Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Valtraud Vejmolová (* 1941)

• narozena 12. května 1941 v osadě Terezín (Theresienthal)

• otec Čech, matka německo-maďarského původu

• jedenáct sourozenců

• spolu s rodinou Baumových byli jediní, koho v Terezíně nezařadili do odsunu Němců

• nátlak na rodinu ke vstupu do jednotného zemědělského družstva

• od roku 2002 žije ve Veleboři

V roce 1946 zařadili všechny rodáky z osady Terezín (Theresienthal) do odsunu Němců. Zůstaly jen dvě česko-německé rodiny. Baumovi a třináctičlenná rodina Cikrytových a s ní pětiletá Valtraud. I přes svůj tehdy nízký věk jí na toto období zůstalo mnoho vzpomínek a dokáže výstižně vykreslit tehdejší atmosféru. Vzpomíná, že zatímco s německými sousedy měli výborné vztahy, noví pováleční usedlíci je mezi sebe nepřijali a považovali je za Němce. Pamětnice tak od svých spolužáků zažila mnoho příkoří. Na pomoc jí pak často přispěchali její sourozenci, které nastalá situace ještě více sblížila a dodnes mají nadstandardní vztahy.

Mezi Němci

Valtraud Vejmolová, dívčím příjmením Cikrytová, se narodila 12. května 1941 v osadě Terezín jako čtvrté z jedenácti dětí rodičům Rudolfovi a Josefě Cikrytovým. Zatímco otec měl české předky, matka byla maďarsko-německého původu.

Otec pocházel z Olšan a v dvaadvaceti letech odešel z domu a jako truhlář pracoval v rapotínských sklárnách. V roce 1908 se oženil s Němkou paní Lašovou z blízkého Terezína. Spolu měli syna, který však zemřel v deseti letech, právě když Rudolf Cikryt bojoval na frontách první světové války. Později se jim narodila ještě dcera Anděla. Manželka ale onemocněla na rakovinu a postupující nemoc ji upoutala na lůžko. Otec, který se staral o manželku, dceru a hospodářství, přijal do domu služebnou Josefu Seifertovou. Otcova první žena nakonec nemoci v sedmatřiceti letech podlehla. „Viděla, že se o všechno dobře stará a má ráda Andělku, a tak ji na smrtelné posteli prosila, aby si vzala tatínka, aby Anděla měla dobrou macechu. Maminka, že nikoho neměla, tak jí to slíbila,“ vypráví pamětnice, jak se její maminka dala dohromady s o třiadvacet let starším otcem.

Josefa Seifertová měla také těžký osud. Na svět přišla jako nemanželské dítě německé matky z Rejhotic a maďarského muzikanta. „Z vyprávění víme, že sem s kapelou jezdili hrát po hospodách a jmenoval se Franz Kovalský,“ dodává Valtraud Vejmolová. V deseti letech však Josefě Seifertové zemřela maminka a ujal se jí dědeček, který ale o dva roky později také zemřel. Josefa Seifertová tak ve dvanácti letech zůstala sama a musela si zajistit obživu, a tak začala pracovat jako služebná po domácnostech a hospodách, až se dostala k Cikrytovým, kde již zůstala. Manželé Cikrytovi pak spolu měli deset dětí.

Rodina bydlela v čistě německém Terezíně. Se svými sousedy ale vycházeli velmi dobře a nikdo prý otci nepřipomínal jeho český původ. Pamětnici byly čtyři roky, když skončila druhá světová válka, a tak z tohoto období nemá mnoho vzpomínek. V paměti jí zůstal hlavně příchod sovětských vojáků v květnu 1945 a to, jak otec zachránil několik dívek před znásilněním. „Měla jsem spát v postýlce, jenomže jsem zvenku slyšela hrozný křik, a tak jsem si v postýlce stoupla. Oknem jsem viděla, jak vojáci honili děvčata a ta pištěla a běhala mezi stromy. Tatínek byl v první světové válce a uměl dobře rusky, a jak zjistil, že jsou to Rusové, tak na ně začal cosi křičet. Vojáky zabavil a děvčata se zatím schovala. Vojákům pak tatínek dal flašku, protože znal poměry v Rusku, a tím se odpoutali od toho, proč tam přišli,“ vzpomíná Valtraud Vejmolová a dodává, že druhý den se opět v domě objevili sovětští vojáci a dožadovali se snídaně. „Viděli, že snídáme suchý chleba a meltu. Matka jim dala chleba a oni vytáhli masové konzervy, sardinky a také čokoládu. Tehdy jsem poprvé jedla čokoládu.“

