Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anežka Večerková (* 1932)

• narozena 25. března 1932 v Kravařích na Hlučínsku jako Irziková

• rodiče se hlásili k německé národnosti

• otec pracoval od poloviny 30. let jako zedník v Německu

• v říjnu 1938 vítala s rodinou připojení Hlučínska k Německé říši

• otec bojoval v německé armádě

• pamětnice bojů Ostravsko-opavské operace na Hlučínsku na jaře 1945

• po válce šla poprvé do české školy

• vzala si bývalého vojáka wehrmachtu Maxe Večerka z Kravař

• většinu života pracovala v Moravskoslezské armaturce v Dolním Benešově

• v roce 2023 žila v Kravařích

Anežka Večerková z Kravař slyšela od kolébky jen němčinu, s prvními krůčky nasávala obdiv k Německu. Většina lidí z této obce na Hlučínsku se před válkou hlásila k německé národnosti a československý stát neměli rádi hlavně kvůli velké nezaměstnanosti. Anežčin otec nepobýval většinu roku doma, protože zedničil až na severu Německa. Když hrozilo, že Anežka bude muset nastoupit do české školy, obsadila Hlučínsko německá armáda.

Na první říjnové dny roku 1938, kdy se Kravaře staly součástí nacistické Třetí říše, vzpomínala i ve svých 91 letech jako na osvobození. „Samozřejmě jsme se radovali, že jsme Němci. Trvalo to ale jen šest let. Pak jsme trpěli,“ říká.

Otec musel v roce 1941 narukovat do wehrmachtu. Válku přežil, ale jako člena nacistické Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) ho v obnoveném Československu čekaly těžké roky a na jeho prohitlerovskou minulost doplácela celá rodina. Hlučínsko bylo zničené těžkými boji Ostravsko-opavské operace. Anežka Večerková měla dlouho před očima mrtvé vojáky, spálené domy, v uších jí zněl zvuk děl i matčin pláč nad tím, že rudoarmějci objevili zazděnou skrýš s jejich nejcennějšími věcmi.

Banda splašených Prajzů na zájezdu

Horší bylo, že po devastujícím přechodu fronty byl na Hlučínsku nedostatek potravin. „Ještě že nám zůstaly kozy a kobzole [brambory]. Potravinové lístky jsme dostali až v létě, ale bylo na nich napsáno Deutsche, takže jsme skoro na nic neměli nárok, ani na cukr.“

Jako třináctiletá šla poprvé do české školy, ale česky vůbec neuměla. „Po roce jsem skončila. Na co bych tam chodila? A robota pro mě zpočátku taky nebyla,“ říká. Někteří politici po válce prosazovali masivní odsun Němců z Hlučínska, ale vláda od jejich vystěhování až na výjimky upustila. Mnozí pak našli zaměstnání v těžkém průmyslu.

Anežka Večerková pracovala ve strojírenském podniku Moravskoslezská armaturka v Dolním Benešově. „Nebyla jsem vyučená, takže plat jsem měla bídný. Manžel tam dělal taky, a když se dočkal zvýšení platové třídy, dostal infarkt a šel do invalidního důchodu. Vždycky říkával, že nežijeme, ale živoříme.“ Na dovolené jim nikdy nezbyly peníze, protože jako praví „Prajzáci“ měli jiné priority. Nejdůležitější byl řádně opravený dům a výbava pro děti.

Velkým zážitkem pro ni byl několikadenní zájezd do Německé demokratické republiky v sedmdesátých letech. „Měli jsme v armaturce BSP, u nás to ale nebyla Brigáda socialistické práce, ale Banda splašených Prajzů. Chodili jsme na brigády a za to jsme pak jeli na ten zájezd.“ Vzpomíná, že z televizní věže ve Východním Berlíně viděla poprvé na Západ.

