Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jozef Vavrinec (* 1934)

• narodil se 10. listopadu 1934 v obci Malé Bedzany na Slovensku

• svědek druhoválečných bojů Sovětů s nacisty

• jeho otec Štefan Vavrinec bojoval ve válce jako partyzán

• vyučený soustružník

• na vojně zasahujícím členem Pohraniční stráže

Vozík hrká po kamenité cestě. Osmiletý kluk je za ním sotva vidět. Na korbě má naházené hadry, ale pod nimi je jídlo, co musí zůstat skryto. Jozef táhne ze všech sil. Táta ten špek a chleba potřebuje. Také oblečení, co maminka ráno zabalila. Cestu zná, ví přesně, kde se tatínek skrývá. „Otec musel ve válce nastoupit do totálního nasazení. Spolu s dalšími kamarády však utekl a v horách se přidal k partyzánům,“ říká Jozef Vavrinec, který během válečných let zažil mnoho dramatických chvil, takových, s jakými by se dítě nemělo setkat ani na filmovém plátně. 

Od dětství tvrdě pracoval

Jozef Vavrinec se narodil 10. listopadu 1934 na Slovensku a také tam prožil dětství. Jeho otec Štefan těžce dobýval živobytí – pracoval jako kočí. „Byli jsme velice chudí. Táta vozil kosti, železo, staré hadry, to se tehdy všechno sbíralo. Z kostí se třeba vyrábělo mýdlo. Kdyby tehdy dědeček neměl trochu půdy s malým hospodářstvím, bylo by to pro nás špatné, takhle nám občas mohl něco dát na přilepšenou,“ říká Jozef Vavrinec, který už odmala musel také tvrdě pracovat. Zejména poté, co jeho otce povolali do nuceného nasazení a v domě výrazně chyběla mužská síla: „Sekal jsem dřevo, nosil uhlí. Pro vodu jsem chodil do studny, která byla 700 metrů daleko. Když maminka prala, musel jsem jít i osmkrát po sobě.“

Co když se kulka odrazí a trefí mne?

Ačkoli tomu, co se v zemi děje, nerozuměl, neměl rád německé vojáky. V Hlohovci, kde rodina žila, se to hemžilo hlídkami. Když šel jednoho dne Jozef do školy, zeptal se jednoho z vojáků, zda by mu nedal fenik (obdoba haléře) a jen tak tak, že dokázal uhnout zlostnému kopanci. Z města také postupně začali mizet Židé. „Brzy je začali brát. Někteří utekli a někteří to nestihli. Otec u jednoho Žida pracoval. Vyprávěl mi, jak ho museli zazdít za falešnou zeď, aby neskončil v koncentráku. Potají mu tam pak nosili jídlo, vynášeli výkaly,“ říká Jozef Vavrinec.

Vilu po ukrývaném Židovi, jehož jméno si již pamětník nepamatuje, zabralo spolu s příslušníky SS také gestapo. Hned před ní se konaly městské trhy, kam přijížděli lidé z širokého okolí, aby tu prodávali dobytek, drobná hospodářská zvířata, ale i oblečení. Během války se prostranství změnilo v zákopy, které tu museli zbudovat nuceně nasazení kopáči. Bylo jaro 1943, Velikonoce: „Chodil jsem koledovat, ale ne k boháčům. A vždy jsme dostali nějakou korunu, vajíčko, koláč. Jak jsem se toho dne vracel domů, přilétly ruské stíhačky, říkali jsme jim Raty, a začaly Němce ostřelovat. Ti po nich pálili ze zákopů. Já jsem stál u zdi té vily a říkal si: ‚Když mě trefí, tak mě trefí, co když se nějaká odrazí?‘“ Jozefu Vavrincovi bylo toho roku devět let.

