Anežka Večerková

* 1932

  • „Jasně že jsme se radovali, že jsme Němci. Trvalo to šest roků a pak jsme za to trpěli. Ani mluvit jsme neuměli, jenom německy. A teď jsme museli jít do české školy. Dostali jsme potravinové lístky a na nich bylo napsáno Deutsche. Na to jsme nedostali nic, jen chleba, mouku, ale cukr ne. Lidé, kteří nebyli v partaji [NSDAP], měli české lístky. Přišli jsme do školy a český učitel nás třídil. Kdo měl německé lístky, šel na jednu stranu, kdo české, na druhou. Byla jsem v německé třídě, kde byli straníci [děti členů NSDAP], říšští Němci a ti, kteří měli poněmčená jména. Druhá třída byla jenom česká. Měla jsem třináct roků, když jsem do té školy šla, a ve čtrnácti jsem už odešla. Měla jsem chodit ještě rok, ale už jsme dál nechodili. Proč? Neuměli jsme česky. Než jsem něco opsala z tabule, to byla hrůza! A učit se zpaměti? To nešlo. Jenže co jsme měli dělat? Učit ne. Práce také nebyla. Moje máma chodila do práce, tak jsem byla doma a musela jsem pomáhat babičce.“

  • „Nevěděli jsme, co máme dělat. V Kravařích nebyli žádní muži, jen ženy a malé děti. Naše babička říká mámě: ‚Pojď aspoň do Štítiny, tam jsou aspoň chlapi.‘ Měli jsme tam příbuzné, se kterými jsme se přátelili. A pak jsme šli – byl už večer, tma – po takové pěšině. Letadla už lítala. Bratr se vezl v kočárku, my jsme šli vedle něho. Bylo dobře, že jsme odchod neodkládali, protože oni [Němci] potom vyhodili do vzduchu most přes Opavici. Tak jsme to ještě přešli. Přišli jsme do Štítiny a tam už začalo bombardování. Nejprve letadla bombardovala a potom šla fronta. Německé vojáky jsem tam neviděla, všichni byli pryč. A už bombardovali. Bratr Hanz spal v kočárku venku. Musela jsem mámě říct, aby pro něj šla. Kdyby nešla, byl by mrtvý, protože tam pak spadla bomba. Byli jsme v jednom sklepě, ale tam jsme už pak nemohli být. Vedle bydlel polír [šéf zedníků] Kocián, který měl krásnou chalupu s vysokými betonovými sklepy. Museli jsme jít tam. Bylo nás tam 50 lidí. A opodál byla cesta a kolem ní chalupy s doškovými střechami. Všechny hořely. A tak jsme byli v tom sklepě, plno dětí. Oni tam věděli, že jsme z Kravař a umíme jenom německy, ale máma a babička uměly i moravsky. Seděli jsme tam, bratr Hanz byl nemocný, mysleli jsme, že umře. A ten Kocián měl krávy a žádná žena s ním nechtěla jít nahoru podojit je. A tak říká mojí mámě: ‚Hildo, pojďte se mnou.‘ A máma šla, nebála se. Podojili ty krávy, aby dali děckám mléko.“

  • „Za chvilku přišli, otevřeli a ptali se po Germánech. A někdo řekl: ‚Ne, Germáni tady nejsou, Germáni odešli.‘ A to bylo ještě dobré. Ale byla půlnoc, dveře se otevřely, a ti Rusové se vrátili. Byla tam palírna, kde pálili líh z brambor, a oni se tím opili. Ženy se ještě smály, a oni začali: ‚Davaj, ženo, za osvobození.‘ Ženy ale nechtěly jít. Vytáhli pistoli a zase: ‚Davaj, ženo, nebo budu střílet.‘ Tak ty ženy šly. Slyšeli jsme, jak spolu zápasí. Sedm vojáků, jeden za druhým, se prý na nich vystřídalo. Tři dny neslezly z vozu. A ten Kocián měl dvě dcery, šestnáct a osmnáct let. Skočily do bečky, oni je tam zavřeli a tam je nikdo nenašel. A byla také žena, která měla sedmnáctiletou dceru, a ta se vojákovi nabízela, že půjde za ni. Tak to bylo i v Kravařích, že šly matky za dcery. Chtěli i dvanáctileté, tak šly za ně matky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kravaře, 01.06.2023

    (audio)
    délka: 01:24:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Kravaře, 22.06.2023

    (audio)
    délka: 01:44:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V roce 1938 jsme se radovali, že jsme Němci, pak jsme trpěli a živořili

Anežka Večerková, 1951
Anežka Večerková, 1951
zdroj: archiv Anežky Večerkové

Anežka Večerková, za svobodna Irziková, se narodila 25. března 1932 v Kravařích na Hlučínsku. Rodiče se hlásili k německé národnosti. Otec pracoval od poloviny 30. let jako zedník v Německu. Byl členem nacistické Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP). V říjnu 1938 vítala Anežka Večerková s rodinou připojení Hlučínska k Německé říši. Otec musel v roce 1941 narukovat do wehrmachtu. Ze zajetí se vrátil na podzim 1945. Pamětnice těžkých bojů Ostravsko-opavské operace na Hlučínsku na jaře 1945 šla po válce poprvé do české školy a jako třináctiletá se začala učit česky. Vzala si bývalého vojáka wehrmachtu Maxe Večerka z Kravař a měla s ním dvě děti. Většinu života pracovala v Moravskoslezské armaturce v Dolním Benešově. V roce 2023 žila v Kravařích.