Do osady následně přišel český správce a v roce 1946 museli všichni němečtí obyvatelé nastoupit k odsunu. Zůstali jen Cikrytovi a Baumovi (také vzpomínky Vladimíra Bauma jsou zaznamenány na Paměti národa). „Bylo ráno půl sedmé, vím, že jsem vstávala do školy, a vidím, jak sousedé jdou po cestě. Šli, před sebou tlačili kočárek, děti táhli za ruce, ranec přes záda a jinak nic. Ptala jsem se, kam jdou, a maminka brečela a říkala, že musí do Německa,“ vypráví pamětnice a dodává: „Pro ty lidi to muselo být hrozný. Copak oni se zajímali, co dělal Hitler? Vždyť oni život prožili zrovna tak jako my.“ Začátky v Německu neměli odsunutí obyvatelé Terezína vůbec jednoduché. „Maminka nám potom četla ty hrozné dopisy, co jí posílali. Že nemají co jíst, že děti pláčou a jestli by jim maminka neposlala chleba nebo suchary. Koupil se chleba a sušil se v troubě, aby se nezkazil. Nakrájeli jsme ho na kousky a já jsem ho v balících nosila na poštu. Posílali jsme to do dosídlovacích lágrů v Německu, kde je ještě drželi.“

Mezi Čechy

Vyprázdněné usedlosti obsadili noví čeští osadníci, na které však Valtraud Vejmolová nemá nejlepší vzpomínky. „Tak jak jsme se měli, dokud tam byli Němci, už jsme se nikdy neměli. Nemyslím po materiální stránce, to byli chudáci jeden vedle druhého, ale po lidské stránce. Terezín z větší půlky osídlili lidé z Hrozenkova a ti, co mohli, to nám ukradli. Mstili se a celý život přemýšlím proč.“

Matku pak úřady nutily k podepsání československého občanství a v případě, že tak neučiní, ji dodatečně bez manžela a dětí pošlou do Německa. „Maminka to nemohla pochopit. Nechtěla to podepsat. Když je Němka, tak je Němka, tak proč měla být najednou Češka, když ani česky neumí,“ vzpomíná Valtraud Vejmolová a dodává, že matce nakonec nic jiného nezbylo.

I když přišla spousta nových osadníků, několik domů zůstalo neobsazených. Třináctičlenná rodina Cikrytových žijící ve dvou místnostech proto zažádala o jeden z nich. „Měli jsme čtyři postele. Když jsme byli malí, tak jsme na jedné posteli spali po třech, někdy i po čtyřech a maminka i tatínek spávali s jedním dítětem.“ Dostali ale zamítavou odpověď a vzápětí dům dostal jeden z místních funkcionářů, který ho nechal zbourat na stavební materiál.

Stejně jako za války, i po ní pokračoval přídělový systém formou potravinových, šatních a dalších druhů přídělových lístků. Jenže Cikrytovy tehdy zařadili mezi Němce, kteří měli nárok jen na snížené příděly. Po otcových stížnostech je sice přemístili do kategorie s plnými lístky, ale po únoru 1948 jim je kvůli vlastnictví dvou a půl hektaru půdy zase snížili. Valtraud Vejmolová vzpomíná, že jim v tehdejší tíživé situaci hodně pomohli Němci pracující ve sklárnách v Rapotíně, které kvůli jejich odbornosti neodsunuli do Německa.

