Jozef Vavrinec

* 1934

  • „Přišli Němci, ve čtyřicátém druhém. Přišli tam, pravda, do Hlohovce a chodili tam, já jsem byl chlapec. Chlapci jsme byli, tak jsme za těmi vojáky, když chodili okolo školy, hlídkovali. Nevím, my jsme šli do školy, tak jsem jednoho poprosil o fenik, aby mi dal nějakou německou platbu. Tak se ohnal a chtěl mě kopnout. Já jsem odskočil a netrefil mě. A už jsem utíkal pryč. A od té doby jsem Němce neměl rád."

  • „Vojáci na vagonech měli červený kříž a vezli tam vojáky do přední linie. Odtud pak šli dál, volali je ještě, to bylo ve čtyřicátém čtvrtém roce. Ty Raty [stíhačky] střílely na ten vlak. Jel na Nitru a tam je takový veliký příkop. Vlak jel tím příkopem, to bylo vidět, byl vidět dým, tak je akorát mezi ten příkop [...] Němci se rozprchli do lesa, do vody, do pole, vyskákali, raněné neměli, jen šli, vezli tam samé zdravé. To jsme pak šli tam dál, neboť ještě jedna lokomotiva mu jela naproti, aby rychleji přijel do stanice. Tehdy to bylo tak, že ve stanici se nesmělo střílet. Tak šli tam a hádám od ramp [...] od nás, když jsme tam šli, trochu na cihelnu do lesa, tam byla cihelna pod lesem, a tam tu lokomotivu, nejela dál, jen asi 200 metrů, to bylo 300 metrů za těmi rampami. Byla rozstřílená, protože ty Raty ji rozstřílely. Už tekla voda, i jednoho toho mašinfíru zastřelili."

  • „Byl, kopali, na Maďaroch, Gýmeš se to jmenovalo a u nás na Slovensku se to jmenovalo Fegymeš, tam kopali zákopy. Potom odtud utekl, i víc jich odtud uteklo, a přišel do Hlohovce. Přišel můj starší osmnáctiletý bratranec a ten říkal mamince, aby mě poslala do lesa s vozíkem – měli jsme takový dřevěný vozík, co jsme s ním vozili třeba kámen nebo [...] Maminka šla do obchodu, koupila toho víc, aby měla [...] Měla to daleko do obchodu. Koupila potraviny, tak s tím vozíkem, to mělo takový oj, bylo to jako žebřiňák, takový malý vozík. Tak jsme šli s bratrem, abych šel s tím vozíkem já – měl jsem osm let –do lesa, za hřbitov, abych mu vzal nějaké oblečení. Ona to zakryla, aby nebylo vidět, co tam je. Jen nějaké takové věci, aby tam hodila. Tak jsem šel. Abych nikomu nic neříkal, jsem ještě dostal příkaz. Kdokoli ho mohl udat, že by ho byli, anebo i nás, sebrali."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Partizánské, 15.08.2020

    (audio)
    délka: 02:11:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Príbehy 20. storočia
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Už jako dítě jsem musel tvrdě pracovat

Jozef Vavrinec v roce 2020
Jozef Vavrinec v roce 2020
zdroj: fotografie byla pořízena při natáčení v roce 2020

Jozef Vavrinec se narodil 10. listopadu 1934 v obci Malé Bedzany na Slovensku. Jeho otec Štefan Vavrinec byl během války nuceně nasazen na hranicích s Maďarskem, avšak podařilo se mu uprchnout do hor a přidat se k partyzánskému hnutí. Malý Jozef mu bezprostředně po útěku vozil jídlo a oblečení. Vzhledem k tomu, že rodina byla téměř po celou válku bez mužské síly, musel Jozef zastat mnoho práce. Také pro svoji rodinu pašoval načerno namletou mouku. V přestřelce mezi wehrmachtem a nalétávajícími sovětskými stíhačkami byl v přímém ohrožení života. Rodina se po válce přestěhovala za prací do Chomutova, ale po matčině smrti v roce 1948 se Jozef vrátil k prarodičům na Slovensko, aby zde dokončil základní školu. Po ní dostal umístěnku do učení ve Slaném jako soustružník. Zde začal profesionálně boxovat a v rámci své kategorie získal titul mistra kraje. Vojenskou službu prožil během 50. let jako člen Pohraniční stráže u Chebu, kdy osobně zasahoval u jednoho případu ilegálního přechodu státních hranic. Jozef Vavrinec se celý život držel svého řemesla. V polovině 60. let se s manželkou Veronikou přestěhovali do Partizánského, kde vychovali tři děti a kde Jozef Vavrinec žil ještě v roce 2020.