Jaroslav Vávra

„To bylo tenkrát už v pětačtyřicátém roce. Přímo pochod smrti jsem neviděl. Šli z Postoloprt krajem Lenešic a pak zase na Ranou. Jen tak krajem Lenešic prošli. Bydleli jsme vedle hřbitova, tak jsem jako kluk koukal u márnice přes zeď. Viděl jsem asi pět zastřelených vězňů. Ještě v těch štráfkatých mundúrech je tam pochovával hrobník. Viděl jsem, že ho chytil za kabát a nesl ho v jedné ruce. Pochoval jich tam asi pět. Údajně, jak jsem slyšel, se jeden zachránil. Skočil někde u silnice do škarpy. U Postoloprt jich měli zastřelit snad osmnáct. U Bohosudova je upomínková deska, že tudy ten pochod smrti šel.“

„V pětačtyřicátém v dubnu šel přes Lenešice takzvaný pochod smrti. To byli lidé, kteří byli zavření v koncentračním táboře, takže přesouvali ten tábor odněkud z Německa. A ten tábor šel přes Postoloprty, Lenešice a stočil se nahoru na Ranou a tam odsud se dostali až k Bohosudovu. Přes Lenešice prošli tadyhle po Dlouhé ulici, hned se zatočili a hned šli přes trať jako na Ranou. Jenom cípem to tak vzali přes Lenešice a už zase nahoru a přišli k Rané, a to už byli zase v Sudetech, takže tady se dlouho nezdrželi, v Čechách. To jsem viděl, údajně se jeden z těch vězňů tady zachránil. Skočil někde do škarpy a zalezl do kanálu a tím si zachránil život. Jinak jsem viděl, za ten kousek cesty jich tady snad postříleli pět, těch lidí. Takže jsem byl právě u toho hřbitova, vždycky jsem byl zvědavý, tak jsem koukal přes zeď, ze zahrádky jsem koukal do hřbitova, tak jsem viděl, jak je hrobník pochovával. Drapnul ho za ty štráfaté hadry a nesl toho člověka v jedné ruce.“

„Byli jsme přiděleni do pohraničí. To byly takzvané Sudety, které byly zabrané – území. Němci zabrali takzvané Sudety a my tady jsme byli vlastně na hraně. Byly přímo po hranicích, Raná byla už německá, Břvany byly už německé, Sudety, Nečichy, vlastně ne, tady Břvany, to už byly také Sudety. Potom tady k Postoloprtům, to už byly všechno Sudety, to už sem k nám nepatřilo. My jsme byli Böhmen und Mähren, Čechy a Morava. Takže takhle to bylo. A v té době, když se vyklízelo, tak tihle lidé, co byli jako naši lidé, čeští lidé, když nechtěli takzvaně obcovat, když nechtěli podepsat příslušnost k Němcům, tak ti byli vylifrovaní takzvaně do Čech. Takže se k nám dostávali utečenci, to byla spousta lidí. Jako dneska utíkají z Ukrajiny, tak tenkrát utíkali z pohraničí sem do Čech. U nás ještě, my jsme měli tedy toho místa hodně málo, ale pamatuji si, že tam u nás také byl nějaký učitel, taky ho táta vzal do podnájmu, aby měl kde být.“