V roce 1947 pamětnice nastoupila do obecní školy v Petrově nad Desnou. Mluvila plynně česky, přesto ji děti naočkované rodiči mezi sebe nepřijaly a považovaly ji stejně jako její sourozence za Němku. A nezůstalo jen u slovních výpadů. „V páté třídě jsem dostala nový kabát. Když jsem šla ze školy, tak po mně děti házely sníh s blátem. Doma jsem dostala vynadáno. Nebyli jsme zvyklí žalovat. Všechno jsme si museli vyřídit mezi sebou.“ Sourozenci Cikrytovi ale drželi při sobě, a tak na děti další den počkali a pěkně jim natloukli. „Táta pak vždycky říkal: ,Správně, jste stejně staří, vyřiďte si to na místě.‘“

Krávy jim odvezli a pole sebrali

Tak jako ve všech obcích, i v Terezíně tlačili komunističtí funkcionáři na místní hospodáře, aby vstoupili do jednotného zemědělského družstva, které v Petrově nad Desnou, pod nějž Terezín spadal, založili v roce 1952. Tehdy již sedmdesátiletý otec věděl, že hospodářství je jedinou jistotou k zajištění rodiny, a vytrvale proto odmítal vstoupit. Nejprve mu tedy zvýšili dodávky zemědělských komodit. „Nedalo se to splnit. Měli jsme dvě tažné krávy, a museli jsme odevzdávat spoustu mléka. Mléko jsem vůbec neznala. Větší sedláci ho za nás odevzdali, ale já jsem to u nich musela odpracovat. Od deseti let jsem u nich každé prázdniny dřela.“ Nátlak se však stupňoval. „Co měl pole v rovině, tak to mu sebrali a dali mu tam kousek a tam kousek. Chodil mu vyhrožovat někdo z národního výboru a ředitel a zástupce ředitele petrovské školy, že jestli to nedá, půjde do vězení. Dokážete si představit tolik dětí a on ve vězení? To nepřicházelo v úvahu. Tak jim to podepsal. To jsou pro mě chvíle, které mám pořád v hlavě. Nemůžu ani chodit na školní srazy, protože se mi to všechno vrací.“

Po vstupu do družstva musela rodina odevzdat i své dvě krávy, Lízu a Weisenkopf (Bílou hlavu). „Když je odváděli, tak hrozně bečely, jako kdyby věděly, že už se nevrátí. Šly na jatka. Krávy od chalupníků si nedrželi a za peníze, co na jatkách obdrželi, si koupili dojné plemeno,“ vzpomíná Valtraud Vejmolová a dodává, že jeden z bratrů se pak pro místní JZD musel vyučit.

U Desné

Pamětnice vypráví, že se jí ulevilo až po odchodu z Terezína na textilní školu v Jeseníku, kde se vyučila tkadlenou. „Najednou se tam pro mě otevřel svět. Nikdo mě neznal. Každý mě měl rád. Najednou na mě všichni koukali jinýma očima. Nikdo se nezajímal, že maminka byla Němka,“ vypráví pamětnice, která po vyučení pracovala v Moravolenu Šumperk. V roce 1960 se provdala za Antonína Vejmolu, s nímž žila opět v Terezíně, ale už ne v rodném domě. Po přestávce v zaměstnání, kdy se jí narodily dvě dcery, nastoupila ve sklárnách v Rapotíně, kde nakonec zůstala až do penze.

Už v důchodovém věku zažila v roce 1997 v Petrově nad Desnou katastrofální povodně na řece Desné. Tehdy se zrovna po těžké operaci a půlročním pobytu v nemocnici domů vrátil manžel. Terezín ze dvou stran obklopila voda a místní obyvatele v obci uvěznila. Valtraud Vejmolová vzpomíná, jak se tehdy z ničeho nic ozvala ohlušující rána. Lidé v Terezíně si mysleli, že praskla vodní nádrž přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně a za dvě hodiny dorazí voda do obce. Přebrodili proto vodu a utíkali k lesu na blízký kopec. „Byla jsem tam poprvé za spoustu let, protože kvůli srdci jsem tam předtím nemohla dojít,“ dodává pamětnice, jak ji strach donutil překonat zdravotní potíže. Když ale vlna ani za dvě hodiny nepřišla, lidé se vrátili do svých domovů, kde zjistili, že nešlo o přehradu, ale ránu způsobil výbuch plynového zásobníku v blízkém Maršíkově.

Od roku 2002 žije Valtraud Vejmolová v malé chaloupce v obci Veleboř. Říká, že je spokojená a má vše, co k životu potřebuje. „Ať si každý váží toho, co momentálně má. Nedívejte se nikdy do talířů druhým, dívejte se vždycky do svého,“ přidává na závěr své poselství pro budoucí generace.