Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Vávrová (* 1939)

• Marie Vávrová, za svobodna Dvořáková, se narodila 11. března 1939 v Lišově do česko-německé rodiny

• matka Kateřina Dvořáková (za svobodna Tibitanzlová) byla Němka, Tibitanzlovi vlastnili statek v Plané u Českých Budějovic

• v roce 1946 byli Tibitanzlovi odsunuti do Německa, v Čechách zůstala pouze matka Kateřina

• první informace o odsunutých příbuzných získali Dvořákovi až v roce 1952 přes Červený kříž

• v 50. letech vystudovala pamětnice dvouletou obchodní školu

• pracovala v českobudějovickém podniku Sfinx

• celý život prožila v Lišově

Marie Vávrová se narodila 11. března 1939. Toto datum, jen pár dní před vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava, jako by předznamenalo její osud. Byla česko-německého původu, a její život tak byl v poválečných letech výrazně ovlivněn odsunem německé části rodiny.

Tibitanzlovi, statkáři z Plané

Matka Marie Vávrové Kateřina pocházela z německé rodiny. Byla jedním ze šesti dětí Martina a Terezie Tibitanzlových, kteří v Plané vlastnili největší statek. Podle vzpomínek pamětnice k němu patřilo asi šedesát hektarů půdy. Ve vedlejším statku žila rodina Martinova bratra. Nejstarší sestra Kateřiny Alžběta byla provdaná do německé rodiny Bauerů v Rožnově, hospodařili zde též na velkém statku.

V roce 1937 Tibitanzlovi vystrojili velikou dvojitou svatbu, Kateřina se vdávala společně se svou mladší sestrou Rosalií a dvě nejmladší sestry jim šly za družičky. Rosalie se vdala do statku do Litvínovic k německé rodině Sailerů. Kateřina si brala Josefa Dvořáka, se kterým se seznámila v Plané, když tu na letišti absolvoval vojenskou službu. Josef Dvořák pocházel také ze zemědělské usedlosti, ale z české rodiny. S tím, že si Kateřina vezme Čecha, její otec dlouho nesouhlasil, až nakonec povolil. Kateřina odešla za manželem do Lišova, převzali zde hospodářství po Josefových rodičích.

Život na statku dětskýma očima

V roce 1939 se manželům Dvořákovým narodila Marie. Aby maminčiny mladší sestry Magdalena a Barbora pomohly své sestře, braly si Marii vždy na pár dní na statek do Plané. Ve dvoře bylo plno dobytka i jiného zvířectva, pamětnice si živě vzpomíná na páva, který po střeše přecházel sem a tam. Pracovaly tam dvě děvečky a chasník, ten jezdil s jedním párem koní, dědeček s druhým a strýc Václav se třetím. Babička krmila prasata, tety Magdalena a Barbora obstarávaly krávy, dojily. V domě byla velká kuchyně, děvečky a chasník zde jedli společně s rodinou. V kuchyni stála pec a pamětnice vzpomíná, jak do ní babička sázela na lopatě velké bochníky chleba.

Marie Vávrová vypráví: „Jezdili jsme do trhu ke klášteru, měli jsme vozík a v něm zapřaženého velikého psa, jmenoval se Lux. Vezli jsme tvaroh, máslo, vejce, dvě nebo tři slepice. Když jsme prodali, tak jsme vždy zajeli k Mikšům (nynější Zvon) a tam mi koupili párek. S babičkou jsem chodila každou neděli do místní kapličky. Často jsem také chodila na návštěvu k tetě Bauerů do Rožnova. Planou s Rožnovem tehdy spojovala lávka. Večer, když děvčata podojila krávy, tak honem něco upekla a šlo se přes tu lávku k tetě. Se mnou mluvili všichni vždy česky. A když si pro mě rodiče v neděli přijeli, tak jsem utekla do dřevníku, kde jsem se zavřela, jen abych nemusela jet domů.“

Podle pamětnice měla rodina v Plané dobré sousedské vztahy. Když se v Plané někomu narodilo dítě, babička tam hned něco nesla, vzala třeba pár vajec do zástěry. Často byla za kmotru. Dědeček vedl v Plané myslivost, byl to myslivecký hospodář. Válku a národnostní rozpory malá Marie ještě nevnímala, její vzpomínky na život na statku jsou jen idylické.

