Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Vavřichová (* 1929  †︎ 2023)

• narodila se jako Nekolná 16. října 1929 v Plzni

• otec byl cukrář, vlastnil cukrářskou dílnu a obchod

• strýc Josef Šlechta byl roku 1943 zatčen gestapem a vězněn v Buchenwaldu

• zažila spojenecké nálety na Plzeň v letech 1944 až 1945

• pamatuje osvobození Plzně americkými vojáky v květnu 1945

• vyučila se u svého otce cukrářkou

• po únoru 1948 komunisté rodině cukrárnu sebrali

• otec si pak vydělával jako vrátný ve Škodovce

• po nepokojích kvůli měnové reformě v roce 1953 byla propuštěna z místa v bance

• dva roky pracovala v zelárně v Křimicích

• pamětnice příjezdu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• zemřela 21. července roku 2023

Jak sladký by asi byl život Růženy Vavřichové, kdyby nepřišla druhá světová válka? Dívka z křesťanské rodiny vyrůstala v prostředí tatínkova cukrářství, kde byla svědkem jeho talentu a precizní práce. Sladké výrobky z dílny prodávala maminka v rodinném obchodě. S nástupem komunistické éry přišli o všechno a tatínek skončil jako vrátný ve Škodovce. Růžena si neodpustila drobnou revoltu v časech měnové reformy, za kterou pak dva roky v Křimicích šlapala zelí. Od politiky se potom už držela dál.

 

Dětství mezi tatínkovými dorty

Růžena Vavřichová, dívčím jménem Nekolná, se narodila 16. října 1929 v Plzni. „Přišla jsem na svět ve Wenzigově ulici, kde byla porodnice, která za války dostala zásah.“[1] Otec se jmenoval František, matka Anna, rozená Šlechtová. Tatínek měl dva bratry, maminka tři sestry a bratra. Malá Růžena tak byla obklopena řadou strýců a tet. „Zatímco tatínkův bratr Antonín byl štábním kapitánem u četnictva, bratr Josef byl stejně jako tatínek vyučený cukrář a měl ve velkém plzeňském divadle bufet. O přestávce se tam prodávaly bonbóny, limonády nebo sifon,“ vzpomíná.

Rodiče vstoupili do Církve československé husitské. Růžena s matkou navštěvovala kapli příslušící k této církvi, která se nacházela v blízkosti její školy Nad Hamburkem. Tatínek do kostela nechodil. „Říkával, že kdyby Bůh byl, tak by nedopustil takové zlo, jako je první nebo druhá světová válka.“ Rodiče i prarodiče pocházeli z Plzně, přičemž ti z matčiny strany žili ve čtvrti Bolevec. Její maminka zažila tragický výbuch[2] v muniční továrně Škodových závodů v roce 1917.

Růžena na své rodiče vzpomíná velmi ráda. Maminka byla trochu přísnější než otec. „Od maminky jsem kolikrát dostala, ale od tatínka jen jednou. To mi bylo asi šest nebo sedm. Měl v dílně připravené nazdobené dorty a mně se tolik líbily, že jsem po nich nadšeně plácala rukama a říkala: ‚Tatínku, to je krása!‘ Rodinné Cukrářství Nekolný mělo obchod[3] v Poděbradově ulici. V něm byla zaměstnána Růženina matka, zatímco otec pracoval v dílně v Lindauerově ulici, odkud se cukrářské výrobky převážely do obchodu.

 

Rodiče vyslýchalo gestapo, strýce zavřeli

Se začátkem druhé světové války radostné dětství spjaté se sladkou vůní linoucí se z cukrářství rázem potemnělo. Přišel čas neustálého strachu a útěků. „Když byly hlášeny nálety, báli jsme se, jestli vůbec dojdeme ze školy domů. Vyučování se v tu chvíli přerušilo a my jsme museli utíkat do krytu.“ Chodila do měšťanské školy Nad Hamburkem,[4] s rodiči bydlela u druhé brány Měšťanského pivovaru. Odtud se vždycky utíkali schovat do hlubokých pivovarských sklepů. Po večerech poslouchali zahraniční rozhlas, což bylo v protektorátu zakázáno pod hrozbou trestu smrti.

Maminčin bratr Josef Šlechta pracoval ve Škodovce, ve které vznikla organizace na podporu pozůstalých. „Když někomu gestapo zavřelo příbuzné a on přišel o živitele rodiny, snažila se jim tato organizace finančně pomoci,“ vysvětluje. Na členství v této organizaci strýc doplatil. Byl zatčen, deportován do Terezína a následně do Buchenwaldu, a to 22. července 1943[5]. Gestapo pak vyslýchalo i Růženiny rodiče. „Nebylo to nic příjemného. Pak jsme zůstali pod dohledem Němců, nevěřili nám. Strýc koncentrační tábor přežil, byl však hodně vystrašený. Neustále měl dojem, že za ním jde esesák, který ho chce zastřelit. Trvalo dva roky, než se dostal z nejhoršího.“ O tom, co v koncentračním táboře prožil, nechtěl vyprávět. „Jen říkal, že to bylo hrozné.“