Z matčina parádního pokoje si Rusové udělali štáb

Anežka Večerková se narodila 25. března 1932 jako Irziková v Kravařích na Hlučínsku. Byla nejstarším dítětem Josefa a Hildegardy Irzikových. Oba rodiče pocházeli z Kravař a hlásili se k německé národnosti. Po Anežce se jim v roce 1935 narodila Ilze, roku 1943 přišel na svět Johann a v roce 1947 Josef.

Do života matky Hildegardy zasáhla už první světová válka. Jako tříletá přišla o otce. Johann Grabovský padl roku 1915 u Verdunu. Její ovdovělá matka se pak živila jako podomní obchodnice. Óma, jak babičce říkala Anežka Večerková, byla pro rodinu nepostradatelná. Když byl otec na práci v Německu nebo ve válce, pomáhala dceři pečovat o děti a hospodářství.

Otec Josef Irzik, narozený v roce 1906, začal už v polovině třicátých let pracovat v Německu. „Za první republiky tady práci nesehnal. Aby ho v Německu přijali, musel vstoupit do NSDAP,“ tvrdí. Domů jezdil jen na Vánoce a Velikonoce. Hospodářství zůstalo na matčiných bedrech. Chovali kozy, prase, husy, slepice. Měli louku a pole, které jim za úplatu pomáhal obdělávat sedlák ze sousedství. „Máma tam ještě chodila pomáhat se sezónními pracemi.“

Zvláštností obyčejné nízké chalupy, kde se Anežka Večerková narodila a vyrostla, byl takzvaný parádní pokoj. „Maminka tam měla záclony, květované závěsy, krásný nábytek, koberce i umělou palmu. My děti jsme tam skoro nesměly vstoupit. V pětačtyřicátém pak musela strpět, že si tam Rusové udělali štáb. To byla hrůza!“

Po Stalingradu jsme měli tři dny smutek

Před připojením k Německu byla v Kravařích jen česká obecná i mateřská škola. Anežka Večerková tam nechodila. „Jednou přišla moje kamarádka Krista s nápadem, že se půjdeme do české školky podívat. Strávily jsme tam jedno dopoledne, jen tak ze srandy. Nerozuměly jsme jim ani slovo. Když jsem mámě řekla, kde jsem byla, zhrozila se,“ směje se.

Rodiče ji nechtěli dát ani do české školy. Lidé z Kravař raději posílali děti do Opavy nebo k soukromým německým učitelům, pokud na to měli peníze. Do německé školy v Opavě se podle ní ale všichni zájemci nedostali. Tvrdí, že na jaře 1938 se v Opavě účastnila demonstrace za německé školy, kterou organizovali henleinovci a rozháněli ji četníci. Na podzim už byla v Kravařích jenom německá škola.

„Učily nás jen učitelky, protože učitelé byli na vojně,“ říká. Všichni školáci, chlapci i dívky, chodili do nacistické mládežnické organizace Hitlerjugend. Ve škole probírali i to, jak se Německu daří ve válce. „Když naši v roce 1943 prohráli u Stalingradu, měli jsme tři dny státní smutek.“ Situace se pak začala obracet v neprospěch Německa. I nad Hlučínskem přibývalo přeletů amerických a anglických bombardérů.

V srpnu 1944 Američané poprvé bombardovali Ostravu a otřesy byly cítit až v Kravařích. V listopadu 1944 se při náletu na cíle v Horním Slezsku v Kravařích zřítil americký letoun. „Už v noci jsme slyšeli divné zvuky a viděli oheň. Ráno jsme se dozvěděli, že zasažené letadlo přistálo nebo spadlo na loukách u řeky. Po škole jsme se tam utíkali podívat. Ohořelé letadlo pořád prskalo, u motoru seděli čtyři úplně spálení letci. Jeden měl kolem krku zlatý řetízek,“ vypráví.

