Jozef Vavrinec

„Vojáci na vagonech měli červený kříž a vezli tam vojáky do přední linie. Odtud pak šli dál, volali je ještě, to bylo ve čtyřicátém čtvrtém roce. Ty Raty [stíhačky] střílely na ten vlak. Jel na Nitru a tam je takový veliký příkop. Vlak jel tím příkopem, to bylo vidět, byl vidět dým, tak je akorát mezi ten příkop [...] Němci se rozprchli do lesa, do vody, do pole, vyskákali, raněné neměli, jen šli, vezli tam samé zdravé. To jsme pak šli tam dál, neboť ještě jedna lokomotiva mu jela naproti, aby rychleji přijel do stanice. Tehdy to bylo tak, že ve stanici se nesmělo střílet. Tak šli tam a hádám od ramp [...] od nás, když jsme tam šli, trochu na cihelnu do lesa, tam byla cihelna pod lesem, a tam tu lokomotivu, nejela dál, jen asi 200 metrů, to bylo 300 metrů za těmi rampami. Byla rozstřílená, protože ty Raty ji rozstřílely. Už tekla voda, i jednoho toho mašinfíru zastřelili."

„Byl, kopali, na Maďaroch, Gýmeš se to jmenovalo a u nás na Slovensku se to jmenovalo Fegymeš, tam kopali zákopy. Potom odtud utekl, i víc jich odtud uteklo, a přišel do Hlohovce. Přišel můj starší osmnáctiletý bratranec a ten říkal mamince, aby mě poslala do lesa s vozíkem – měli jsme takový dřevěný vozík, co jsme s ním vozili třeba kámen nebo [...] Maminka šla do obchodu, koupila toho víc, aby měla [...] Měla to daleko do obchodu. Koupila potraviny, tak s tím vozíkem, to mělo takový oj, bylo to jako žebřiňák, takový malý vozík. Tak jsme šli s bratrem, abych šel s tím vozíkem já – měl jsem osm let –do lesa, za hřbitov, abych mu vzal nějaké oblečení. Ona to zakryla, aby nebylo vidět, co tam je. Jen nějaké takové věci, aby tam hodila. Tak jsem šel. Abych nikomu nic neříkal, jsem ještě dostal příkaz. Kdokoli ho mohl udat, že by ho byli, anebo i nás, sebrali."