Devítiletý pašerák

Mezitím, co jeho otec bojoval proti nacistům v řadách partyzánů, jeho syn zastal doma kus práce – a ne vždy šlo o to, nanosit vodu a naštípat dříví. Rodina třela bídu s nouzí a nad vodou je držel dědeček z maminčiny strany Jozef Švec, který měl skromné hospodářství a leccos se mu z něj, navzdory povinným dodávkám a přísným kontrolám, podařilo ulít. Malý Jozef obstarával mouku a někdy i slepice. Měl malý kufřík, do kterého se vešlo až osm kilo mouky, z níž pak maminka pekla chleba. Nádraží i vlaky byly hlídané wehrmachtem – právě proto, aby nebujel černý obchod. Vojáci kontrolovali lidem zavazadla, zda nepřeváží potraviny, jež neprošly přídělovým systémem. „Mě nikdy neodhalili, protože jsem byl chlapec a je nenapadlo, že mám kufřík plný mouky,“ usmívá se pamětník.

Davaj časy!

Blížící se konec války s sebou nesl častější nálety sovětských stíhačů, kteří se snažili hlavně likvidovat německé vlaky převážející vojenský materiál, ale i vojáky samotné. „Když šli Němci na Nitru, odjížděli ve vlaku, který měl na sobě velký červený kříž. Vezli je do první linie. Přiletěly zase ruské Raty a střílely na vlak. Němci se rozprchli do polí a do vody. Měla tam přijet ještě jedna lokomotiva, aby se vlak posílil, ale ta vůbec nedojela. S kamarády jsme ji objevili rozstřílenou na trati. A na schodech do lokomotivy jsme viděli mrtvého mašinfíru,“ líčí pamětník dramatické okamžiky konce roku 1944.

Samotný konec války prožil Jozef s maminkou Annou a sourozenci Helou, Edou a Štefanem ve sklepě domu, kam zaznívalo dunění probíhajícího boje. Němci měli nedaleko postavené dělo. Když jej Sověti vyřadili z provozu, přišli někteří vojáci wehrmachtu prosit o civilní oblečení, aby mohli nenápadně utéct: „My jsme byli s ještě dalšími třemi rodinami ukrytí u jednoho pána z Hlohovce. Když ti Němci přišli a chtěli oblečení, řekl jim, že nic takového pro ně nemá. Odešli a za chvíli jsme zas slyšeli kroky, jenomže to už byl voják, co měl na hlavě beranici a už jsme vítali Rusy! Ptali se, kolik je hodin, a když jim to někdo ukázal, vzali mu hodinky. Pak uviděli, že tam je tužka s kovově pozlaceným koncem – a tak bylo i po tužce.“

Hodiny a dny bezprostředně po osvobození Hlohovce se nesly ve znamení rabování. Ve městě byly obchody, jejichž majitelé, někteří nejspíše Němci, uprchli před blížící se frontou. Vznikla tak obrovská samoobsluha. Jozef s mladším bratrem našli již poloprázdné regály, ale přesto se jim podařilo donést domů mouku a střelný prach. Válka skončila.

Sirotek soustružníkem

Během léta 1945 se z hor vrátil Jozefův otec Štefan. Poválečné pracovní podmínky teď byly ještě horší než před válkou i za ní. Štefan Vavrinec se rok nato rozhodl i s celou rodinou odejít do Chomutova v Čechách, kde našel zaměstnání jako zedník a tesař. Rodině nastaly lepší časy, ale klid netrval dlouho. O dva roky později zemřela na žloutenku Jozefova matka Anna.

Po její smrti se Jozef vrátil na Slovensko k prarodičům, kde dokončil základní školu. Když se měl poté rozhodnout, kam půjde do učení, na pracovním úřadě mu řekli, že jediné volné místo je ve Slaném v Čechách. Jozef se tam tedy vyučil soustružníkem. Manuální práce mu nebyla cizí, vždyť jako malý kluk pomáhal doma i kovářovi kovat koně. A protože jej bavil sport, začal hrát více fotbal a také boxovat. Ve svojí váhové kategorii Welterweight (mezi lehkou a střední vahou) dokonce získal titul mistra kraje a na celkovém mistrovství Československa pak dosáhl na stříbrnou příčku.

Přestože byl vyučený soustružník a měl dobrý kádrový profil, nemohl Jozef sehnat dobrou práci s ubytováním. Vystřídal různé brigády, od zahradničení a práce v cukrovaru po zametání tovární haly, kde po očku s lítostí sledoval, jak starší kolegové roztáčejí soustruhy. Nakonec se vrátil na začátek – do Slaného, kde nastoupil ve svém oboru. Ale čekala na něj vojna.