Tatínkův bratr Josef, který měl bufet v divadle, nakupoval bonbóny od malé židovské firmy. Příslušníci gestapa jim firmu sebrali a rodina se musela společně s dalšími Židy[6] shromáždit v budově Sokola Plzeň 1 v dnešních Štruncových sadech. Růženina matka měla dobré srdce, a tak přišla na místo smutného shromáždění a přinesla známé rodině jídlo na cestu. „Odjeli do koncentračního tábora a už se nevrátili.“

S německými vojáky Růžena do kontaktu nepřišla. Výjimkou bylo, když jako zákazníci navštívili jejich obchod, aby si za potravinové lístky koupili třeba pečivo. „Jinak jsme se od nich drželi dál, protože dostat se s nimi do kontaktu bylo někdy o krk,“ říká. Jakmile ještě za války vychodila školu, šla do učení na cukrářku do tatínkovy dílny. „A chodila jsem do cukrářské učňovské školy. Měli jsme pana učitele Vaříka, což byl také cukrář. I tam jsme museli být jednou nohou ve sklepě, když to zahoukalo.“ V rodinném obchodě pomáhala zejména v hektickém předvánočním období nebo před Velikonocemi.

 

Američané zlikvidovali poslední odpor Němců

V prvních květnových dnech roku 1945 začaly do Plzně přicházet zprávy, že se blíží Američané. „Ozbrojení němečtí vojáci však stále chodili ulicemi a byli dost agresivní. Někteří Plzeňáci jeli Američanům naproti,“ vypráví pamětnice. Dne 6. května 1945 v osm hodin ráno vjely do Plzně první tanky americké 16. obrněné divize pod velením plukovníka Charlese Nobleho. Na jeden z nich pak po výzvě amerického vojáka Růžena vylezla a radovala se spolu s ostatními Plzeňany z konce války.

Němci se však nechtěli vzdát. Kolem desáté hodiny přerušila bujaré oslavy střelba z věže katedrály sv. Bartoloměje. Na náměstí vypukla panika a Růžena se spolu s dalšími rychle utíkala schovat. Klid zachovali jen američtí osvoboditelé. Uvědomili si, že jsou stále ve válce a soustředili se na likvidaci zákeřných střelců. Začali věž ostřelovat z kulometu. Současně skupina vojáků vnikla do katedrály a po krátkém boji střelce zajala. „Střílelo se i v lékárně. Viděli jsme, jak Američané vytáhli Němce ven a táhli je po zemi,“ popisuje. Američtí vojáci na ni působili velice zkušeně. Ne že by situaci brali na lehkou váhu, ale uměli ji vyřešit s elegancí.[7] Není proto divu, že Růženu a její kamarádky ze školy zcela oslnili.

 

Americký nápadník musel odjet sám

I jeden z amerických vojáků byl Růženou natolik okouzlen, že si ji chtěl vzít. Zalíbení bylo vzájemné. Růženě bylo tehdy šestnáct let, on byl asi o čtyři roky starší. Lákavou nabídku však nepřijala. Nedovedla si představit, že by opustila rodiče. Byla jedináček, neměl by se o ně kdo postarat. Taky se trochu bála vydat do neznáma. „Pochopil to.“ Dodnes vzpomíná, jak se seznámili. V jejich domě se ještě na konci války nacházelo hodně Němců, kteří se s prohrou nemohli smířit, především členové Kriegsmarine, nacistického válečného námořnictva, a tak si s nimi američtí vojáci museli poradit. Obsadili celý dům a všechny ženy a děti nahnali do sklepa. Doma mohli zůstat jenom muži včetně Růženina otce.

Nakonec se ukázalo, že Němci už v domě nejsou. Byty ale prohledali a v tom jejich jeden Američan převrhl hrnek s mlékem otci na tabák a cigarety. „Tatínek, ten se nebál a říkal: ‚No prosím tě, copak já budu kouřit? Kde já to vezmu? Vždyť jsem to měl na tabačenku[8]!‘ Američan udiveně koukal a později mu na omluvu přinesl celý balík cigaret. „Byl to fešák a byl moc hodný. Než odjel, přivezl nám jídlo a konzervy. Dva roky jsme si ještě dopisovali.“ Její otec však záhy onemocněl a Růženě bylo jasné, že na cestu za oceán může zapomenout. Na amerického nápadníka však ráda vzpomíná. Pamatuje si také, jak chodili američtí vojáci k nim do obchodu a kupovali si své oblíbené žloutkové věnečky a zmrzlinu.