Nevěděli jsme o koncentračních táborech

Zanedlouho skončila v kravařské škole výuka a obyvatelé s obavami prožívali poslední německé Vánoce. Mnohé rodiny si připomínaly padlé otce, bratry a syny. Teta pamětnice oplakávala dva chlapce. V lednu 1945 projel Kravařemi transport vězňů z koncentračního tábora. „Do té doby jsme nevěděli, že jsou koncentrační tábory. V noci stál na nádraží vlak a byl odtamtud slyšet nářek. Lidé jim tam nosili chleba,“ vypráví Anežka Večerková.

Fronta se blížila od Ratiboře, kde německé jednotky řadu týdnů odolávaly náporu sovětské armády. Kravařemi procházely od začátku jara davy uprchlíků. Místní obyvatelé se k nim přidávali. Mnozí utekli už dříve.

„Nevěděli jsme, co dělat. V Kravařích nebyli žádní muži, jen ženy a děti. Óma prosila mámu, ať jdeme aspoň do Štítiny, protože tam jsou nějací chlapi,“ vypráví. Štítina nepatřila tak jako Kravaře přímo k Německé říši, ale do říšské župy Sudety. Podle pamětnice mnozí tamní muži pracovali ve Vítkovických železárnách, kde vyráběli munici a nemuseli na vojnu.

S matkou, babičkou, desetiletou sestrou a dvouletým bratrem v kočárku se vydali k řece Opavě a dál do Štítiny vzdálené od Kravař asi dva kilometry. „Tak tak jsme ještě přešli přes most. Němci ho pak vyhodili do vzduchu,“ říká. Ve Štítině se museli schovat do prvního sklepa. „Už začalo bombardování. Nejprve bombardovala letadla, potom šla fronta. Vedle nás spadla bomba, propadl se komín a my jsme byli černí od sazí. Venku jsme viděli ulici chalup s doškovými střechami. Všechny hořely.“

Přeběhli do velkého zděného domu, kde byl vysoký a bezpečný sklep. Schovávalo se tam asi 50 lidí, hlavně ženy a děti. „Venku se bojovalo o Hrabyň a ženské ve sklepě se modlily k Panně Marii Hrabyňské,“ říká. Se sestrou raději mlčely, protože uměly jen německy a ostatní lidé ve sklepě mluvili moravsky. Matka pak šla s majitelem domu nahoru podojit krávy. „Ostatní ženské se bály. Mléko pak dali děckám.“

Davaj, ženo, za osvobození, nebo střílím

Muži chodili ze sklepa na průzkum a najednou ohlásili, že Sověti už jsou ve Štítině. Zanedlouho rudoarmějci bušili na dveře a ptali se po Germánech. Když se dozvěděli, že tam žádní němečtí vojáci nejsou, zase odešli. „Jenže byla půlnoc a oni se vrátili opilí kořalkou z místní palírny,“ vypráví. Ženy se zpočátku usmívaly, ale Rusové žádali, aby šly s nimi. „Nechtěly jít. Rusové jim s pistolí v ruce nařizovali: ‚Davaj, ženo, za osvobození! Davaj, ženo, za osvobození, nebo střílím!‘ Tak šly,“ popisuje. Znásilněných prý bylo hodně a mnohé ženy se jim i nabízely, aby zachránily své dospívající dcery.

Když vyšli ze sklepa, viděli, že Kravaře zůstaly z velké části nepoškozené. Mnohé obce na Hlučínsku dopadly podstatně hůř. Matka pamětnice se chtěla vrátit hned domů, aby zjistila, jak dopadla jejich chalupa a skrýš, ale ruský štáb je tam ještě nechtěl pustit.