Chystaly se svatby

Manželům Dvořákovým se brzy po Marii narodily další tři děti, a tak Kateřininy mladší sestry začaly častěji jezdit na výpomoc i do Lišova. V Lišově se tak i ony seznámily se dvěma místními svobodnými chlapci. Byli to Češi, ale otec už proti vztahu svých dcer s Čechy neprotestoval tolik jako u Kateřiny, asi jej těšilo, že by jeho dcery žily blízko sebe. Kdyby odsun německého obyvatelstva přišel později, sestry by patrně již byly provdány a nejspíš by v Čechách zůstaly. Jediný syn Tibitanzlů Václav měl vážnou známost s dívkou ze statku u Římova, už se také měli brát. Nevěsta byla z české rodiny a měla přijít za Václavem na statek do Plané.

Na žádnou z těchto svateb již ale nedošlo.

V Čechách zůstala jen Kateřina

Spokojený život velké rodiny zpřetrhal v roce 1946 odsun německého obyvatelstva. Na dobu odsunu svých příbuzných do Německa si pamětnice živě vzpomíná: „Teta Magdalena byla zrovna u nás. Večer jsme se ještě smáli a povídali si. Druhý den odpoledne přišel městský policajt Papáček a něco tatínkovi v průjezdu říkal. Najednou tatínek zapřahal koně do bryčky, maminka plakala, teta plakala a že ji tatínek musí odvézt ihned domů do Plané, že se musí někam stěhovat.“ Až později se dozvěděla, že na jejich statek přijel nějaký Dušák, který byl zaměstnaný na okrese a jako první si dělal nárok. „Náš tatínek přijel s koňmi, chtěl ještě něco odvézt, ale před vraty už stál Dušák a už ho nepustil: ‚Tady jsem pánem já!‘ Měl to dopředu promyšlené. Když se jeho dcera poději vdávala, tak prý měla plné auto výbavy, kožichy, a všechno to bylo po mých tetách.“

Místo odsunu bylo na vlakové stanici v Českých Budějovicích, patrně na dnešní Jižní zastávce. „Tak jsme se s nimi byli rozloučit u kolejí. Přistavené vagony byly vystlané slámou, tam babička seděla, z otevřeného vagonu nohy svěšené dolů. Mohli s námi mluvit, ale my jsme stáli s tatínkem a maminkou za závorou. Pořád to vidím, babička v široké sukni, zástěru a šátek, oni prý jim říkali, že jdou jen na dva roky a že se vrátí zpátky. Tam se s námi loučili, dědoušek, babička, strejček, tety.“ Z celé této větve rodiny Tibitanzlů z Plané tak v Čechách zůstala jen Kateřina. Její rodiče i všichni sourozenci byli odsunuti. Odsunuti byli i další příbuzní. Teta, která žila sama v Horní Plané, kde měla na náměstí velký patrový dům, prý jen vzala přes rameno hrábě, které měla zrovna v ruce, a tak, jak byla, odešla přes hranici. Nikdo z rodiny už ji nikdy neviděl, nikdo se o ní už nic nedozvěděl.

Maminka skulinou ve vratech přihlížela změnám na rodném statku

Maminka Kateřina několik let po odsunu neměla o svých příbuzných vůbec žádné zprávy, nevěděla, zda žijí a kde. I když už rodině statek v Plané nepatřil, jezdila tam pamětnice s maminkou dál. Nejčastěji zašly na místní hřbitůvek, na hroby, kde jsou pochováni předci rodiny Tibitanzlů.