Až Aš

Byl 1. listopad 1953 a branci pochodovali Prahou. Každý měl v ruce vojenský kufr. Na tehdejší Wilsonovo nádraží šli pěšky ve dvojstupu: „Celý ten pochod jsme zpívali. Pak nás naložili do vlaku, dlouho jsme čekali, než ten se rozjel, a cesta trvala přes čtyři hodiny. Pořád jsme se ptali našich desátníků, kam a jak daleko jedeme, a oni se jen smáli a říkali: ‚Až Aš, chlapci, dočkáte se.‘“

Důstojníci měli pravdu. Vlak zastavil a Jozef si na nádražní tabuli přečetl: ‚Aš‘. Narukoval k Pohraniční stráži. Tři měsíce trval přijímač, na jehož počátku byl Jozef, sám ostříhaný na centimetrového ježka, ostříhán téměř dohola. Bažanti, jak se nováčkům v armádě přezdívalo, museli běhat štafetu s kulometem a probuzeni o půlnoci odříkat zpaměti části vojenské příručky. Po tomto výcviku na hranici šikany a vojenského drilu nastoupili nováčci jako členové Pohraniční stráže přímo u železné opony sousedící se západním Německem.

Pohraniční stráž vznikla v roce 1951 a měla za úkol ostrahu a kontrolu státní hranice. Nejostřeji svoji činnost vyvíjela právě na hranicích se západním Německem a také Rakouskem, kudy se během 40 let totalitního režimu v Československu snažily uprchnout desítky, stovky, tisíce lidí. A právě stovky jich byly zabity. Statistika mluví o tom, že během služby zemřelo v letech 1948–1989 celkem 654 pohraničníků, z toho většina nehodou, v některých případech sebevraždou a během přestřelek s uprchlíky padlo deset příslušníků Pohraniční stráže. Civilistů pak bylo zabito 450. A většina z nich u sebe neměla zbraň, zato padli kulkou ozbrojené Pohraniční stráže.

Jozef Vavrinec během své vojenské služby zažil několik sebevražd vojáků a osobně byl u zadržení jednoho uprchlíka: „My jsme byli schovaní. Vždy se sloužilo po dvou, jeden nováček a druhý zkušený voják, velitel. Šel klidně [uprchlík], měl zelený kabát a my jsme ho nechali přejít a zastavili jej zezadu, kdyby se rozhodl tasit zbraň. Velitel vykřikl: ‚Stůj! Ruce vzhůru!‘ a on položil zavazadlo. Prohledali jsme ho a odvedli na rotu. Pak přišel náčelník s politrukem, vzali s sebou další dva vojáky a odvedli ho.“

Byli u gardistů a teď jsou z nich komunisté

Přestože mu již v učení ve Slaném nabízel mistr vstup do komunistické strany, odmítl jej Jozef se slovy: „Víte, já jsem ani ve svazu mládeže nebyl. Podívejte, pane vedoucí, tady jsou straníci, co byli za války u gardistů [Hlinkova garda, nacistická polovojenská organizace na Slovensku během druhé světové války], a někteří, co si říkají partyzáni, to celé proseděli u statkáře na salaši a teď jsou taky velcí komunisté. A tady máte další příklad – syn předsedy družstva je taky komunista a nikdo s ním nechce dělat, jaký je to špatný pracovník.“

Jozef Vavrinec svůj život prožil zčásti v Čechách a zčásti na Slovensku v Partizánském, kam se během šedesátých let s manželkou Veronikou přestěhovali. Vychovali zde tři děti – Jozefa, Miroslava a Věru.

I když ke komunistickému režimu neměl kladný vztah, sametová revoluce v roce 1989 jej zklamala. Jozef Vavrinec od ní čekal něco lepšího – vadí mu netransparentní a nepoctivá politika.

V době natáčení rozhovoru (2020) žil Jozef Vavrinec v Partizánském na Slovensku.