 

Konec rodinné cukrárny

V prvních poválečných volbách v roce 1946 získali 38 procent hlasů komunisté. O dva měsíce později byla jmenována vláda Klementa Gottwalda a komunisté začali obsazovat nejdůležitější posty ve státě. Vše vyvrcholilo únorovým převratem roku 1948. Komunisté tvrdě pronásledovali politické odpůrce, ale začali také likvidovat soukromé zemědělce a živnostníky. Skončila i Nekolného cukrárna. „O komunistech jsme si nemysleli nic dobrého. Byla jsem v té době vyučená, tatínek měl v dílně jen jednoho učně, v obchodu pracovala pouze maminka. I tak komunisté sebrali tatínkovi živnost a obchod jsme museli zavřít.“ Otec musel vzít za vděk prací vrátného ve Škodovce. „Bylo mu přes padesát a myslel si, že cukrařinu bude dělat do konce života, takže mu z toho dobře nebylo.“ Maminka nadále pracovala v obchodě, i když už nebyl jejich.

Komunistická vláda uskutečnila v květnu 1953 měnovou reformu, kvůli níž lidé přišli o většinu úspor. Rozhořčení obyvatel Plzně přerostlo v protikomunistické povstání, které potlačily policejní jednotky. Růžena tehdy pracovala v bance. Dodnes si pamatuje, jak tam den nato přišli herci z plzeňského divadla. „Byl tam aktivní komunista Josef Větrovec, který házel smyčku na sochu pana prezidenta Masaryka, kterou strhával. Dívali jsme se na to z banky a odsoudili jsme to.“ Kvůli tomu byla Růžena spolu se svými spolupracovníky propuštěna. Novou práci si mohli najít jen ve státních statcích, jednotných zemědělských družstvech, anebo u silnic. „Tak jsem šlapala zelí v Křimicích. Byla tam aspoň skvělá parta,“ vypráví. Po necelých dvou letech se jí naskytla příležitost pracovat v podniku Medica, který sdružoval všechny lékárny ze Západočeského kraje.

Tam pracovala až do svatby. Manžel se jmenoval Stanislav Vavřich, byl důstojník armády a podplukovník. Roku 1958 se jim narodila dvojčata Stanislav a Miroslav. Manželé spolu měli podle pamětnice krásný vztah. Chodili do divadla, na koncerty, jezdili na chalupu ke Karlovým Varům. Tam Růžena trávila čas i osudného 21. srpna 1968. „Byla jsem tam s tchyní a kolem nás jezdili Rusové. Puškami mířili na všechno kolem sebe. Vyvěsili jsme na domě naši státní vlajku a jinak jsme se s nimi nebavili,“ říká. Manžel pak pro ně přijel a odvezl je do Příbrami, kde tehdy bydleli. Když projížděli Brdy, sovětští vojáci stáli v lesích podél cest a mířili na ně samopaly. „Měla jsem velký strach.“

Sametovou revoluci v listopadu 1989 uvítala pamětnice s radostí, ale i s trochou strachu, aby to vydrželo. „Myslím, že náš národ nebyl určen k tomu, aby byl komunistický. My jsme přece jen směřovali spíše na Západ. A já osobně tomu Východu moc nevěřím.“

 

[1] V říjnu 1943 byla budova převzata Němci pro útulek německých sester a porodnice fungovala nadále jen v městské nemocnici. Za měsíc poté byl objekt zcela zničen při bombardování. (http://paichl.cz/knihy/PLZ_luzka.htm)

[2] Mohutný rudočerný sloup dýmu byl 25. května 1917 viditelný na kilometry daleko. Výbuch muničního skladu v Bolevci u Plzně se stal pro 202 lidí osudným. Největší továrna svého druhu v Rakousko-Uhersku explodovala. Tlaková vlna poslala k zemi všechny stromy i domy v okolí, okna rozbíjela i v dalekém centru města. (https://plzenoviny.cz/vybuch-nejvetsi-rakousko-uherske-municky-u-plzne-zabil-v-roce-1917-pres-dve-stovky-lidi/)

[3] Teď už je zbouraný. Stál v místech, kde byl z Poděbradovy třídy průchod na policejní ředitelství.

[4] Dne 19. září 1887 byla otevřena novostavba školní budovy Nad Hamburkem (hostinec U Města Hamburku) podle projektu Františka Auera, tehdy nejmodernější v Plzni. Byly do ní umístěny chlapecké a dívčí školy obecné a měšťanské pro východní předměstí. Dnes budova slouží soudním účelům. (https://encyklopedie.plzen.eu/home-mup/?acc=profil_udalosti&load=1329)

[5] https://www.pamatnik-terezin.cz/vezen/bu-slechta-josef

[6] Spali na slamnících na zemi, tísnili se, šlapali po sobě. V určené dny odjezdu je k vlakům po skupinách seřazených do čtyřstupů odváděly ozbrojené strážní oddíly německé okupační armády už jako vězně. Každý měl na krku cedulku se jménem, s písmenem označujícím transport a osobním číslem v transportu. Stejné označení měla i příruční zavazadla, ve kterých si deportovaní vezli všechen svůj poslední majetek do váhy padesáti kilogramů na osobu. (http://krizkyavetrelci.plzne.cz/katalog/dilo/1417/)

[7] https://www.pametnaroda.cz/cs/cerny-gustav-20180625-0

[8] Přídělový lístek na kuřivo