„Vedli nás, velkou skupinu civilistů, k Mokrým Lazcům. Přišli jsme na louku přímo nad Hrabyní, kde leželo plno mrtvých ruských vojáků. Bylo jich strašně moc. Viděli jsme také na rozbitý Dolní Benešov a Zábřeh. Pak nám někdo poradil, abychom šli do Kobeřic.“ Spali ve sklepě jednoho domu, patro nad nimi zabrali Rusové. „Cestou jsme viděli, jak hoří Opava. Míjeli jsme také průvod německých zajatců. Máma tenkrát řekla: ‚Našeho tátu taky tak povedou.‘“

Josef Irzik bojoval mimo jiné v oblasti Kaliningradu v Rusku, do britského zajetí padl začátkem května 1945. Do Kravař dorazil v uniformě wehrmachtu v říjnu. Musel prý zaplatit pokutu asi šest nebo sedm tisíc korun, aby dostal české občanství, ale rychle si našel místo zedníka v Ostravě. Později pracoval na stavbě Nové huti Klementa Gottwalda. U zedníků nastoupila i matka pamětnice. „Stavěla například sídliště v Dolním Benešově zvané Korea.“

Měla jsem vztek, když na mě volali Zozu

Rodiče neměli s češtinou problém, protože mluvili také moravským dialektem. Pro Anežku byla čeština neznámým jazykem a z nové školy měla strach. „Učitel nás jednoduše roztřídil. Ti, co měli německé potravinové lístky, šli do jedné třídy, zbytek žáků, kteří dostávali české lístky, utvořil další třídu,“ vysvětluje. Spolužáci na tom byli podobně jako ona. „Trvalo věčnost, než jsme něco opsali z tabule. A učit se zpaměti? To nešlo.“ Ve 14 letech její vzdělávání skončilo. A protože rodiče chodili do práce, pomáhala babičce v domácnosti a v hospodářství, vodila bratry do školky.

Do prvního zaměstnání v čokoládovně IKA v Komárově u Opavy nastoupila v roce 1948. „Před Vánocemi jsme vždycky dělali kolekce. A každý měsíc jsme dostávali k výplatě kilo čokoládových bonbónů.“ Česky se učila postupně a kvůli špatné češtině musela někdy snášet posměšky.

„Jednou se mě kolegyně v práci zeptaly, co jsem měla včera k obědu. Řekla jsem: ‚Halečky a zozu.‘ Ony hned vyprskly: ‚Co? Zozu? Co to je zoza?‘ Nevěděly asi, že německé slovo Soße je omáčka. A pak mi začaly říkat Zozu, i kluci tak na mě volali. Měla jsem vztek.“ Slovu halečky se mladé dělnice nedivily, protože tak se tamním nářečím říká chlupatým knedlíkům nebo verzi halušek.

Vzala si muže, který měl pro její špatnou češtinu pochopení. Max Večerek také pocházel z Kravař a jako sedmnáctiletý musel narukovat do wehrmachtu. Do britského zajetí padl v německém Bavorsku. Jeho matka ho tam našla v září 1945 ve zuboženém stavu a odvezla si ho domů. I když už mu bylo 18 let, začal se učit stolařem. Po vyučení musel absolvovat půlroční brigádu na šachtě. A pak ještě dostal povolávací rozkaz do československé armády. Ve Štúrovu na Slovensku odsloužil dva roky. Pak už mohl pomýšlet na ženění. Manželům se narodila dcera Karin a pak syn Max.

Po mateřské dovolené pracovala pamětnice u zedníků v Opavě. Od začátku sedmdesátých let až do důchodu byla opět zaměstnána v Moravskoslezské armaturce ve skladu. Odpočívat ale ještě nemohla, protože důchod jí nestačil. Pracovala v továrně na léčiva v Komárově, poté ještě asi deset let myla nádobí v kravařské cukrárně.

Pád komunistického režimu v roce 1989 vítala. Nikdy nebyla v komunistické straně a i ostatní členové rodiny se drželi od komunistů dál. V době rozhovoru pro Paměť národa v roce 2023 bydlela s dcerou a její rodinou v domě v Kravařích, do kterého se v padesátých letech přivdala. Ven už moc nevycházela, ale zajímala se o dění kolem sebe a ochotně vzpomínala i na nejtěžší období svého života.