„Nemohli jsme si absolutně naříkat na sousedy. Všichni nás měli rádi, všichni se snažili pomáhat. My jsme také pomáhali. Já jsem si hrála s dětmi a tím jsem je hlídala a maminky mohly dělat na poli. Nikdo nic nevěděl a najednou, z ničeho nic ze dne na den, přišel rozkaz. Bylo ráno půl sedmé a vím, že jsem vstávala do školy, a vidím, jak sousedé jedou po cestě. Za námi byly ještě tři baráky a čtvrtý ještě v poli. Šli, před sebou tlačili kočárek, děti táhli za ruce, ranec přes záda a jinak nic. Znala jsem je jménem, ale už si je nepamatuji. Vím, že jedni byli Langsfeldovi. Ptala jsem se, kam jdou, a maminka brečela a říkala, že musí do Německa.“
„Všichni už byli v JZD. Tatínek měl už přes sedmdesát let a nechtěl tam vstoupit, protože to bylo živobytí, které naši početnou rodinu živilo. Tak na něj dělali různý nátlak. Co měl pole v rovině, tak to mu sebrali a dali mu tam kousek a tam kousek. Ale jak sil ubývalo a my jsme začali chodit do učení, tak tatínkovi už nic jiného nezbylo a nechal jim to. Například mu vyhrožoval ředitel a zástupce ředitele petrovské školy. To jsou pro mě chvíle, které mám pořád v hlavě. Nemůžu ani chodit na školní srazy, protože se mi to všechno vrací. Ti dva a ještě asi někdo z národního výboru chodili vyhrožovat, že jestli to nedá, že půjde do vězení. Dokážete si to představit? Tolik dětí a on ve vězení, to nepřicházelo v úvahu. Tak jim to podepsal. No jo, jenomže se tím moc nevyřešilo. Na všechny tři kluky bylo uvalené, že jeden z nich se musí vyučit pro družstvo.“
„Jenom si pamatuji, jak vojáci hnali německá děvčata ze sousedství. Měla jsem spát v postýlce, jenomže jsem zvenku slyšela hrozný křik, tak jsem si v postýlce stoupla. To mně mohly být tak dva tři roky (čtyři). Oknem jsem viděla, jak vojáci honili děvčata a ty pištěly, běhaly mezi stromy. Tatínek je všechny poschovával. Byl v první světové válce a uměl dobře rusky, a jak zjistil, že jsou to Rusové, tak na ně začal křičet něco, čemuž jsem nerozuměla. Vojáky zabavil a děvčata se schovala. Tím jim zachránil život. Vojákům pak tatínek dal flašku, protože znal poměry v Rusku, a tím se odpoutali od toho, proč tam přišli.“
Valtraud Vejmolová, dívčím příjmením Cikrytová, se narodila 12. května 1941 v osadě Terezín (Theresienthal) v Jeseníkách jako čtvrté z jedenácti dětí rodičům Rudolfovi a Josefě Cikrytovým. Zatímco otec měl české předky, matka byla maďarsko-německého původu. Rodina bydlela v čistě německém Terezíně. V roce 1946 zařadili všechny rodáky z osady do odsunu Němců. Zůstaly jen dvě česko-německé rodiny, Baumovi a Cikrytovi, a s nimi i tehdy pětiletá Valtraud. I přes svůj tehdy nízký věk jí na toto období zůstalo mnoho vzpomínek. Zatímco s německými sousedy měli výborné vztahy, noví pováleční usedlíci je mezi sebe nepřijali a považovali je za Němce. Pamětnice tak od svých spolužáků zažila mnoho příkoří. Na pomoc jí pak často přispěchali její sourozenci, které nastalá situace ještě více sblížila a dodnes mají nadstandardní vztahy. Po nástupu komunismu se pamětnice stala svědkem zakládání místního jednotného zemědělského družstva. Její sedmdesátiletý otec věděl, že hospodářství je jedinou možností, jak zajistit rodinu, a vytrvale se svými dvěma a půl hektary zemědělské půdy odmítal vstoupit. Navýšili mu proto dodávky zemědělských komodit, vyměnili mu pole za horší a vyhrožovali mu vězením, a tak mu nezbylo nic jiného než se nakonec svého hospodářství vzdát. Valtraud Vejmolová se po základní škole vyučila tkadlenou na textilní škole v Jeseníku. Nějakou dobu pracovala v Moravolenu Šumperk a poté až do důchodu ve sklárnách v Rapotíně. S manželem dlouhá léta žila opět v Terezíně, ale už ne v rodném domě. Tam také v roce 1997 zažila katastrofální povodně na řece Desná. Od roku 2002 žije v malé obci Veleboř.
