v knize Krvavé jahody. (Svědectví Věry Sosnarové zpochybnilo roku 2019 podrobnější historické zkoumání.)

Pepa Brigádník přežil postoloprtský masakr

Skvrny ale nezůstaly jen na cti Němců a Sovětů. To pochopil, když se po válce seznámil s Pepou, jehož příjmení nezná. Ale říkali mu Pepa Brigádník. Muže, který pocházel ze smíšeného manželství, poznal pamětník v Lenešicích. Z vyprávění pochopil, že mluví s přímým svědkem postoloprtského masakru.

„Vyprávěl, jak tam byl zavřený. Jednou jim dali teplý chleba a vyhnali je napít ke studni. Měli bolesti a revoluční gardy do nich začaly z pěti metrů střílet ze samopalů,“ předává Jaroslav Vávra svědectví tak, jak ho sám vyslechl. Pepu Brigádníka údajně zachránil muž, který mu poradil, že se vody napít nesmí.

Vítězný únor – jak pro koho

Poválečné roky zůstaly pro rodinu se šesti dětmi stejně bídné. K politické výměně z roku 1948 zaujala pamětníkova rodina skeptický postoj.

„Strýc stavěl řopíky a opevnění v druhém obranném pásmu okolo Petrohradu. Když viděl hospodářství Sovětského svazu, nevěřil, že to bude fungovat,“ popisuje. Vzpomíná také, jak sedlákům odváděli z vesnice koně. Místo do Sokola a Junáka začal chodit do Svazarmu. S totalitním režimem ale konkrétní problémy neměli. Vyučil se tedy truhlářem a pracoval v dílně v Lenešicích, kterou postavil svýma rukama jeho tatínek.

Na vojně se stal kuchařem, svářečem a potápěčem

V roce 1953 nastoupil do Vysokého Mýta na vojnu, kde sbíral talíře tak dobře, že ho odveleli do kuchyně a stal se kuchařem. Moc mu to nevyhovovalo. Převeleli ho proto do Pardubic k železničnímu vojsku, kde se stal svářečem a potápěčem. Po návratu z vojny se živil geologickým průzkumem na šachtách nebo dělal průzkumné vrty. O deset let později jel na třešně ke kamarádovi a přišla mu otevřít jeho budoucí žena, se kterou má syna a dceru. 

Když byly dceři čtyři roky, přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Z toho srpnového dne si vzpomíná na šok cestou do práce v Teplicích, kde viděl přijíždějící obrněné vozy i nabouraný tank. „Sledoval jsem kolegu, jak traktorem najíždí do kolony obrněnců, aby ji roztrhal. Ladili bodáky a já jim ukazuji směr a říkám: ‚Moskva – 6 000 kilometrů!‘“

Po invazi nastalo bezvětří

Během normalizace přišli někteří kolegové o pozice, on sám jako technik problémy neměl, ani jako nestraník. Politika se jeho života příliš nedotýkala a nebylo tomu jinak ani po revoluci v roce 1989. V té době byl technikem i velitelem podnikových hasičů v Tesle, kde zůstal až do důchodu. I poté ale pracoval až do svých 82 let jako hlídač nebo řidič. Dnes (2023) žije v Lounech a je aktivním turistou a včelařem.

O současné válce na Ukrajině má jasno – Rusové tam nemají co dělat. Barbarství a likvidace lidí by v dnešním světě už neměla existovat. 

Nejpalčivějším problémem pro budoucí generace je podle něho měnící se životní prostředí. Ničení přírody pozoruje se znepokojením celý svůj život: „Příští generace by měly mít víc úcty jeden k druhému a k přírodě, jinak vyhynou,“ varuje Jaroslav Vávra, pro kterého je největším životním štěstím klidný rodinný život a přátelství.