„Maminka kdysi mluvila o Plané jako o jedné rodině. Potom po odsunu už se o tom moc nemluvilo. Maminka se pořád bála, žila ve strachu, aby pro ni nepřišli a neodsunuli nás taky. Ale občas jsme se spolu zajely do Plané podívat. Obvykle jsme jely elektrikou do Rožnova, přes most jsme prošly na plánské louky a přes ně do Plané, šly jsme na hřbitov. Několikrát jsme se zastavily u vrat statku a dívaly jsme se dovnitř skulinou, to už to bylo v hrozném stavu, hnojiště uprostřed. Zezadu se šla maminka podívat na zahradu a plakala.“

Dvořákovi v Lišově žili pod tlakem zemědělských dodávek

Ani život rodiny Dvořákových v Lišově nebyl jednoduchý. Na statku se po válce hospodařilo těžce, byly jim předepisovány stále větší dodávky, které museli odevzdávat ve prospěch státu. Marie si vzpomíná, jak matka nesla plný košík vajíček a děti žadonily, ať jim je udělá k jídlu. „Nemůžu, děti,“ odpověděla maminka, „všechny je musím dát do sběrny.“ V roce 1957 byli sedláci tímto zvyšujícím se tlakem v podstatě donuceni ke vstupu do zemědělského družstva. Společný kravín ještě nebyl postaven, a tak několik let Dvořákovi ve dvoře krmili dobytek, který jim však již nepatřil. Určitou satisfakcí pro rodinu bylo, že pan Dvořák byl pro své zkušenosti po čase zvolen předsedou družstva.

V prvních letech po odsunu se podle vzpomínek Marie Vávrové její maminka hodně bála. „Bála se mluvit německy. Vyřizovat nic nechodila, přestože mluvila plynule česky. Jen psát česky neuměla. Bála se, byla vším zrazená.“

První zprávy

V roce 1952 se Dvořákovým podařilo přes Červený kříž zjistit, kde se příbuzní usadili a že dědeček zemřel již v roce 1946. „Dědeček už se do Německa živý nedostal, ten umřel v tom vagonu, asi to byl infarkt, jak to nemohl psychicky unést. Tak to mrtvé tělo vezli ještě daleko, než vystupovali,“ líčí Marie Vávrová. „Maminka, chudák, nosila smutek za svého otce až v roce 1952.“

Později si již mohli s příbuznými dopisovat, ale veškerá pošta byla kontrolována. Pamětnice vzpomíná: „Můj muž měl v roce 1967 úraz elektrickým proudem, pracoval s vrtačkou, která probíjela. Měl rozsáhlé popáleniny, které se nehojily. Ležel v nemocnici a tenkrát nám primář řekl: ‚Nemáte někoho v Německu? Tam mají mast, která je zázračná, tu kdyby vám mohli přes Červený kříž poslat...‘ Tak jsem napsala a Bauerovi mi ji poslali. V dopise napsali, že posílají šest tubiček, ale balíček byl otevřený a vykradený a došly jen tři tuby. Pak poslali ještě jednu várku, ale ta už nedorazila vůbec.“

Setkání po letech

Na konci šedesátých let mohli příbuzní přijet už i na návštěvu, v Českých Budějovicích na úřadě se ale museli přihlásit a nahlásit, ke komu jedou.

Když přijel strýc na návštěvu, plně si neuvědomoval realitu života v socialistickém Československu. Pamětnice vypráví: „Jeli jsme od Plané po silnici směrem k letišti. A on říká mému muži: ‚Zastav, vyfoť nás tu u letiště!‘ Muž vyndal aparát a ve chvíli byl u něj voják, hned volal velitele. Muž tam byl předveden asi na dvě hodiny, film mu z foťáku vytrhli. Naštěstí byl ten velitel také z Lišova, znal nás, a tak to skončilo jen domluvou a pokynem: ‚Okamžitě zmizte!‘“

Příště přijel strýc se svou dcerou, ona chtěla vidět Pražský hrad, a rozhodli se, že zajedou i do Berouna za Mariiným bratrem na vojnu. Marie strýce varovala, ale ten si to nenechal rozmluvit. Zastavili u kasáren a bratr pak měl na vojně problémy, co dělalo u kasáren zahraniční auto! Ani ho se strýcem nenechali promluvit.

V té době už mohla jezdit do Německa i Marie Vávrová, ale musela být „prokádrovaná“, v práci na ni před odjezdem napsali posudek a po návratu další. Pamětnice to hodnotí slovy: „To byl život jako v krunýři.“ Na hranici do Strážného ji manžel odvezl autem, musel zůstat u závor, a odtud šla pamětnice pěšky několik set metrů lesem, kde na druhé straně hranice čekali v autě příbuzní. Při návratu proběhly na hranici prohlídky, kdy jí kufry důkladně převrátili. „Teta měla slepice, králíky, tak mi jednoho s sebou dali domů. Já jsem nevěděla, že se to nesmí. Celník řekl: ‚Vy si vezete králíka, to nemáte tady doma jídlo?‘ Tak mi ho zabavili.“

Jděte domů, tady nemáte co dělat!

Teprve z dopisů a po společných setkáních se Marie dozvěděla životní peripetie všech svých odsunutých příbuzných: část rodiny ukončila svou cestu vlakem v Bavorsku, druzí jeli dál, ještě asi 200 kilometrů. Navzájem o sobě nevěděli a v následujících letech se pak hledali i mezi sebou.

Rodina Bauerů žila v Bavorsku v nějaké hospodě, strýc tam dělal topiče a teta pomocnici v kuchyni, bydleli ve sklepě té hospody. Rodina Sailerů získala malé hospodářství ve špatném stavu, tam pak hospodařili. Kromě svých tří synů se museli starat i o manželovy rodiče.

Babička se synem Václavem a dcerami Magdalenou a Barborou byli z vlaku vysazeni až ve Würzburgu. Nejprve šli do lágru, kde pár dní čekali, než si je místní rozeberou. Babička s Magdalenou se dostaly k sedlákovi, spaly na slámě ve stodole a sloužily jen za jídlo. Magdalena pracovala na poli a babička pomáhala u dobytka, v té době už jí bylo skoro sedmdesát.

Václav pracoval na stavbách. Později, když se postavil na vlastní nohy, oženil se a postavil dům, šla babička k němu a pomáhala s vnoučaty.

Jediná Barbora to měla jednodušší, přes Červený kříž si ji vyžádal strýc z Vídně. Z lágru odjela do Rakouska a pomáhala mu v domácnosti i v jeho veterinární praxi.

Magdalena a Barbora se v zahraničí vdaly, ale pozdě, až kolem čtyřicítky, a teprve potom měly děti.

Začátek v cizině byl pro většinu příbuzných krutý, Němci je vyháněli. Často prý slyšeli: „Jděte domů, tady nemáte co dělat!“ Později se situace uklidnila, stát jim pomohl s bydlením, někteří dostali na dluh malé baráčky, takzvané „německé domky“ o dvou místnostech. Ty si postupně rozšířili, přistavěli. Pak už se jim žilo dobře.

Rána pro celou rodinu

„Odsun byl velká rána pro celou rodinu. Maminka se trápila, nevěděla, kde jsou její příbuzní a zda se s nimi ještě někdy sejde. Pořád plakala.“

Strach měla v mládí i sama Marie a její bratři, báli se problémů ve škole, na vojně, v práci. Měli „špatný původ“ po obou rodičích. Pořád byli prověřováni. Marie na toto období vzpomíná se slovy: „Připadala jsem si jako v krunýři.“ Vystudovat mohla pouze dvouletou ekonomickou školu. Brzy se vdala, už v sedmnácti letech měla dceru. Na mateřské dovolené byla jen tři měsíce a pak šla hned do práce. Šetřili s manželem na vlastní bydlení, stavěli svépomocí rodinný dům. Po osmi letech měli ještě syna, to už si pamětnice mohla dovolit zůstat doma déle. Marie prožila celý život v Lišově, obklopena svou rodinou, dětmi, vnoučaty i pravnoučaty.

Po roce 1989 se definitivně zbavila strachu ze svého původu, ale nezapomněla na tísnivou dobu svého dospívání a především na smutek své maminky. Když byla Marie s mužem naposledy v Německu na návštěvě u příbuzných, tak Bauerovi prohlásili: „My už tu máme své domovy, děti tu mají založené své rodiny, tak už jsme se s osudem smířili. A když se to tak vezme, nám sebrali majetek a domovy, ale vám potom ten majetek sebrali také.“ Děti příbuzných se v Německu vyučily, vystudovaly a založily vlastní rodiny. Tato další generace už o společné kontakty příliš nestojí, žije už svůj život jinde.